Řekne-li se Vrchlabí, tak skoro každý botanik hned doplní – Josefína Kablíková. Kdo z lidí blízkých flóře by neznal tuto pozoruhodnou ženu, kterou kdysi dávno znali všichni floristé v Čechách (a samozřejmě nejen zde). A tak jsme se po vzoru bratří Mánesů za ní vypravili také. Najdeme či nenajdeme ještě dnes ve Vrchlabí její stopy? Alespoň sebemenší, třeba jen její jméno na zdi.
Vrchlabí
Vrchlabí je město pěkné a hodně památné, historikové o tom vědí své, vždyť nejstarší botanickou zmínku o Vrchlabí znají už z roku 1561. Tehdy byla do Prahy k císařskému dvoru přivezena z lokality dvě míle vzdálené od městečka řečeného Hohenelb, Vyšší Labe, rostlina zvaná šalomunek – tedy Napellus. Jeho podáním na smrt odsouzenému zloději měl být přítomnými lékaři otestován zázračný císařův protijed, který se už předtím dobře osvědčil u arseniku. Nejdříve se tedy podával vrchlabský oměj – odsouzenec jej prý s nadějí přijal, pokud by experiment přežil, byl by volný – pak protijed. Jenže v případě šalomunku onen přípravek nefungoval, odsouzenec zemřel smrtí dosti strašlivou (tvář na něm zčernala co olovo), celý průběh otravy (či spíše popravy) velmi naturalisticky popsal císařský lékař Matthioli ve svém proslulém Herbáři. Zmínek o podivuhodných a nesmírně mocných krkonošských rostlinách bylo stále více, navíc nezůstaly skryty jen ve veleučených lékařských knihách, šířily se celou zemí, ba i po krajích vzdálených. Horami procházeli kořenáři a sbírali zdejší tolik účinné rostliny.
Vrchlabí
Avšak k širšímu využívání rostlin v medicínské praxi ve Vrchlabí došlo zřejmě až kolem roku 1714, kdy do města přišli členové řádu augustiniánů. V klášterech se o léčivých vlastnostech rostlin dobře vědělo, nebylo nikterak výjimečné, že mnichové vedle své duchovní činnosti provozovali i vlastní klášterní lékárnu. Bylo téměř pravidlem, že taková lékárna nesloužila jen členům řádu, ale i lidem z okolí. Klášterní zahrada pak zásobovala klášter ovocem a zeleninou, do lékárny dodávala nezbytné léčivé rostliny. Jaké druhy tu rostly konkrétně, můžeme jen tušit. Dnes tu pěstují třeba třapatku (Echinacea purpurea), náprstník (Digitalis purpurea), libeček (Levisticum officinale) a řepík (Agrimonia eupatoria), pažitku (Allium schoenoprasum) a yzop (Hyssopus officinalis) aj. Ovšem ještě jeden druh by se zrovna sem hodil naprosto perfektně, ten tady kdysi měli zcela zaručeně…
Vrchlabí
Bylo to v červenci roku 1786, kdy přes Vrchlabí putovala výprava členů Učené společnosti do Krkonoš – botaniky tu tehdy zastupoval pozdější světoběžník Tadeáš Haenke. V jeho zápisu o cestě Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge z roku 1791 najdeme mnoho velmi pozoruhodných informací, a to nejen o květeně krkonošské (cestovali totiž i přes Lysou nad Labem, Křinec, Chotuc aj.), ale třeba i o starších botanicích, kteří o těchto horách psali (jmenuje dávného K. Schwenckfeldta, ale také svého současníka hraběte Mattuschku). Leč nadmíru zajímavé jsou jeho poznámky o rozchodnici růžové (Rhodiola rosea), velmi vyhledávané léčivé bylině, která už tehdy byla v okolních horách nejspíš hodně vzácná. T. Haenke dosvědčil, že rozchodnici v Krkonoších viděl často, ovšem bylo to mnohem častěji v zahradách a na starých zdech, než na přírodních stanovištích. Konstatoval, že v celých horách snad neexistuje zahrádka, ve které by nerostlo aspoň pár kousků této rostliny, dokonce k tomu už i s jistým podivem doplnil, že Ich sah sogar in einem ansehnlichen Garten der benachbarten Gegend diese Pflanze in einer solchen Menge, daß man sich ihrer zu Spalieren, statt des Buchsbaums, bedient hatte. No a nakonec i položil řečnickou otázku Vielleicht hatte sie das Unglück, in die unbotanischen Hände eines Kräuterweibes, oder eines hungerigen Laboranten, dieser geschwornen Feinde der Flora zu verfallen? Evidentně bylinkáře v lásce neměl, nicméně doložil skvěle, že v krkonošských zahradách tento druh v minulosti rozhodně nechyběl. Rozchodnice do krkonošské klášterní zahrady patří, mohla by být rovnou vrchlabským rostlinným symbolem.
