Již v několika dřívějších článcích na našem serveru jsme si povšimli tajemného Voynichova rukopisu (uloženo: Yale University, Beinecke Rare Book and Manuscript Library, MS 408) – záhadného rukopisu nejistého stáří a provenience (podle radiologické datace C14 byl snad napsán někdy mezi léty 1404–38), neznámého jazykového kódu a neobvyklých kreseb (mimo jiné) rostlin. Historicky nelze tento manuskript zařadit do žádného kulturního kontextu, nepodobá se ničemu, co bylo v době jeho předpokládaného vzniku běžné.
Právě tato jeho nekomparatističnost nás už dříve přivedla k myšlence, že je vlastně nesmyslné hledat racionální polohu jeho významu, a proto jsme vyslovili domněnku, že se jedná o kuriozní sbírku medijních kreseb a textů. Avšak naše následné pronikání k jádru záhady nás opravňuje k tomu, abychom tuto naši starou domněnku o funkci Voynichova rukopisu přehodnotili. Nalezli jsme totiž dobové materiály, které implicitně o funkci tohoto rukopisu hovoří.
Voynich
Voynichův rukopis (dále jen VR) obsahuje celkem 131 celostránkových vyobrazení rostlin a 237 rostlinných ilustrací malých, které většinou nezachycují habitus rostlin, ale jen jejich kořeny, listy či další části rostlinného těla. Tyto počty rozhodně neřadí VR k herbářům velkým, spíše naopak. Tak například dobou vzniku srovnatelný lombardský manuskript z období kolem roku 1440 Tractatus de herbis, který je uložen v British Library, obsahuje 368 taxonů rostlin. A německý prvotisk Gart der Gesundheit z roku 1487 (Augspurg, Hamsen Schoensperger 1487) sestává z 435 samostatných kapitol o léčivých prostředcích, z nichž drtivá většina se vztahuje právě k rostlinám. Následně už šly počty v herbářích uváděných druhů strmě vzhůru, v roce 1552 H. Bock zaznamenal ve svém rostlináři už 800 druhů, ve stejném roce Dodoneus 884 druhů, Dalechamps v roce 1586 již ale úctyhodných 3000 druhů, no a v roce 1623 se v Bauhinově práci vyšplhal počet známých druhů na 6000! Dokonce i první český skutečný botanik Adam Zalužanský ze Zalužan vyjmenoval ve svém ryze metodologickém (tedy nikoli floristickém) spisu z roku 1592 celých 470 taxonů. Jakýchsi 131 taxonů z VR je tedy churavě pramálo, nic by nepomohlo, ani kdybychom uznali všechny ony malé kresby za další druhy (ale to zcela bezvýhradně udělat rozhodně nemůžeme). Nevýznamná by byla i úvaha, že se dochovala jen část tohoto rukopisu – odhaduje se, že schází asi 30 stran. Musíme tedy konstatovat, že VR je pouhým výběrem jakýchsi rostlin. Ovšem nabízí se otázka, jakým výběrem?

Na rostliny bylo v minulosti nahlíženo především jako na zdroj vhodných léčivých prostředků. Stará medicína je užívala ve velkém. Kromě erudovaných lékařů a lékárníků se však často dostávaly i do rukou osob společensky problematických až zavrženíhodných. Již v bibli najdeme důrazná varování před čaroději a věštci. Praxe však šla ještě dál a na seznam zavržených se dostávali i podvodní obchodníci s léčivy, provozovatelé babských šermův a vyháněči plodů. Celou tuto společenskou vrstvu stíhaly hrdelní tresty. Galenus se dokonce zmiňuje o tom, že odsouzencům byly při cestě na popraviště zakrývány oči, aby nemohli exekuci přihlížejícím lidem ukázat na žádnou zavrženou rostlinu. Tyto rostliny se nesměly nikde oficiálně objevit, dokonce i jejich jména byla tabuována, nesměla se vůbec vyslovovat – toho dokladem může být kupříkladu známé toito, tedy máčka ladní (Eryngium campestre).
Existují doklady, že dokonce i filozofové a alchymisté byli zavazováni přísahami i kletbami, aby neprozradili celou pravdu o určitých rostlinách. A nad to všechno se ještě ve středověkých spisech občas objevovaly popisy rostlin bájných, nereálných, zcela smyšlených. Za všechny takové jmenujme na tomto místě třeba legendární bazilišku (Basilisca). Inu, snad až nečekaně pestrý byl ten středověký svět rostlin.
Takže kromě léčiv oficiálních, která se uváděla ve starých herbářích, se tedy velmi dobře vědělo i o léčivech zapovězených a podivných, tajemných. Vždyť ještě v roce 1591 tvrdě brojil i náš Adam Zalužanský ve svém historicky významném Řádu apatekářském proti mastičkářům a babám kořenářkám. Lékárníkům kladl za povinnost hlásit podezřelé případy šíření nevhodných léčiv přímo vrchnosti a škodlivá lékařství se nesměla (po vzoru starých lékařů) lidem nejen vydávat, ale dokonce ani ukazovat.

Ať již VR vznikl kdekoli či kdykoli, podle jeho podoby je velmi pravděpodobné, že se jedná právě o soupis škodlivých lékařství ze sklonku středověku. Snad měl být předlohou pro pozdější další manuskripty, které se měly rozšířit po Evropě ve snaze bojovat se zakázanými rostlinami. Avšak nestalo se tak – riziko, že tyto údaje budou nakonec zneužity, bylo zřejmě tak výrazné, že od tohoto záměru bylo upuštěno. Nelze ani vyloučit, že jde o manuskript zcela ilegální, tajný.
Je velmi pravděpodobné, že samotný písař rukopisu prožíval při jeho vytváření velká osobní muka – jistě se jednalo o silně věřícího člověka, snad mnicha, který dobře věděl, že pracuje s dílem satanovým, s indexem smrti a zatracení. Vše vytvářel spěšně, ilustrace působí nedokončeně, neuhlazeně, nevěrohodně, s nádhernými středověkými manuskripty je tato špinavá práce absolutně nesrovnatelná. Není možné zobrazené rostliny vlastně ani podle charakteristických znaků vůbec identifikovat. Je v podstatě jisté, že většinu těchto rostlin nikdy písař na vlastní oči neviděl, musel vycházet jen z jejich popisů, které rozhodně nehýřily detaily. Nelze ani vyloučit, že deformace ve tvaru rostlin byly v některých případech – především tedy u rostlin obecněji rozšířených – dokonce vytvářeny zcela záměrně a souvisely s potřebou utajení pravé identity těchto druhů. Právě proto jsou tyto kresby tak nepodobné známým rostlinám. Text náležející k jednotlivým druhům byl zároveň znehodnocen nerozluštitelnou šifrou, kterou snad nakonec odmítal ve strachu z božího hněvu dešifrovat i samotný písař.

Voynichův rukopis je tedy soupisem zakázaných rostlin pozdního středověku. Rozhodně tedy není lékopisem, ani knihou alchymistickou či jakkoli magickou. A už vůbec ne deníkem. Je produktem tabuizace středověkých představ o škodlivosti některých druhů rostlin. Byl vytvořen, aby zaznamenal to, co je zapovězeno. Ovšem vlastní záznam o onom zapovězení se stal sám o sobě předmětem tabuizace. To jediné, co nám dnes tento rukopis říká, je fakt, že už i středověk znal velmi dobře strach z odvrácené strany poznání.