Śnieżne Kotły (Sněžné jámy, Schneegruben) patří k nejpozoruhodnějším místům polské strany Krkonoš, z hlediska botanického pak představují lokalitu naprosto výjimečnou. Když se k nim v srpnu 1786 přiblížil botanik Tadeáš Haenke (bylo to při cestě na Große Sturmhaube, což by tedy měla být nedaleká hora s českým názvem Velký Šišák), zhodnotil zdejší strmé skály nad hlubokou propastí slovy eine wahre Skizze von einem großen unvollendeten Werke Gottes. Do jam zřejmě vůbec nesestoupil. To jeho dávný předchůdce Kaspar Schwenckfeldt byl možná odvážnější, ve své knize z roku 1600 odtud zaznamenal hned několik druhů rostlin. Třeba je to ale tím, že do Sněžných jam vešel trochu pohodlněji ze slezské strany hor.
Śnieżne Kotły
Z dálky to ani tak dramaticky nevypadá, když jdete pěkně se Sněžkou v zádech od Špindlerovy boudy, kam vás pohodlně vyveze autobus, není to ani tak fyzicky náročné, přes těch pár kopců se sem po hřebeni Krkonoš dostanete vcelku hravě. Čím jste cíli blíže, tím více ve vás může narůstat i horolezecký zápal – skály zahalené v mlžném oparu jsou ohromná výzva. Jenže když už stojíte přímo nad propastí, většinu lidí odhodlání zdolat aspoň pár přilehlých skalek dozajista opustí – inu, dáte Tadeášovi za pravdu, je to opravdu zvláštní dílo boží, ba až skoro nadělení. Navíc dlužno upozornit, že se právě nacházíte v nejpřísněji chráněné zóně národního parku, tyto skály tedy skutečně nejsou vhodným prostředkem pro zvyšování sebevědomí.
Śnieżne Kotły
Sněžné jámy jsou dva obří ledovcové kary vyhloubené v severním žulovém svahu hlavního krkonošského hřebene, pod vrcholem Vysokého Kola (1509 m n. m.), horní hrana těchto jam leží v nadmořské výšce 1490 m. Západněji leží Malá Sněžná jáma, která je asi 550 m dlouhá a 400 m široká, její hloubka dosahuje zhruba 300 m, na východ od ní se dále rozevírá Velká Sněžná jáma s délkou okolo 800 m, šířkou 600 m a hloubkou 300 m. Ve spodní části Velké jámy se lesknou malá morénová jezírka Śnieżne Stawki, velmi dobře patrné jsou tu mohutné morénové hráze, svědkové dávného zalednění. Až k jezírkům se lze dostat z polské strany po turistické stezce od městečka Szklarska Poręba nebo od vesnice Jagniątków, na tuto stezku se však můžete napojit i sestupem po turistických cestách přímo z krkonošského hřebene.
Śnieżne Kotły
Většinu zdejších skal tvoří žula, což je pro vegetaci hornina obvykle poněkud méně zajímavá. Avšak v Malé Sněžné jámě najdeme i poměrně dlouhou rokli, ve které vychází na povrch čedičová žíla. Čedič je minerálně bohatá zásaditá hornina s vysokým obsahem vápníku, při jeho zvětrávání se tedy vytvářejí podmínky pro pestrost vegetace mnohem příznivější. Nejinak je tomu i tady. Tato oblast patří v rámci Krkonoš k floristicky zcela nejbohatším.
Śnieżne Kotły
Śnieżne Kotły
Jestli o botanické pozoruhodnosti této Čedičové rokle věděl už Kaspar Schwenckfeldt, nevíme, spíše si asi geologické jevy s rostlinami příliš nespojoval. Z této lokality v roce 1600 uváděl druhy Allium alpinum, Bistorta alpina maxima, Gentiana punctato flore, Orchis dactylitis montana IV.. Zato hrabě Kašpar Maria Šternberk na začátku 19. století už něco o ní tušit mohl, v roce 1810 totiž v díle Revisio saxifragarum iconibus illustrata uvedl lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis) mimo jiné i ze Sudet. Dodnes tento druh – významný glaciální relikt, který se jinak vyskytuje spíše mnohem severněji, především v arktických oblastech – najdeme právě (a v Krkonoších jedině) v Malé Sněžné jámě. Johann Emanuel Pohl v roce 1814 (Tentamen Florae Bohemiae) do Sněžných jam kladl i druhy Saxifraga bryodes, Saxifraga moschata a Saxifraga muscodes, také Allium victorialis, Epilobium montanum, Convallaria verticillata, Pulsatilla alpina či Trientalis alsineflora. Staré botaniky přitahovalo toto místo skutečně velmi silně, chodívala sem ráda botanizovat i vrchlabská Josefína Kablíková, ale často přicházely návštěvy také ze slezské strany, za všechny uveďme třeba Christiana Wimmera.
