V Krkonoších je překrásná zahrada, v níž kvetou nejkrásnější a nejvzácnější květiny celého světa. Ale každému člověku není přáno zahrady té spatřiti; neboť vlastníkem jejím jest skalní duch Krakonoš a ten jen některým lidem dovolí vstoupiti do čarokrásné zahrady své…, tak začíná vyprávění o kouzelné rostlině zvané štěstík z Krakonošovy zahrádky v České čítance pro druhou třídu škol středních z roku 1883.
V té zahradě roste „Štěstík“, který toho, kdo jej v noci svatojanské utrhne, učiní šťastným po celý život. Ale musí to býti sirotek, dítě nábožné a upřímné. Kdyby se někdo jiný do té zahrady odvážil, tomu Krakonoš bez milosrdenství zakroutí krk.
Ejhle! Tak konečně tady máme jakousi jednoznačně českou rostlinku, kterou můžeme bez váhání zařadit do kategorie rostlin kouzelných, snad i přímo mytologických! Je to tedy nefalšovaný český herbomytologický endemit! Tak se na něj trošku podívejme.
V účincích se štěstík jeví jako malinko méně povedený bratr květu kapradiny – také ten vám totiž přinese štěstí. Ovšem na rozdíl od štěstíku i moudrost. Možná proto květ kapradiny nehlídá jen k sirotkům laskavý Krakonoš, ale rovnou permanentně zlí satanáši. I on kvete samozřejmě v noci před svatým Janem – no kdy jindy byste chtěli hledat něco tak zázračného?! Leda snad ještě v noci před Božím hodem velikonočním, ale o tomto datu se v Krkonoších nikdy nemluvilo, to tam nahoře bývá ještě sníh. Komu se tedy nechce riskovat zápas s ďábly, oželí moudrost a spokojí se jen se štěstím, může zkusit štěstík v Krkonoších vyhledat právě na svatého Jana. Po západu slunce se údajně bělá se svým stříbrolesklým květem na všech stranách Krakonošovy zahrádky. A druhého dne se promění v ryzí zlato.
Štěstík
Název Krakonošova zahrádka patří části krkonošského Obřího dolu. Nachází se v horní části Úpské jámy a tvoří ji travnatý terasovitý svahu pod Studniční stěnou a poněkud mírnější Úpskou hranou. Pak se ještě v Obřím dole nachází zahrádka jiná – Čertova. O té ale naše pověst mlčí. S velkým zaujetím popisují tento kout bratři Čapkové: Krakonošova zahrada v užším smyslu je onen kraj, ono do tvrdé země zaryté údolí Úpy, kolem něhož se rýsují veliké, svaté, pohádkové obrysy: Sněžka, Kozí hřbet, Brendy, Žaltman, Hejšovina… Potkáte tu černé, eratické balvany podobné modlám a permská půda je červená skoro jako krev. Zjara prýští ze skal a lesů stříbrná vlhkost, zurčí praménky a řítí se bystřiny, a snad nikde na světě pak nevykvete tolik sasanek, tolik slziček, vřesu a mateřídoušky, hořkého koření, tolijí a vstavačů jako tam. Vzácně a tajemně vyrůstá v Krkonoších oměj a divá lilie; mocné je kouzlo kapradin a divných přesliček. Čapkové zde vypisují hned pěknou řádku rostlin. My si však můžeme být naproto jisti, že ani jediná z nich štěstíkem nebude. Bratři Čapkové totiž nikdy štěstík u Krakonoše vidět nemohli – vždyť to přece nebyli sirotkové!
Nechci vám nějak kazit radost z naděje, že sběrem bylin v Krkonoších zbohatnete (tedy pokud jste sirotek a k tomu ještě dítko nábožné a upřímné), ale moc šancí vám nedávám. I kdyby tam skutečně štěstík rostl a vy byste ho dokonce našli, tak by vás určitě hned u Obřího dolu odchytili strážci z národního parku a napařili by vám pěknou pokutu za sběr rostlin v rezervaci. Tohle se fakt nevyplatí… Krakonoš si prostě to hlídání své zahrádky už zařídil v dnešní době úplně jinak! A nejspíš by vám už ani nepomohlo, kdybyste skutečně byli opravdoví sirotkové.