Štiřín je vesnička ležící pouhých 25 km jihovýchodně od centra Prahy (okres Praha-východ). Dominantou obce je zámek a přilehlé pozemky, které leží v mělké pánvi nedaleko místního rozvodí Vltavy a Sázavy.
Celý zámecký areál má za sebou poměrně pohnutou historii. Patrně koncem 14. století zbudovaná tvrz (první zmínka je o ní z roku 1395 v souvislosti s Chvalem ze Štiřína) mnohokrát za dalších zhruba 350 let změnila majitele i podobu, včetně poboření a nové výstavby po Bílé hoře a přeměny na zámek obklopený menší zahradou. S jistotou byl zámek opravován už kolem roku 1700. Avšak teprve poté, co roku 1751 přešlo panství do majetku hraběte Leopolda Antona Salm-Reifferscheidt-Hainspacha, bylo v letech 1751–75 přebudováno na rozsáhlejší barokní sídlo s velkým parkem a rybníkem. Byly zde i skleníky.
Roku 1822 koupil štiřínské panství hrabě Charles Alain Gabriel de Rohan, nicméně hlavním sídlem rodu byl Sychrov, a tak již roku 1831 ho od něj získal hrabě Nostitz-Rieneck, během jehož působení došlo k dalším stavebním úpravám. Roku 1840 dal hrabě kamennou zdí ohradit celý areál revíru Březka u Kamenice, volné plochy zalesnit a celou krajinu přizpůsobit oborovému chovu zvěře, hlavně daňků, takže anglický park kolem zámku opticky volně přecházel do okolní krajiny.
Roku 1870 koupil Štiřín i s panstvím průmyslník (kromě jiného vlastnila tato rodina i Velkopopovický pivovar) František Ringhoffer, povýšený do šlechtického stavu s titulem baron, a jeho rodina vlastnila zámek až do roku konce 2. světové války. Rodina Ringhofferova pověřila přestavbou zámku architekta Jiřího Stibrala, do podoby parku zasáhl dendrolog Camillo Karl Schneider, rovněž na nedalekých Průhonicích usazený hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca. Kromě jiného sem byly umístěny i cenné plastiky z dílny barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna, které byly odkoupené z jiných objektů, vázy na schodišti pocházejí z dílny Vojtěcha Suchardy.
František Ringhoffer IV. (vnuk prvního majitele zámku) se v Anglii seznámil s golfem, po návratu v nedalekých Olešovicích vybudoval jedno z prvních hřišť v Čechách a v roce 1931 byl zvolen prvním prezidentem Golfového svazu ČSR. Posledním majitelem zámku byl Hanuš Ringhoffer, člověk mimořádně vzdělaný, ale současně dobrý hospodář a zahradník. Kromě jiného byl i generálním konzulem Norska v Praze, což mu zajistilo relativní klid před nacisty, ač podporoval odbojové hnutí. Přesto byl okamžitě po skončení války revolučními gardami bez soudu internován a posléze zahynul v sovětském sběrném táboře. Traduje se, že poté, co byl revolučními gardami uvězněn a internován ve sklepení popovického pivovaru, nezajímal se o osud svého opuštěného majetku, ale opakovaně se ptal, zda nebyl poničen zámecký park a zda již kvete jeho oblíbená kolkvície. Mobiliář zámku byl po revoluci poničen a částečně rozkraden, podle pamětníků se jeden z rudoarmějců kupříkladu bavil střelbou do lustru z míšeňského porcelánu.
Po znárodnění zámek nakonec pro svůj projekt získal (spolu se zámky Kamenice, Lojovice a Olešovice) Přemysl Pitter. Tento křesťanský humanista a pacifista zde umístil válečné sirotky. Výjimečným na tomto projektu „Zámky“ bylo to, že zde byly společně umístěny děti různých vyznání (křesťané a judaisté) i národností (Češi, Židé a Němci) zachráněné jak z koncentračních táborů, tak z internačních táborů pro Němce určené k odsunu. Postupně byly odtud děti odesílány do Izraele či Německa k náhradním rodinám. Pitter zde hodlal v praxi prosadit myšlenku, že společná výchova může dát základ pozdějšímu mírovému soužití. Projekt skutečně proběhl velice úspěšně, děti se zotavily fyzicky i psychicky a dodnes na tehdejší časy vzpomínají s vděčností.
