Jakže? Stekník? A že prý tam letos uvidíte po padesáti letech sala terrenu bez lešení? A že je tam terasovitá italská barokní zahrada? Stekník? No to snad ani není na této planetě… – Ano, ano, přiznávám, že přesně tohle jsem si pomyslel, když jsem si přečetl stručnou informaci o zámku Stekník v propagační skládačce Národního památkového ústavu. Jenže tuto firmu snad přeci jen maličko znám a nemyslím si, že by si zase vymýšlela až tak bouřlivě. Takže kdeže to vlastně má být?
Stekník
Je to úplně jednoduché: Pojedete-li odkudkoli, jeďte směrem k Žatci. A až se krajina zahalí do nekonečných treláží chmelnic, zbystřete, mohli byste být totiž kousek od cíle. Ze silnice Louny – Žatec uvidíte zámek jen na chviličku – taková divná červená cihla na horizontu, záhy ale zase zmizí. Nejlepší bude, když hned u chmelnic vytáhnete mapu a zkontrolujete polohu: jmenuje se to tam STEK-NÍK! Vjedete do zdánlivě nekonečných chmelnic – vlevo jedna, vpravo druhá, před vámi i za vámi všude samá chmelnice, pak párkrát otočíte volantem – kolem je to pořád samá chmelnice – a najednou ejhle, menší kopeček s venkovskými domky, takže hurá nahoru, a pak nevelká brána zámecká – hmm, štuková výzdoba, byť dost opadaná. A pak? Cože je to tady vzadu? No tohle?
Stekník
No tohle snad ani není možné! Stojíte nad několika terasami typicky italské barokní zahrady, která snad dosahuje velikosti všech Palácových zahrad pod Pražským hradem dohromady! Je vedro, děsné vedro, ale je vám to jedno, jen pořád dokola běháte a hledáte osy a další prvky té neuvěřitelné zahrady. Tedy spíš toho torza, které z ní zbylo. Začínáte se potit, tušíte, že může být trapné páchnout potem ještě před prohlídkou zámku, no jo… To schodiště je ale skutečně naprosto monumentální, jenže toto místo není to pravé, ze kterého se má na něj koukat – napadne vás, když stojíte v dolní části teras. A tak rychle na nejspodnější parter – jo, tady je to už lepší – vadí tady sice ty jasany, ty bych hned pokácel, ruší výhled, ale odtud už to schodiště dává smysl. Potíte se už o poznání více. A tady je bazén! No jistě, v parteru musí být přece vodní prvek! A už na vás kolega volá, že pod schody našel sklepení – tak tam rychle běžíte, pořád se potíte, už skoro ani nedýcháte, jak strašně smrdíte.
Stekník
Cože, ta zahrada má ještě pokračování pod jižními zdmi zámku? Tak rychle – potíte se pořád víc. Běháte nahoru dolů, pořád dokola, hluboko pod vámi ty šílené nekonečné chmelnice – no, nejsou zase tak šílené, ke zdejšímu kraji patří, maličko evokují italské vinice. Nesmysl, výhled nemůže končit vinicí ani chmelnicí, jde mnohem dál… vždyť je to baroko! Proboha, už opravdu smrdíte, strašně páchnete potem, stydíte se už i před prolétajícími ovády…
– Tak takto by se v rychlosti dal popsat sled událostí mé návštěvy v zahradě zámku Stekník.
Stekník
Teď už trochu vážněji. Skládačka Národního památkového ústavu samozřejmě nelhala, je to všechno pravda. Tento kouzelný rokokový zámeček měl jen smůlu, že byl po válce prohlášen za hospodářskou budovu, takže se sem nastěhoval Výzkumný ústav chmelařský, po něm zámek užívala jako depozitář i Národní galerie. Odpusťme proto zámeckým průvodcům, že se při prohlídkách pořád omlouvají za zdevastované zdi i sochy, za nepřítomný inventář, že povídají cosi o cenách za restaurátorské práce – to nic, však my si ještě dobře pamatujeme, jak to chodívalo dříve. To se zase zahojí.
