V jistém království zvaném Caoli jsou hory jménem Caspei, v nichž prý rostou jakési veliké tykve. Ty když dozrají, prasknou a uvnitř obsahují zvířátko, jež se podobá malému jehňátku, takže obyvatelé mají jak tykev, tak maso. I když tomu někteří budou sotva věřit, přece to může být pravda, stejně jako je pravda, že v Irsku rostou stromy, jež rodí ptáky.
Tuto ohromující zprávu nám zanechal blahoslavený bratr Odorik – jinak Oldřich, Čech, z Furlánska (zemřel roku 1331), italský minorita s českými kořeny – ve svém vyprávění o cestě do země Velkého Chána. Jeho pouť začala v Benátkách, odtud pokračoval přes Cařihrad a Persii až do Indie, na Sumatru, do Číny a Tibetu.
O rostlinách nám ve svém vyprávění zanechal zmínek hned několik. Jmenuje třeba legendární Arbor sicca z Tabrízu, tedy suchý strom, který je stejně starý jako svět a jenž zhynul smutkem z Kristova ukřižování. Teď prý čeká na své velké vzkříšení, které mu zajistí pod ním sloužená mše. Ale znal i podivné rostliny ze země Tana (zřejmě okolí dnešní Bombaje), které mají větve tak husté, že vypadají jako sloup, takže by snad mohly přípomínat indický strom Polyalthia longifolia.
A pak také tuhle jedinečnou orientální tykev. No proč by někde na východě růst nemohla, obzvláště když od Buchary už známe taky jednu jehněčí bylinu – té se říká Borametz. Ale ta se zrovna tykvi moc nepodobá. Vlastně těžko říci, jestli je či není mezi těmito dvěma druhy nějaká shoda. Jisté je, že Odorik byl muž světa znalý a velmi sečtělý, když znal i irské husonosné stromy od Geralda z Walesu. Inu, jeho informaci je potřeba brát velmi vážně.
Tykev
Citace z knihy Já bratr Oldřich Čech z Furlánska, Odoricus Boemus de Foro Julii, překlad František Gel a Rostislav Kocourek. Praha 1962.