Nikolaj Ivanovič Vavilov (Николай Иванович Вавилов) se narodil 13. listopadu (juliánský kalendář), tj. 25. 11. (gregoriánský) 1887 v Moskvě, zahynul 26. ledna 1943 v komunistickém žaláři v Saratově. Ruský a sovětský botanik, genetik, studoval centra vývoje kulturních rostlin.

Vavilov

Otec byl kupec, po revoluci ředitel manufaktury. Jeho děti se zajímaly o přírodní vědy: Sergej (1891–1951) byl fyzik a věnoval se optice, Alexandra (1886–1940) byla lékařka, Lydia (1891–1914) mikrobioložka, zemřela na neštovice. Nikolaj vystudoval moskevskou střední obchodní školu a od roku 1906 studoval agronomii na Moskevském zemědělském institutu. Už v roce 1908 se zúčastnil studentské expedice na Kavkaz a do Zakavkazska, v roce 1910 obhájil diplomovou práci o slimácích jako polních a zahradních škůdcích a nastoupil praxi na poltavské obilnářské stanici. Studia dokončil v roce 1911 a zajímal se o imunitu kulturních rostlin a odolnost proti parazitickým houbám. V letech 1911–12 prošel stážemi, jednalo se o aplikovanou botaniku, mykologii a fytopatologii. Na to navázal v letech 1913–14 cestami po Evropě: ve Francii poznal nejnovější výsledky selekce a semenářství, v německé Jeně navštívil laboratoř biologa E. Haeckela (1834–1919), v anglickém Mertonu genetika W. Batesona (1861–1926) a v Cambridge genetika R. Punnetta (1875–1967).
V roce 1915 složil magisterské zkoušky a v roce 1917 byl na doporučení R. E. Regela (1867–1920) zvolen zástupcem vedoucího Odboru aplikované botaniky, zároveň vedl katedru genetiky, šlechtění a zemědělství v Saratově na Vysoké škole zemědělské. V letech 1917–21 přednášel agronomii a genetiku, současně experimentoval se souborem 650 odrůd pšenice, 350 odrůd ovsa a dalšími plodinami. Hledal vztah mezi imunitou a příbuzností odrůd. Disertační práci (1918) o imunitě rostlin k infekčním nemocem neobhajoval, protože se v říjnu 1918 změnil způsob udělování vědeckých titulů, ale v roce 1919 ji vydal. Špatný zrak ho zachránil před armádou, ale pracoval jako konzultant a objevil příčinu onemocnění ruských vojáků v Persii. Příměs obilek jílku mámivého Lolium temulentum s parazitickou houbou Stromatinia temulenta (Endoconidium temulentum) v mouce způsobila zvracení, bolesti žaludku, třes, ospalost, nakonec i smrt. Příčinou byl obsah saponinů a alkaloidů (hlavně temulin). Později podnikl v této zemi expedici, při níž sbíral a zkoumal vzorky trav, hlavně místní pšenice. Na získaném materiálu zkoušel vliv hnojení dusíkem na náchylnost k onemocnění padlím, ale neúspěšně. Došel k názoru, že imunita závisí na prostředí v místě původu druhu. Prostudoval dědičnou proměnlivost pšenice a žita z území od Íránu po Pamir. Největší proměnlivost nalezl u rostlin z horských izolovaných oblastí, tam začal hledat předky obilovin.
V roce 1921 se stal profesorem botaniky a šlechtění rostlin na Zemědělském ústavu v Petrohradě a formuloval zákon homologických řad v dědičné proměnlivosti. S fytopatologem A. A. Jačevským (1863–1932) byli pozváni do USA na mezinárodní konferenci o chorobách obilovin (19.–22. 7. 1921), ale víza dostali pozdě, odjeli až 25. 7. Cestu proto využili k získávání odborných kontaktů. V roce 1922 se Vavilov setkal s botanikem a genetikem H. M. de Vriesem (1848–1935) a díky tomu rozšířil své zájmy na problematiku všech kulturních plodin. V 20. letech tak na jeho podnět vznikla v Sovětském svazu síť výzkumných stanic (115) pro šlechtění užitkových rostlin v různých půdně-klimatických podmínkách od subtropů po tundru. V roce 1924 byl Úřad aplikované botaniky (vznikl 1894) přeměněn na Všesvazový výzkumný ústav aplikované botaniky a nových plodin a v roce 1930 na Výzkumný ústav rostlinné výroby (VASCHNIL). Tuto instituci vedl Vavilov od roku 1924 do srpna 1940. V roce 1923 se stal členem korespondentem Akademie věd SSSR, své postavení využil k zorganizování expedic, nejdříve v roce 1924 do Afghánistánu a vysokohorské provincie Nuristánu, dlouho cizincům zakázané. Zpráva o této expedici má 610 stran a stala se základem knihy o zemědělském Afghánistánu. Potvrdil se afgánský původ některých plodin. V roce 1925 následovala expedice do oázy Chiva a dalších částí Uzbekistánu, v letech 1926–27 do Středozemí. Navštívil také Indii. Kromě obilovin zkoumal i palmy datlové, plané dýně, melouny, konopí, mrkev i léčivky. Trasy expedic dosáhly délky asi dva tisíce kilometrů a výsledkem byly tisíce vzorků semen. Vavilov postupně získával představu o geografických centrech vzniku kulturních rostlin. V roce 1926 publikoval práci Центры происхождения культурных растений, později na toto téma přednášel, např. v roce 1927 na Mezinárodním genetickém kongersu v Berlíně, na podobné téma přednášel na konferenci v Římě atd. Za své zásluhy dostal v roce 1926 Leninovu