Stekník
Tvrz na tomto místě stála už ve středověku. Ale v roce 1681 ji koupil jistý Jan Jiří Kulhánek, původně žatecký kupec, který zbohatl při obchodech s chmelem, později povýšený do stavu svobodných pánů z Klaudensteinu. Do kapsy hluboko neměl, přestavěl tedy starou zdevastovanou tvrz na objekt charakteru barokního zámku. Jeho vnuk Jan František (Johann Franz, Graf Kulhanek, Freiherr von Klaudenstein und Pospusch) se kolem roku 1760 pustil do přestavby rokokové, zámek rozšířil o další křídlo, přistavěl kapli i salu terrenu. A pak prý přišla velká láska: v roce 1775 se oženil s hraběnkou Marií Františkou von Hohenems (Maria Franziska von Hohenems) a právě pro ni údajně nechal vybudovat i rozlehlou terasovitou zahradu v italském stylu. Jistě ti dva prožili v zahradě spoustu krásných chvil. Marie Františka však v roce 1795 zemřela a její choť se už z opuštěné zahrady dál sám radovat nechtěl. Proto prodal zámek Antonínu Josefu Korbovi z Weidenheimu, jeho rod zámek držel až do roku 1892. Další panstvo se měnilo různě, za 1. republiky zde sídlil například i švýcarský konzul Gérold Déteindre. Dnes patří zámek státu, který se snaží škody na něm v minulosti způsobené napravit.
Stekník
Zahrada na západní straně zámku je tvořena pěti souměrnými terasami s rozsáhlým centrálním schodištěm. Nejspodnější část tvoří rozsáhlejší parter s bazénem a výsadbou několika stromů (např. Fraxinus excelsior ´Pendula´, Fagus sylvatica ´Atropunicea´, Tilia tomentosa, Pinus strobus). U zdi najdeme i památku velmi svéráznou – totiž prvorepublikový vojenský bunkr. Na katastrální mapě z roku 1843 vidíme velmi zřetelně v této spodní části ještě čtyři broderie lemované nízkými keříky, uprostřed je menší vodní plocha – zřejmě bazén, který se na tomto místě dochoval dodnes. Původně ho zdobila socha Neptunova, kolem spodního parteru byly vysázeny pravděpodobně dřeviny – hned pod terasami se snad mohlo jednat dokonce o bosket. Nejvyšší terasa v bezprostředním okolí zámku byla se zámkem spojena salou terrenou, zdá se, že výsadba tu byla pestřejší, mohly tu být letničkové i trvalkové záhony – tato snaha je zde maličko pozorovatelná i v současnosti, najdeme tu i střižené keře zimostrázu (Buxus sempervirens) a některé okrasné jehličnany. Jižní zámecké terasy měly patrně vždy spíše hospodářský charakter, údajně se tu dříve pěstovala réva vinná, na nižších terasách stály snad i skleníky s exotickými rostlinami a další hospodářské stavby. Nedaleko od zámku – zcela nahoře – se nachází ještě pozoruhodná dvoupatrová barokní sýpka s erbem Kulhánků na průčelí.
Stekník
Zámeček Stekník to v minulosti skutečně lehké neměl, dodnes je širší veřejnosti spíše neznámý. Určitě ale alespoň mě osobně činí velkou radost, že se na něj začaly usmívat časy radostnější. Jeho opravy se potáhnou jistě ještě pár let, doufejme, že při nich nebude zapomenuto ani na terasovitou zahradu pod ním. Její dispozice si přímo říká o alespoň volnou rekonstrukci staré italské zahrady – všechno podstatné je tady zachováno. Opravdu by byla velká škoda znehodnotit tuto krásnou plochu nevhodnými úpravami i výsadbami. Zahradu prý kdysi zplodila láska k Marii Františce – ať ji tedy stále připomíná svým původním dechem. Návštěvu zahrady Stekníku hodnotím jako nejsenzačnější zážitek mé letošní zámecké sezóny.
Stekník
Fotografováno dne 20. 8. 2016.