Není vůbec málo rostlin, které podle pověstí vyrostly z lidských slz. Jistě si snadno vzpomenete na dobře známý hvozdík kartouzek. Právě pro tento druh hvozdíku se kdysi používalo dojemné lidové jméno „slzičky Panny Marie“ (D. Sloboda 1852), jeho čistá rudá barva totiž věrně odpovídala prolitým krvavým slzám boží matky.
Ale známe i jiné rostlinky slzavky! Podobně je na tom třeba i čekanka (…ze slzí, jež ztrápená Milivka prolila, květinka vyrostla modrojasná, co Milivčiny oči; lid ji nazval čekankou) nebo legendární českobratrská růže z Růžového paloučku u Litomyšle – v tomto případě je to tedy dokonce nefalšovaná Herba mythologica. Podívejme se dnes na ještě jednu slzavou a ryze českou bylinku. Inu, podle barvitého vyprávění Karla Amerlinga (1833) to bylo před dávnými a dávnými lety přesně takto:

Ukrutný uhlíř Drozda a jeho podlá žena Nedělka, oba bytem v doubravských lesích, se velmi lehkovážně rozhodli zbavit svých sedmi synů. Otec je tedy odvedl do lesa (prý na maliny a jahody) a opustil je. Až následujícího rána synkové pochopili, že je otec obelstil. Toulali se světem mnoho dní, stále usilovně hledali své rodiče, až se ocitli u bran snad samotného pekla. Tu se náhle zjevili tři černočerní krkavci, od kterých se synové dozvěděli o trestu, který byl vyměřen za onen ohavný čin jejim nedobrým rodičům: měli padnout v moc úděsné čarodějnice Hadihlavy, která je měla po tři roky krutě týrat. Od zcela jisté smrti je mohly uchránit jedině jejich vlastní děti – synkové, které oni sami odvrhli, na které tak snadno chtěli zapomenout. K jejich spasení však museli synové získat tajemné kapky z nadvětrného Paromova věčně se točícího kola a potřít jimi z hlubin vyvržené mrtvoly svých rodičů. A jen co toto sdělení krkavci dokrákali, povstalo velké burácení a hřmění, vyrazily plameny žhoucí a vládce černobohů Marovit (oděný do šatů z rulíku, hadího moru a černýše) odevzdal před zraky chlapců jejich rodiče do spárů hrozné Hadihlavy. Jali se skormoucení synové opouštěti místo, a bolestivě v duchu se loučíce od svých milených rodičů plakali horké slzy, slzy to naděje: šťastnějšího někdy shledání se, a hle z černé země vykvítalo sedmero Hvězdnic, květin to krásných sedmero rozličných barev, a též množství Hvězdnic, jichž koruny sestávají z lístků pestrých neb často se hojné synovské slzy v jedno slily, a vespolek pestrobarevnou vytvořily Hvězdnici.

A tak už je to tady, vykvetla nám hvězdnice v sedmi barvách květů, ba dokonce snad duhovaná! Samotný Karel Amerling určil onu hvězdnici jako Aster grandiflorus L., dnes bychom tedy řekli Symphyotrichum grandiflorum (L.) G. L. Nesom, což je tedy druh severoamerický, vyskytující se jen ve Virginii, Severní a Jižní Karolině, až dosud k nám – na rozdíl od jiných amerických aster – nezavlečený. A jak nám důvěrně sděluje Květena Severní Ameriky, s ligulami pouze light to reddish purple, takže žádných sedmi barev! Zapomeňme na všechny reálné rostliny, takovou pestrobarevnou krásu nedá dohromady ani ten nejskvělejší šlechtitel! Hvězdnice v sedmi barvách duhy je jednoduše naše další krásná Herba mythologica – duhová hvězdnice, symbol naděje, příslib šťastného setkání, ale i důvěry, věrnosti a nejvřelejšího citu, doklad, že láska dětí může být silnější, než láska mateřská.
Duha
A chcete vědět, jak to všechno nakonec v oné pověsti dopadlo? No přece dobře! Děti své rodiče zachránily, velká synovská láska dokázala přemoci dokonce i zlé skutky vlastních rodičů. Jen tedy potom, až úplně nakonec, vyrostly uhlíři Drozdovi na hrobě vlčí máky, ty se totiž nelaskavým otcům podobají:

Už zdaleka tě vidím, však přijdu-li k tobě na blízko,
ach, brzo uhlédám, růži že lhal si jenom
.