Śnieżne Kotły
Zájem o toto impozantní místo však měla i vrchnost. U nápadné skupiny kamenů, které se říkávalo Čertova kazatelna (nebo taky Krakonošova kazatelna), se scházívalo dost lidí nejspíš už na začátku 19. století. A tak v roce 1837 byla v jejich blízkosti postavena nejprve menší bouda, která mohla poskytnout jistou ochranu v případě nenadálé proměny zdejšího vrtkavého počasí. Avšak v druhé polovině 19. století se místo zalíbilo ve Slezských Teplicích usazeným Schaffgotschům natolik, že zde nechali vybudovat rovnou velký horský hotel i s vyhlídkovou věží, která za soumraku sloužila dokonce podobně jako maják (Schneegrubenbaude). Byl to skutečně nefalšovaný novodobý hrad, snad přímo inspirovaný nedalekým hradem Chojnik, na němž Schaffgotschové kdysi rovněž sídlili. Sněžné jámy se stávaly stále slavnější, byly značně vyhledávané návštěvníky Krkonoš ze všech světových stran. Dnešní podoba budovy je mnohem střízlivější i mladší, pochází až z druhé poloviny 20. století a slouží jako pouhá retranslační stanice. S občerstvením na konci cesty tedy raději nepočítejte, dovnitř můžete být vpuštěni jedině v případě náhlého nepříznivého výkyvu počasí. Inu, hory jsou to drsné, umí potrápit, vždyť průměrná roční teplota vzduchu tu nestoupá nad 0,5 °C, nejstudenějšími měsíci jsou leden a únor (zhruba -7 °C), nejteplejší je červenec (9,1 °C), a celkový roční srážkový úhrn činí 1480 mm.
Śnieżne Kotły
K velkým znalcům krkonošské květeny kdysi patřil Josef Šourek, který ve své knize z roku 1969 zaznamenal v Malé Sněžné jámě celkem 216 taxonů rostlin, z nichž 15 se údajně mělo vyskytovalo v Krkonoších pouze zde, některé řadil ke zdejším endemitům. Dnes můžeme ke zdejším endemitům přiřadit lomikámen Saxifraga moschata subsp. basaltica (S. exarata subsp. basaltica) a bedrník Pimpinella saxifraga subsp. rupestris. Z Čedičové rokle a suti pod ní byl známý i vzácný a u nás se nevyskytující světlík Euphrasia minima, u nás již vyhynulá kapradinka alpínská (Woodsia alpina), taktéž z naší strany hor neznámý pochybek tupolistý (Androsace obtusifolia), již obecně vzácná rozchodnice růžová (Rhodiola rosea), krkonošský endemit svízel sudetský (Galium sudeticum), dále také kontryhel rozeklaný (Alchemilla fissa), lomikámen vstřícnolistý (Saxifraga oppositifolia) a lomikámen mechovitý (Saxifraga bryoides), huseník alpský (Arabis alpina), řeřišnice rýtolistá (Cardamine resedifolia), hořeček ladní (Gentianella campestris), prorostlík dlouholistý (Bupleurum longifolium subsp. vapincense) a mnohé další cenné druhy.
Śnieżne Kotły
Na jiných místech ve Sněžných jamách najdeme i velmi vzácný zimozel severní (Linnaea borealis), sasanku narcisokvětou (Anemone narcissiflora), koniklec alpínský bílý (Pulsatilla alpina subsp. austriaca), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius), stračku vyvýšenou (Delphinium elatum), prvosenku nejmenší (Primula minima), úrazník skalní (Sagina saginoides), růži převislou (Rosa pendulina), mázdřinec rakouský (Pleurospermum austriacum), mléčivec alpský (Cicerbita alpina), havez česnáčkovou (Adenostyles alliariae), lněnku alpskou (Thesium alpinum), rdesno hadí kořen (Polygonum bistorta) či vrbu bylinnou (Salix herbacea) a šichu oboupohlavnou (Empetrum hermaphroditum), anebo břízu karpatskou (Betula carpatica) a ostružiník skalní (Rubus saxatilis) aj.
Śnieżne Kotły
Śnieżne Kotły
Tento krátký soupis vzácnějších druhů je jen zběžným výběrem toho, co zde bylo v minulosti nalézáno a sbíráno. Skály v Čedičové rokli jsou neschůdné, navíc podléhají silnému zvětrávání, nezřídka se drolí a padají – botanický průzkum této oblasti je samozřejmě značně problematický. Řada vzácných druhů rostlin byla dokonce nalezena v suti pod roklí až po pádu z nepřístupných skalních stanovišť. S lehkým humorem můžeme říci, že moudrý vládce hor Krakonoš se o tuto svou zahrádku postaral velmi dobře, když poskytl rostlinám před lidmi spoustu nedosažitelných úkrytů; krkolomné skály Sněžných jam fungují jako svérázný botanický trezor. Asi právě proto lze na tomto místě stále ještě nacházet ty nejvzácnější druhy Krkonoš, které neměli šanci vysbírali ani všichni dávní laboranti a floristé, kteří tu kdy prošli.
Śnieżne Kotły
Fotografováno ve dnech 13. a 27. 9. 2016.