Není to vlastně jedna bylina, ale hned několik. Nejčastěji se jich jmenuje sedm, výčet těch sedmi však není nijak stálý a i tentýž člověk jmenuje hned tu, hned jinou bylinu. Všechny jsou malé, jednotlivě rostoucí (jinak by to nebyl sedmikvítek; nehodí se mluvit o trsech sedmikvítku), se zřetelnými květy jasných, ale ne zářivých barev. Nikdy nešíří těžké, omamné vůně; voní většinou jen slabě, prchavě. Jsou to takové zdravé bylinky, jako léčivé koření však nikdy oblíbeny nebyly. Na to jsou příliš jasné.
Kvítí
Ráno, smáčeny rosou, jsou sedmikvítky takřka nevzhledné. Za plného světla mají barvy docela obyčejné, příjemné na pohled. Nejnápadnější jsou za šera: v přítmí pod stromy na malých mýtinách nebo za soumraku na mezích, které se propadají do tmy. Tehdy barva jejich květu vynikne a zdálky je vidět jako nepohnutý plamínek či jako ztracený šperk. Když děti vybírají z potoka barevné kamínky, říkají tomu, že hrají na sedmikvítek.
Sedmikvítek prý odemyká zemi. Je zvykem říkat, že tam, kde roste sedmikvítek, je zakopán poklad. Je to ovšem nesmysl a žádný tak nikdy poklad nenašel. Pravdou ale je, že v místech, kde se sedmikvítek objevuje, se občas najdou v zemi ukryté kovy. Je trochu záhadou, jak by se k nim sedmikvítek dostal; kořínek má sice zřetelný, ale slabý a krátký; k žílám, co se táhnou hluboko, dosáhnout nemůže. Snad vyrůstá tam, kde se kousky kovů dostávají na povrch země; prý nemá semínka, ale roste z rozsypaných stříbrných zrnek.
Ke kovům odkazuje i jméno sedmikvítku: podle sedmi barev, které k jednotlivým kovům patří.
Listy sedmikvítku bývají uměřených, pěkných tvarů; pod květy jsou rozmístěny pravidelně dokola.
Na konci léta sedmikvítek usychá; seschne až na lehkou pokroucenou snítku, které už si nikdo nevšimne.