Na počátku světa, když ještě nebylo nebe ani země, vlnilo se všude jen samé moře. Pouze uprostřed moře stál dub, jehož kořeny vězely v síle boží. A na tom dubu seděli dva holubi. Ten dub měl dvanáct větví, na každé větvi bylo po čtyřech hnízdech, v každém hnízdě po sedmi vajíčkách. A když na ten dub vylezl stařík, vysoko ve větvích našel kohouta se zlatým hřebínkem, který ani v ohni neshoří, ani ve vodě neutone…
– zhruba takto by bylo možné shrnout staré slovanské představy o podivném stromu ze začátku věků. Skvělý etnograf Primus Sobotka o něm ve svém zásadním spisu z roku 1879 napsal: U všech arijských národův shledáváme podání o stromě světovém, t. j. stromě, který vyrostl tak vysoko, až nebe zastínil, jenž tytýž obrácen jest větvemi dolů, kořeny vzhůru a z pod něhož se prýští živá voda (amrta). U Slovanů jest tímto stromem dub.

Co tato vize přesně znamená, není úplně jasné. Nechce se nám moc pouštět na tenký led vlastních smyšlenek a představ – i když tedy stálo by to nejspíš za to… Raději se na tomto místě zmiňme jen o dvou názorech ryze etnografických.
První názor rozebírá vše pěkně detailně. Jeho základem je obraz hustého mračna, které zastiňuje vše na obloze, ale i na zemi. Podobnost s košatou korunou stromu je zde evidentní, koruna vrhá stín pod sebe, ale zakrývá i vše, co je nad ní. Déšť, který z mračen padá, je rosou stékající z listů, také vlastně živou vodou, která křísí mrtvé a při příchodu jara vdechuje všemu nový život. Kohout ve větvích je symbolem blesku i slunce, holubi jsou zase personifikací větru. Dvanáct větví se prý vztahuje k dvanácti měsícům, hnízda k týdnům a vajíčka ke dnům. Obraz tohoto stromu souvisí i se symbolikou oblačného boha Peruna, který rozsévá po obloze ohnivé blesky. Ze dřeva stromu je možno zase vykřesat oheň, strom je tedy vlastně Perunovým darem. Celá tato vize obřího nebeského stromu-mraku se objevuje i ve slovanské lidové slovesnosti, například v této staré ruské hádance, která popisuje oblohu a slunce: Стоит дуб-стародуб, на том дубе-стародубе сидит птица веретеница; никто ее не поймает: ни царь, ни царица, ни красная девица.
Druhý názor je na slovo poněkud skoupější, ovšem na druhou stranu jaksi univerzálnější. Tvrdí totiž, že u pradávných Indoevropanů bývalo zvykem, aby jednotlivé osoby, rodiny či dokonce celé obce měly své vlastní stromy, jimž byla projevována zvláštní úcta. Věřilo se, že v onom stromě sídlí jakýsi dobrý duch, jenž je strážcem lidí. Světový strom byl potom ochráncem všeho lidstva.

Rodová identifikace světového stromu rozhodně jednotná není. Tak třeba u Indů byl světovým stromem fíkovník, jehož mléčná šťáva je symbolem deště a samotný strom je ve svém rozrůstání téměř nesmrtelný. U dávných Skandinávců jím byl zase jasan Yggrasil. To je jistě pozoruhodné, celý antický starověk (ba i středověk) totiž věřil v silný odpor hadů k jasanovému dřevu, had prý raději do ohně skočí, než by se přeplazil přes jasanovou ratolest (až v 16. století důkladný lékař a botanik Camerarius se této báchorce vysmál – vyzkoušel ji totiž). Údajná síla jasanu, která dokáže zastrašit i satanské hadí plémě, mohla sehrávat při glorifikaci jasanu tedy podstatnou roli.

Jasan, dub, fikovník… vcelku je to jedno, pokud chcete, tak třeba i tento cypřiš s dvanácti větvemi, který je vyobrazen na jednom starém perském reliéfu. Vedle starozákonního stromu života a stromu poznání dobrého a zlého najednou před námi vyrostl další podivuhodný strom. Je báječné vědět, že stromy měly pro naše předky tolik úžasných významů i tajemství.
Írán