Vrchlabí
Je tedy určitě milé, že v současnosti klášterní zahrada ladem neleží, její prostor je využíván velmi užitečně. Na vyvýšených záhonech tu kromě starých i modernějších léčivek objevíme i rostliny přímo krkonošské, jsou tu seřazeny podle svých přírodních stanovišť. Rostou tu rostliny z břehů Labe, kvete tu krkonošská louka i vegetace subalpínská, zaujme i záhon obilovin s polními plevely (včetně koukolu, hlaváčku letního, chrpy modré a ostrožek). Dokonce je tu kdesi ukryta i genetická banka krkonošských rostlin. K tomu všemu k zahradě dále přiléhá také štěpnice, tedy sad starých odrůd ovocných dřevin. Na tuto novodobou koncepci dávné klášterní zahrady měla jistě vliv přítomnost sídla Krkonošského národního parku – vycítíme výrazný ochranářský akcent této expozice. Dobře restaurovaných klášterních zahrad sice u nás mnoho není, ale zdůrazněný aspekt ochranářský právě v tomto podhorském městě je zpestřením určitě zajímavým a hodnotným.
Vrchlabí
Ke klášterní zahradě dále přiléhá zahrada zámecká. Ta se rozkládá u reprezentativního zámečku, který tu nechal na místě staré vodní tvrze krátce po koupi vrchlabského panství postavit Kryštof Gendorf z Gendorfu, osobnost velmi podnikavá a energická. Stavba onoho nového renesančního zámku ve Vrchlabí byla dokončena v roce 1546, kromě toho nechal Gendorf přestavět i zámky v Trutnově a Žacléři. Své jmění opřel o zisky z těžby a zpracování rud v oblasti Krkonoš. První železné hamry při úpatích hor jsou známy již v 15. století, avšak zrovna Kryštof Gendorf z Gendorfu měl na rozvoj zdejšího hornictví a hutnictví mimořádný vliv. Císařské privilegium mu umožňovalo kutat na všech místech v zemích Koruny české, všude stavět hutě, zřizovat nové hornické osady a města. Těžba dřeva pro rostoucí doly a hutě samozřejmě silně ovlivňovala podobu krkonošské krajiny. Docházelo ke značnému odlesňování, nejhorší situace nastala na přelomu 16. a 17. století, kdy ze zdejších lesů bylo dodáváno dřevo dokonce až do Kutné Hory.
Vrchlabí
První zmínka o vrchlabské zámecké zahradě pochází z roku 1676, v této době byli majiteli panství Morzinové. Lze předpokládat, že tu byla zahrada pravidelná, s bohatou květinovou výzdobou, záhy rozdělená na dvě osy rovnoběžnými alejemi. Stávala tu tehdy i oranžerie, altán, nedaleko zámku vznikla také vodní nádrž. Kolem roku 1833 se o zahradu staral zahradník A. Svoboda, později J. Fuchs. Po roce 1839 se zahrada začala postupně měnit na módní krajinářský park, podle mapy z roku 1842 víme, že v tomto roce už po pravidelné zahradě nebylo ani stopy. Dnes se park rozkládá na 10 hektarech a stal se jakýmsi rekreačním zázemím města. V zámku sídlí obecní úřad, nedaleko od něj byla postavena moderní budova ředitelství Krkonošského národního parku. V klášteře najdete Krkonošské muzeum.