O opuštěný objekt pak úspěšně zažádala organizace Junák – český skaut, která ho chtěla odkoupit a využít pro další práci s mládeží, a také jí byl nakonec přidělen. Bohužel únor 1948 učinil tomuto pokusu rázný konec. Začátkem padesátých let připadl objekt tehdejšímu ministerstvu školství a zámek byl využíván pro školení a rekreaci členů ROH či Ústřední politická škola. V té době byly provedeny v interiérech různé obludné stavební úpravy a park totálně zchátral. Teprve v osmdesátých letech byly konečně uvolněny na údržbu a rekonstrukci budov jisté finance. Vedoucím skupiny údržbářů byl Václav Hrubý, který se značně zasloužil o následnou rekonstrukci. Ve Štiříně tehdy pomáhali i členové místního golfového klubu – tento sport byl v té době považován za buržoazní a nebyl nijak podporován, v okolí však měl díky již zmíněnému F. Ringhofferovi tradici a v zámeckém parku vzniklo v roce 1987 jedno z prvních hřišť u nás.
Revitalizace zmíněného parku probíhala koncem osmdesátých let 20. století ve spolupráci s Botanickým ústavem Akademie věd a zahrnula kromě jiného jeho rozšíření do prostor za rybníkem, rozsáhlé kácení náletových dřevin a současně novou výsadbu. V roce 1985 Karel Hieke z Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích ukončil projekt výzkumného šlechtění pěnišníků a dostal příkaz sbírku matečných rostlin zlikvidovat. Po domluvě s pracovníky ze Štiřína bylo 1270 vzrostlých keřů přesunuto do zámeckého parku. Sbírka obsahuje více než 800 kusů stálezelených pěnišníků ve 100 odrůdách a více než 400 kusů opadavých azalek ve více než 20 odrůdách. Kromě tohoto rodu bylo v parku do roku 1986 vysázeno 400 dalších stromů a 250 keřů v 70 taxonech a kultonech.
V současnosti je zahrada tvořena třemi částmi. Čestný dvůr s geometricky tvarovanými tisy červenými (Taxus baccata) a parter před jižním průčelím s letničkami, kašnou a stříhaným zimostrázem (Buxus sempervirens) jsou uspořádány v duchu pravidelné francouzské zahrady. Těžiště areálu však tvoří přírodně krajinářský park s velkým rybníkem, dvěma vidlicovitě rozvětvenými osami, lesními lemy osazenými kontrastními dřevinami a skupinkami solitérních stromů. Z exotických stromů zde rostou například Metasequoia glyptostroboides, Pseudotsuga menziesii, Sequoiadendron giganteum, Tsuga canadensis, větší je sbírka smrků, borovic i cypřišků, z listnatých stromů potom kupříkladu Fagus sylvatica ´Pendula´, (zde přezdívaný jako Čestmír – v jeho koruně se natáčely některé scény ze seriálu pro děti „Létající Čestmír“), duby (třeba Quercus rubra a Q. palustris), statný jilm vaz (Ulmus laevis), javory (např. Acer saccharinum), z keřů kaliny, kolkvicie a weigelie, rovněž již zmíněná sbírka pěnišníků.
V parku je dnes devítijamkové golfové hřiště. Nezvyklé spojení hřiště s historickou památkou funguje bezproblémově patrně jen proto, že objekt je uzavřen pro běžné turisty (kromě výjimečných návštěvních dnů, kdy tam naopak nejsou golfisti). Zámek byl zároveň v posledních desetiletích spojen s řadou podivných politických kauz.
Fotografováno dne 12. 6. 2013.