Johann Georg Siegesbeck (Сигезбек, Сигизбек) se narodil dne 22. března 1686 v Merseburgu, zemřel 3. ledna 1755 v Seehausenu (u Helmstedtu). Německý lékař, botanik, známý svým sporem s K. Linéem.

Vystudoval medicínu ve Wittenbergu, titul doktor medicíny získal v roce 1716. Po studiích působil jako praktický lékař v malém městě Seehausen, v roce 1730 se přestěhoval do Helmstedtu a při své lékařské praxi napsal také pojednání Schediasma philosophico-astronomicum de vero systemate cosmico ad hunc diem nondum perspecto ac cognito; quo non solum hypothesium tam Ptolemaicae, quam Tychonicae, sed et praecipue Copernicanae (1732) a Chronologiae verioris specimen, quo aequinoctium vernum (1735). Možná proto botanik a chirurg Lorenz Heister (1683–1758) doporučil Siegesbecka doktoru Fischerovi do Petrohradu. Siegesbeck byl v roce 1735 pozván do Petrohradu, kde nastoupil jako lékař v nemocnici pro námořníky a současně se stal ředitelem Medicínské zahrady (dnes Botanické zahrady Botanického institutu Ruské akademie věd) na Aptěkarskom (Lékárenském) ostrově. O jeho lékařské praxi není nic známo, ale práce v botanické zahradě byla úspěšná. Publikoval první katalog botanické zahrady Primitiae Florae Petropolitanae sive catalogus plantarum tam indigenarum quam exoticarum, quibus instructus fuit hortus medicus Petriburgensis per annum MDCCXXXVI (Riga 1736), kde bylo uvedeno 1275 druhů. Dopisoval si s evropskými botaniky a vyměňoval s nimi semena a rostliny. Prostudoval také květenu v okolí Sankt Peterburgu. V roce 1735 popsal své důvody proti heliocentrické soustavě v rozpravě Dubia contra systema Copernicarum a v roce 1736 vydal práci Propempticum medico-botanicum de Maianthemo lilium convallium officinis. V té době byl na katedře botaniky volný post po smrti Johanna Ammana (1707–41), proto si v roce 1742 podal žádost o toto místo. Po uvolnění z lékařských povinností byl na katedru jmenován a na místě profesora botaniky pracoval do roku 1747, kdy byl z místa profesora uvolněn a opustil Rusko. Vrátil se do Seehausenu, kde pracoval jako lékař.
Jeho kariéru provázely spory, nejen o finance pro botanickou zahradu, ale i osobní. Brzy po návratu německého přírodovědce J. G. Gmelina (1709–55) ze sibiřské expedice došlo ke konfliktům týkajících se botanické zahrady. Gmelin byl původně spíš geograf a chemik, ale jako účastník Beringovy expedice na Kamčatku přivezl mnoho vzorků rostlin a také publikoval své objevy. Siegesbeck těžce nesl, že se mu Gmelin plete do botanické profese a dokonce ho roku 1743 proto žaloval. Také znemožňoval Gmelinovi pěstovat přivezené rostliny v botanické zahradě. V roce 1745 zase muselo zasedání akademie řešit stížnost na to, že Siegesbeckovy děti údajně tloukly služebnictvo. Další konflikt měl Siegesbeck s anatomem J. Weitbrechtem. Siegesbeck chtěl dostat svého syna na katedru anatomie a Weitbrecht odmítl pro nedostatečné znalosti Siegesbecka mladšího. Dokonce v lednu 1745 dostal Siegesbeck dopis s výzvou k odchodu, ale tomu se nepodřídil. Až nový prezident akademie, hrabě Razumovski, mu v roce 1747 poslal platnou výpověď a odvolávání se na smlouvu Siegesbeckovi nepomohlo.

Nejznámější jsou jeho spory s Linnéem. Ačkoliv si původně dopisovali, Siegesbeck botanický systém založený na reprodukčních orgánech rostlin považoval za skandální a ve své práci Botanosophiae verioris brevis sciagraphia in usum discentium adornata: accedit ob argumenti analogiam, epicrisis in Clar. Linnaei nuperrime euulgatum systema plantarum sexuale, et huic superstructuram methodum botanicam (1737) jej napadl s argumenty, že není možné takový nechutný a nemorální systém vykládat mladým studentům. Nemorální mu připadal např. velký počet samčích orgánů s jediným samičím v květu, navíc možné vztahy se samičími orgány jiných květů. Pokusil se systém vyvrátit, ale jeho odborná argumentace byla nedostatečná. Siegesbeckova kritika zkomplikovala Linnému život, po návratu z Holandska do Švédska v roce 1738 se mu ve Stokholmu lidé smáli a nemohl sehnat ani sluhu. V zahraničí byl Linné ctěn, ale doma se stal dokonce figurkou do satirické novely. Linnéův systém ovšem byl kritizován i jinými botaniky, ale ti měli argumenty odborné, systém jim připadal nepřirozený. Ke kritikům patřil Christian Gottlieb Ludwig (Leipzig), Lorenz Heister (Helmstedt), Albrecht von Haller (Göttingen). Také papež zakázal uvedení Linnéových prací do Vatikánu (až v roce 1774 se botanika v Římě učila podle Linnéova díla), tam byly argumenty pravděpodobně stejné, jako Siegesbeckovy. Linné měl také sklon ke konfliktům, ale v Leidenu slíbil Boerhaavovi, že se nebude zaplétat do vědeckých sporů. Proto se obrany ujal jeho přítel Johan Browalius (1707–75) a v roce 1740 J. G. Gleditsch. Siegesbeck na Gleditschovy názory reagoval pojednáním Vaniloquentiae botanicae specimen, a M. Jo. Gottlieb Gleditsch in consideratione Epicriseos Siegesbeckianae in scripta botanica Linnaei, pro rite obtinendo sexualistae titulo, nuper evulgatum, jure vero retorsionis refutatum et elusum (1741). Linné byl Siegesbeckovým přístupem uražen, brzy dal jméno Sigesbeckia nenápadné rostlině z čeledi Asteraceae. Sérií náhod se nepřátelství Linného a Siegesbecka vystupňovalo, když Linné na balíček se semeny Siegesbeckia orientalis napsal nálepku Cuculus ingratus (kukačka nevděčná). V roce 1744 hrabě S. C. Bielke (1709–53) s Linnéovým budoucím žákem P. Kalmem odjeli do Ruska sbírat rostliny. Při této cestě se dostal omylem balíček se semeny do Petrohradu a do rukou Siegesbeckových. Ten reagoval tak, že zastavil výměnu semen i herbářů s Uppsalou. Ačkoliv se jednalo například o herbáře ze Sibiře a Kamčatky z cesty německého botanika G. W. Stellera (1709–46), Linné se odmítl omluvit.
Botanická autorská zkratka jména je SIEGESB.

Johann Georg Siegesbeck
Johann Georg Siegesbeck