Čeleď: Taxaceae S. F. Gray – tisovité
Taxus baccata

Taxus baccata

Rozšíření: Téměř celá Evropa mimo chladného severu a kontinentálního východu, přilehlé okraje Afriky a Asie, Azorské ostrovy. Největší zachovalá lokalita ve střední Evropě je na Slovensku, v Harmaneckej dolině. Asi nejrozsáhlejší lokalita vůbec (cca 700 ha) je na Kavkaze ve východní Gruzii v soutěsce Bacara, kde tisy ve stáří 400–600 let tvoří převládající dřevinu porostů.
V ČR roztroušený až vzácný, s těžištěm v termofytiku. Nejvýznamnější lokality se nacházejí na Křivoklátsku u Týřova, v Povltaví u Štěchovic a v Moravském krasu.
Ekologie: Tis toleruje nejvíc ze všech evropských dřevin zastínění. Optimální podmínky má na živných hlinopísčitých až hlinitých půdách, dostatečně vlhkých a provzdušněných, Preferuje stanoviště bohatá na vápník, vzácněji roste i na půdách kyselých na silikátovém podkladu. Nejhojněji je zastoupen ve společenstvích svazu Tilio-Acerion, vzácněji ve svazu Fagion. Dnes především na strmých, skalnatých a těžce přístupných stanovištích.
Vyžaduje dostatečnou vlhkost vzduchu a je poměrně citlivý na nízké teploty. K znečistěnému ovzduší je tolerantní, velmi dobře snáší sestřih i silný ořez, dobře se tvaruje a tvar dlouho uchovává.
Popis: Dlouhověké, pomalu rostoucí, dvoudomé vždyzelené stromy či keře, bez pryskyřičných kanálků, 3–20(–37) m vysoké, s průměrem na bázi 0,75–1,3 m, často vícekmenné, se srůstajícími kmínky. Koruna široce kuželovitá až kulovitá. Hladká hnědočervená borka se odlupuje v tenkých plátech podobně jako u platanu. Velmi tvrdé, těžké a pružné dřevo má červenohnědé jádro, světlejší běl, pryskyřičné kanálky mu chybí. Jehlicovité listy na větvích uspořádané dvouřadě, na vzpřímených výhonech radiálně. 1–2leté výhony zelené, starší hnědé, pupeny s nekýlnatými šupinami. Jehlice jednožilné, 15–35 mm dlouhé, 2–2,5 mm široké, tmavě zelené, na rubu žlutozelené, pozvolně dlouze zašpičatělé, na bázi zúžené v krátký řapík. Samčí šištice kulovité, na spodu loňských větviček, složené s 6–14 štítků tyčinek. Samičí jsou redukované, pouze s jediným vajíčkem, podepřeným 3 páry drobných listenů. Hnědé semeno je ponořeno do červeného, dužnatého nepravého míšku zvaného epimatium. Kvete v březnu až dubnu, dozrává na podzim. Semeno rozšiřují především ptáci.
Ohrožení a ochrana: V ČR patří mezi ohrožené druhy rostlin (C3), zákon jej chrání v kategorii silně ohrožených (§2). Zákon jej chrání i na Slovensku, v Polsku a Srbsku.
Taxus baccataTaxus baccata
Taxus baccataTaxus baccata

Taxus baccata

Využití: V současnosti je jeho upotřebení pouze sadovnické. Avšak v minulosti byl tis kultovní dřevinou antické, keltské a také křesťanské kultury. Strom smrti a věčného života, strom válečníků.
V řecké mytologii představoval tis symbol bohyně smrti Hékaté. Také v keltské kultuře se tisům od dávných věků přisuzovala magická moc válečníků. Keltové před bitvou čerpali z tisů zápornou energii, která v nich měla vyvolávat agresivitu v boji. Používaly se také poháry z jeho jedovatého dřeva, ze kterých pili odsouzenci a tím se rozhodlo o jejich životě či smrti.
Za jeden z nejstarších dochovaných výrobků z tisového dřeva je považována plastika – tvář manželky egyptského faraóna z doby 1 400 let před Kristem. Ještě starší je však tisové lučiště nalezené v alpském ledovci u mrtvoly pravěkého muže Ötziho žijícího na počátku doby bronzové. Jeho stáří se odhaduje na 5 300 let.
Až 2 m dlouhé luky z tisového dřeva mívali i slavní angličtí lučištníci. Materiál na ně byl dovážen do Anglie často i ze vzdálených končin Evropy. Například jen v letech 1531–1560 bylo přes Norimberk vyvezeno více než 600 000 kmenů. Tis se vyvážel hlavně po Dunaji a Rýnu. Export po Visle (monopol Křižáků) je doložen už z r. 1278. Dalo by se říci, že „bez tisového dřeva by nevznikla britská koloniální říše…“. Ve 2. polovině 16. století export tisového dřeva ustává pro nedostatek suroviny, mění se však i armádní technologie. Poslední zmínka o tisovém luku v západní Evropě je z roku 1627. Válečné využití tisu bylo nahrazeno zčásti výrobou okrasného nábytku s intarziemi. Černě mořené dřevo se nazývalo německý eben.
Poznámka: Celá rostlina je jedovatá s výjimkou jedlého epimatia. Smrtelná dávka pro člověka se uvádí 200 g jehličí (asi 2 hrsti), odvar se používal také k vyvolání potratů.
Taxus baccata
Fotografováno ve dnech 23. 3. 2005 (Slovensko, Zádielská dolina) a 17. 9. 2006 (Liberec, parky).