Vrchlabí
Podle K. Hiekeho rostlo v parku k roku 1980 asi 31 jehličnanů a 57 listnáčů, k nejzajímavějším patřila sbírka cypřišků (Chamaecyparis lawsoniana, C. nootkatensis i C. pisifera v kultivarech) a smrků (např. Picea omorika, P. orientalis, P. pungens), oceňoval také jedle (Abies concolor, A. nordmanniana), zerav obrovský (Thuja plicata), jedlovec kanadský (Tsuga canadensis) aj. K nejhodnotnějším dřevinám listnatým řadil zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum), jilm lysý (Ulmus glabra ´Camperdownii´), kaštanovník jedlý (Castanea sativa), stříhanolisté buky (Fagus sylvatica v kultivarech) korkovník amurský (Phellodendron amurense), liliovník tulipánokvětý (Liliodendron tulipifera) nebo žlutolistou lísku (Corylus avellana ´Aurea´). Park je doplněn i řidší výsadbou keřů a některých trvalek i letniček.
Vrchlabí
Už by se skoro mohlo zdát, že jsme snad zapomněli, proč jsme do Vrchlabí přijeli – za Josefínou! Takže: pokud se vydáte po hlavní vrchlabské ulici od zámku směrem k jihu, brzy narazíte na lékárnu s názvem Devětsil. Právě zde po zrušení kláštera vznikla ve Vrchlabí v roce 1782 nová lékárna, kterou hned v roce 1805 koupil Vojtěch Kablík, Josefínin manžel. Oba se záhy stali výraznými postavami zdejší společnosti. V jejich lékárně byla údajně umístěna veřejně přístupná sbírka ptactva, hmyzu, savců, ryb i plazů, stejně tak kolekce minerálů a samozřejmě také rostlin. Vojtěch Kablík provedl také chemickou analýzu léčivých pramenů v nedalekých Janských Lázních. Josefína si dopisovala s mnoha známými osobnostmi oné doby, z botaniků to byli například Heinrich Emanuel Grabowský z Vratislavi, Vincenc František Kosteletzký z Prahy, Gustav Lorinser, Emanuel Purkyně i Ignác Bedřich Tausch. Ve Vrchlabí ji navštěvovali také bratři Mánesové, pořádala výlety do Krkonoš pro své hosty.
Vrchlabí
V roce 1825 začala Josefína přispívat do Opizova ústavu pro výměnu herbářových položek (Pflanzentausch-Anstalt). Za celou dobu svého působení sem údajně dodala přes 240 tisíc položek, kromě toho ještě nasbírala přibližně 50 tisíc dalších rostlin, které rozeslala různým institucím po celé Evropě, anebo je použila do vlastního herbáře. Nezřídka se jednalo i o rostliny vzácné, proslýchá se, že nejen Gendorf a dřívější laboranti, ale právě i generace starých botaniků se nehezky podepsala pod úbytkem některých krkonošských druhů. Ale nebuďme na ni až tak přísní. Byla to úplně jiná doba, upřímná snaha po poznání světa rostlin ještě nenabízela zpětný pohled i na negativní stránky takto horlivého sběru rostlin v přírodě. Nesuďme raději naše předky našimi dnešními pravidly – vždyť sami nevíme, co nám jednou budou vytýkat naše děti.
Vrchlabí
Vrchlabí
Místo posledního Josefínina odpočinku jsme našli na poklidném vrchlabském hřbitůvku, nedaleko od kláštera. Od vstupu na hřbitov jděte rovně nahoru, cestu lemují zeravy – severští to bratři mediteránních hřbitovních cypřišů – u konce prvního hřbitovního parteru je to hned druhý (možná třetí) hrob vlevo. Je téměř zcela zarostlý nesmrtelným břečťanem, takže na náhrobní nápisy vlastně není vidět – museli jsme břečťan trochu nadzvednou, abychom Josefínu našli. Nicméně působí to tady hodně romanticky a je odtud i krásný výhled na vrchlabské zámecké věže, stejně tak do klášterní zahrady, ve které stále kvetou Josefíniny milované krkonošské rostliny.
Vrchlabí
Fotografováno dne 11. 9. 2016.