cenu. Uskutečnil ještě expedici do východní Asie (1929), do severozápadní Číny, Japonska a Koreje. Pokoušel se ke spolupráci získat kanadskou fytopatoložku a mykoložku M. Newton (1887–1971), která studovala rez pšeničnou Puccinia graminis a její vliv na výnosy pšenice v Kanadě. Mimo jiné vedl v letech 1930–40 genetickou laboratoř v Moskvě, v letech 1931–40 byl prezidentem Všesvazové geografické společnosti, byl členem důležitých státních komisí (i když byl bezpartijní). Dostal nabídku čestného členství ve vědeckých společnostech, např. Britské asociace biologů (1929), Londýnské královské společnosti ovocnářské (1931), Americké botanické společnosti (1942), Londýnské Linnéovské společnosti (1942), Londýnské královské společnosti (1942) a dalších. Jeho častá nepřítomnost v Moskvě vedla k různým komplikacím a kritice výzkumných záměrů.
Politická situace byla velmi komplikovaná (hladomor na Ukrajině v letech 1932–33, kampaň proti tzv. vnitřní opozici atd.). Největším problémem se stal vztah Vavilova a T. D. Lysenka (1898–1976). Začátkem 30. let se začal Vavilov zajímat o Lysenkovu práci s jarovizací obilovin. Od této metody očekával zkrácení vegetace rostlin a možnosti využití při šlechtění, vyžadoval však prostudování fyziologických procesů. Lysenko považoval jarovizaci za metodu zlepšující výnosy a předběžné pokusy zanedbal. To byl první konflikt. Lysenko sliboval rychlé zvýšení výnosů obilí a získal podporu státního i stranického vedení, stal se členem Akademie, dostal Leninův řád, vedl výzkumné ústavy. Stranické vedení požadovalo zkrácení doby šlechtění nových odrůd z 10–12 let na 4–5 let, Lysenko slíbil úspěch už za 2,5 roku. Od roku 1935 kritizoval genetiku a Mendelovy zákony. Vavilov v roce 1936 veřejně kritizoval Lysenkovu netrpělivost a neefektivnost jarovizace při šlechtění. Další konflikty na sebe nedaly čekat, Lysenko odmítl genetiku jako buržoazní pavědu (weismanismus – morganismus). Začalo pronásledování genetiků, mnozí Vavilovovi spolupracovníci byli vězněni nebo popraveni, samotného Vavilova dlouho chránila mezinárodní pověst. Plánovaný VII. mezinárodní genetický kongres (1939) se místo v Rusku konal v Edinburgu, bez sovětské delegace. Vavilov byl sice pozván, ale nedostal povolení vycestovat. Měl být předsedou kongresu, proto symbolicky zůstalo křeslo předsedy po dobu trvání kongresu prázdné.
Lysenko měl podporu Stalina, kterého nezajímaly vědecké výzkumy, pouze výnosy zemědělství. Vavilov byl dne 6. 8. 1940 při expedici na Ukrajinu (Černovice na Ukrajině) uvězněn, obviněn z poškozování sovětského zemědělství a dokonce i ze zavinění ukrajinského hladomoru. V červnu 1941 komise specialistů schválených Lysenkem sepsala posudek na Vavilovovy práce. Vavilov byl dne 9. 7. 1941 odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek ho vinil z činnosti v antisovětských organizacích, ze škůdcovské činnosti, snahy o likvidaci kolchozů, ze zavinění úpadku socialistického zemědělství a dalších činů. Žádost o milost byla 26. 7. 1941 zamítnuta. Když se v říjnu německá vojska přiblížila k Moskvě, byl přemístěn do Saratova. Tam byl vězněn nejdříve na samotce, pak sdílel celu s dvěma dalšími vědci. Opakovaně žádal o zmírnění trestu, nakonec mu byl trest zmírněn na 20 let vězení. V podmínkách saratovského vězení onemocněl zápalem plic, úplavicí, trpěl poruchou výživy. Jeho smrt oznámili bratrovi, ale zprávy o průběhu věznění se dozvěděl až v roce 1945.
Stalin zemřel 5. 3. 1953, rozsudek nad Vavilovem byl zrušen 20. 8. 1955, v roce 1960 proběhla veřejná rehabilitace a Vavilov byl označen za hrdinu sovětské vědy, až 8. 7. 1966 byla vytvořena komise zkoumající Vavilovův odkaz. Vavilov vytvořil největší světovou sbírka semen rostlin (200 000), která přečkala 28 měsíční obléhání Leningradu přesto, že někteří asistenti pečující o sbírku zemřeli hladem. Část sbírky, která byla uložena na Ukrajině, se jako válečná kořist (1943) dostala do Rakouska. Dodnes je v Institutu rostlinné výroby N. I. Vavilova v St. Petersburgu jedna z největších kolekcí rostlinného genetického materiálu (institut byl pojmenován po něm v roce 1968).

Na jeho počest byly pojmenovány genetické společnosti, zemědělské ústavy atd., také např. planetka objevená 1977, v roce 1965 byla vytvořena Vavilovova cena, v roce 1968 Vavilovova medaile. Botanická zkratka jeho jména je VAVILOV. Na jeho počest pojmenoval A. A. Fedorov (1909–87) rod Vavilovia (Fabaceae); druhová jména nesou např. Aegilops vavilovii, Allium vavilovii, Amygdalus vavilovii, Avena vavilovii, Oryzopsis vavilovii, Secale vavilovii, Triticum vavilovii aj.
Vavilov popsal nové druhy rostlin: Avena nudibrevis, Hordeum pamiricum, Linum dehiscens, Linum indehiscens, Secale afghanicum, Secale dighoricum, Triticum persicum.