Tato sbírková zahrada se nachází na soukromých pozemcích v Tokiu, ale je otevřena pro veřejnost v běžných otevíracích hodinách. Majitelem je pan Kunio Kobajaši, jeden z uznávaných mistrů v tomto oboru – jen pro vysvětlenou: zahradní umění je v Japonsku vysoce ceněno a zahradní architekti a specialisté na bonsaje a ikebanu jsou kladeni na roveň hudebním skladatelům či básníkům a běžně se titulují „mistře“.
Šunka-en, muzeum bonsají
Umění pěstovat bonsaje se do Japonska dostalo z Číny již v 6. století a bylo zde dovedeno k naprosté dokonalosti. K překvapení mnohých Evropanů dávají Japonci přednost miniaturizaci stromků rostoucích stále ve volné půdě, pokud jsou součástí tradiční zahrady. Bonsaje v miskách jsou naopak určeny k výzdobě domácností. Vzhledem k tomu, že bonsaj ale vydrží v interiéru bez úhony maximálně tři dny (tropické druhy pěstované jako pokojové rostliny to snášejí sice lépe, ale přesto mají ve speciálním výklenku málo světla), jsou pak umístěny v zimní zahradě, skleníku či venkovní zahrádce, ta však slouží spíše jako skladiště a rozhodně sem nejsou zváni hosté. Proto je muzeum bonsají v tomto ohledu skutečnou výjimkou.
Šunka-en, muzeum bonsají
Pan Kunio Kobajaši patří k uznávaným mistrům v miniaturizaci stromů a toto umění se v rodině předává po celé generace, stejně jako některé stoleté bonsaje. Vzhledem k tomu, že je ochoten přijímat za své žáky i nejaponské zájemce a současně je zastáncem popularizace tohoto oboru, rozhodl se vybudovat tento veřejný prostor. Zahrada byla otevřena 3. dubna 2002.
Šunka-en, muzeum bonsají
Návštěvník vstoupí na středně velký dvorek, kde jsou sice zachovány základní estetické požadavky, je tu malé jezírko, různě velké naaranžované kameny, rituální bazének pro očistu i několik menších soch, ale většinu prostoru zabírají různě velké podložky a stojany nesoucí desítky různě velkých květináčů s bonsajemi. Plocha je členěna na dvě výškové úrovně, z té horní je poměrně hezký výhled na pěstované dřeviny. Návštěvník přesto brzy podlehne dojmu, že takové množství exponátů by si jistě zasloužilo daleko větší plochu. Má rozhodně pravdu, ale realita je realita. V Tokiu jsou pozemky extrémně drahé a za momentální zahradu zaplatil pan Kobajaši údajně v přepočtu více než 150 milionů korun.
Šunka-en, muzeum bonsají
Poté, co návštěvník projde venkovní zahradou, je pohoštěn zeleným čajem v přijímací místnosti a po stručném výkladu pak má možnost projít několik ukázkových zákoutí imitujících japonskou domácnost. V japonském domě existuje speciální výklenek TOKONOMA. Slouží k vystavení bonsaje v kombinaci s kaligrafií či obrázkem, které spolu musí dokonale ladit a současně odpovídat ročnímu období či událostem, které se v domě dějí. Je slušností pochválit hostiteli toto aranžmá, případně pohovořit o nějakém skrytém významu vystavených předmětů – což je ale pro Evropana pekelně těžké, ba nemožné. Někdy je bonsaj nahražena kamenem v misce – suiseki. Musí jít o přírodní, člověkem neupravený kámen.
Šunka-en, muzeum bonsají
V muzeu má návštěvník možnost shlédnout zhruba šest takových aranžmá i s výkladem, potom může nahlédnout i do skladovacích prostor, kde jsou naskládány desítky kamenů suiseki, podložky pod ně, svitky s obrázky i kaligrafiemi. Bonsaje jsou vystaveny na řečeném dvorku, po krátkém výkladu pak je již může návštěvník obhlížet libovolně dlouhou dobu.
Šunka-en, muzeum bonsají
Kromě jiného tu je kolekce více než padesátky azalek s mohutnými kmeny, mnohé jsou údajně staré více než 200 let. Další početně zastoupenou skupinou jsou různé druhy javorů a borovic, ale pozorný návštěvník tu dokáže identifikovat více než 40 rodů listnáčů i jehličnanů.
Je nutno vzít na vědomí, že bonsaj není nemocný či definitivně zmrzačený stromek, je to jedinec pouze miniaturizovaný, normálně kvete i plodí. Důkazem byl pro mě třeba stromek tomelu (Diospyros kaki), který při výšce do 40 cm nesl plod normální velikosti, byť pouze jeden.
Šunka-en, muzeum bonsají
V tomto výkladu je však potřeba čestně přiznat jednu výjimku. Bonsaje jsou podle vzhledu striktně řazeny do několika kategorií, mají předepsaný vzhled, kterého ale lze docílit pouhým zaštipováním, sestřihováním či drátováním. Jedinou výjimkou je úprava s názvem „strom zasažený bleskem“. V tomto případě tvůrce úmyslně zraní a ořeže již dost starou bonsaj se širokým kmenem a výsledné dílo dokonce opálí nad ohněm. Poté co se rány zhojí, dělá stále ještě životaschopný strom dojem jedince poškozeného bouří. Tato na můj vkus dost drastická úprava je jednou z těch, na které se škola mistra Kobajašiho specializuje. Máte-li štěstí, můžete ho sledovat přímo při práci v jeho dílně, ve které je oku lahodící až nejaponský tvůrčí nepořádek. Na dvorečku je vystaveno dost životaschopných stromků v tomto stylu, takže to evidentně umí velmi dobře.
Šunka-en, muzeum bonsají
V muzeu lze zakoupit i odbornou literaturu, v případě zakoupení monografie od pana majitele vám ji s úklonou nejen podepíše, ale dostanete i bonus obsahující rodokmen jeho slavné rodiny pěstující bonsaje po celá staletí.
Šunka-en, muzeum bonsají
Fotografováno v říjnu 2014.