Botanické určovací klíče patří k nejzákladnějším praktickým pomůckám botaniky. Rozhodně však nelze říci, že by v české botanické literatuře existoval dostatek odborných pojednání o jejich konstrukci, natož o jejich dějinách. Chronologický přehled botanických klíčů najdete sice i na našem serveru, jenže jedná se jen o botanické klíče v českém jazyce (Fan klub botanických klíčů). Trochu dále do historie nás může posunout hodnotný článek Pavla Tomšovice Určovací klíče a jejich konstrukce, který vyšel v Preslii v roce 1976. Tomšovic představuje nejstarší český sdružený dichotomický klíč – leč psaný latinsky – od V. F. Kosteletzkého z roku 1824 (Clavis analytica in Floram Bohemiae), pojednává i o dalších klíčích starších, cizích.
Kromě historického nástinu však Tomšovic přináší také řadu dalších informací, mimo jiné i jasnou definici určovacího klíče. Rozhodně nebude od věci si tuto definici představit: Určovací klíč pak lze definovat jako analytické zařízení či pracovní pomůcku, pomocí kterého se provádí přiřazení neznámého objektu ke známé třídě, a to metodou výběru mezi protikladnými znaky nebo alespoň pozitivním zjištěním přítomnosti určitých znaků. Zajímavým pokračováním definice klíče je i jeho srovnání se synopsis: Vnější formou se klíči podobá synopsis, ale skutečným obsahem a hlavně účelem se od něj liší. Je to shrnutí klasifikačního systému ve formě přehledu vnitřního členění příslušné skupiny se zkrácenými charakteristikami taxónů; jeho účelem je názorně vyjádřit taxonomickou hierarchii, případně příbuzenské vztahy.
Devět tabulí s dichotomickými schématy rozčleňujícími rostliny najdeme v knize Methodi herbariae libri tres Adama Zalužanského ze Zalužan z roku 1592. Svou strukturou jsou si dosti podobné, představme si na tomto místě jednu tabuli podrobněji, zamysleme se, zda může být označena za botanický určovací klíč, synopsi, či co vlastně znamená.
Zalužanský
Zalužanský
Na výše uvedené tabuli se tedy jedná o dichotomické schéma lilií, které je vlastně doplněním samostatného textu o lilii (Lilium). Pojem genera se v tomto případě samozřejmě nevztahuje k dnešním rodům. O rodech v dnešním slova smyslu můžeme hovořit až později. Hned při první dichotomickém rozčlenění zaujme oddělení taxonu Convallium od pravých lilií – podle odkazů na další literaturu můžeme potvrdit, že se jedná skutečně o konvalinku. Pro Zalužanského tedy patřily do skupiny lilií. Dále na schématu vidíme rozdělení vlastních lilií na bílé a purpurové. Lilium candidum bylo v Zalužanského časech druhem velmi dobře známým, lilii bělostnou znal celý středověk, i zde ve schématu najdeme odkaz na další literaturu, která pojednává o tomto druhu. Od červenokvěté lilie vede další rozdělení na lilie s květy přímými a nicími. Rudokvěté přímé jsou zakončeny druhem Lilium bulbiferum, ale i dalším taxonem, který je ještě navíc rozlišen v podobě rostlin menších a větších. Červenokvěté nicí lilie dělí Zalužanský na Lilium martagon, Hemerocallis a řebčík Fritillaria imperialis. Na tomto schématu je patrné, že některé taxony Zalužanský vyčleňuje jaksi a priori – bez patřičného vysvětlení, jiné jsou však už charakterizovány uvedením určujícího znaku. Nelze tedy jednoznačně říci, že by se jednalo o ryzí botanický klíč, který by měl sloužit k určování všech uvedených taxonů v našem chápání – při klasifikaci nelze vyjít jen z této knihy, potřebujete k ní ještě další literaturu, která údaje doplní. Co je konvalinka, Zalužanský nepokládal za nutné vysvětlovat, avšak je důležité poznamenat, že stejně i k ní uvedl náležitou citaci, podle které bylo možné tuto rostlinu jasně determinovat.
Velmi zajímavá je jistě otázka původu dichotomických schémat v dějinách. Jejich větné popisy najdeme už ve starověku, přímo klasickým příkladem je Arbor porphyrii (Arbor porphyriana) řeckého filozofa Porfyria z Tyru (Porphyrius Tyrius, 234–304 n. l.), jehož vyobrazení vyznačující nejdůležitější rody přirozených jsoucen bylo známé po celý středověk. Ale nic diametrálně odlišného není ani středověké vyobrazení Arbor consanguinitatis (důležitý link). Evropskému myšlení není dichotomie cizí, v psané formě se objevuje i v historických pojednáních o rostlinách – jistě již od Plinia. Jinou otázkou je grafická podoba dichotomie, její převedení do jednoduchého schématu.
Se Zalužanského schématy formou skoro identické dichotomické schéma najdeme ve třetí knize Petri Rami institutionum dialecticarum libri tres z roku 1553. Je možné, že Petrus Ramus (Pierre de la Ramée, francouzský myslitel, 1515–72), ostrý kritik scholastické metodologie a logiky, byl pro Zalužanského vzorem dobového myslitele, a proto jeho metodu aplikoval na botaniku. Podobnost tisku obou prací je skoro zarážející.

Zalužanský

Ovšem v době Ramova života se objevují podobná schémata i v jiných knihách, a to dokonce i přírodovědně zaměřených. Botanicky závažným dílem je jistě práce Petra Peny a Matthiase Lobela Stirpium Adversaria Nova z roku 1570. Porovnejme schéma trav z této práce se stejným schématem Adama Zalužanského.
Lobel
Zalužanský
Na první pohled je zcela evidentní, že Zalužanský tuto Lobelovu stroze výčtovou tabuli převedl do přísné dichotomie a zároveň doplnil toto schéma o základní diagnostické znaky. Staré a priori rozdělení trav je najednou vysvětleno rozdílností v pojmech glabrum a foliis lanuginosis et asperis, tedy oděním listů těchto rostlin. Dále k jednotlivým taxonům doplnil i další informace o jejich podobě, přidal i odkazy na literaturu. Tím Zalužanský vytvořil z pouhého Lobelova synoptického přehledu skutečné určovací schéma. Obě schémata jsou si tak podobná – a přitom tak rozdílná!
Na otázku, zda Zalužanský Lobelovu práci skutečně znal, můžeme odpovědět kladně, dokládají to odkazy na Lobelovo dílo v Zalužanského knize. Přímo u trav Zalužanský zřejmě odkazuje až na čistě obrázkovou Lobelovu knihu Plantarum seu Stirpium Icones z roku 1581 (k tomuto účelu jistě velmi vhodný titul), ovšem podobnost obou schémat je tak výrazná, že bychom snad mohli připustit, že Zalužanský skutečně znal i Lobelova díla starší.
Hned v roce 1576 se objevila ještě další Lobelova kniha Plantarum seu Stirpium Historia Matthiae de Lobel. Podívejme se i na zde uvedené schéma a porovnejme ho se schématem Zalužanského – vyberme třeba schéma taxonu Crocus.
Lobel
Zalužanský
Zdá se, že v tomto novějším spise se již Lobel posunul kupředu, text je zde daleko obsáhlejší. Teď už to vypadá, že tato tabule není jen strohou synopsí, taxony jsou popsány více, místy se objevují i jejich determinační znaky. Jenže zdání klame. Tam, kde Zalužanský dokáže velmi jednoduše vytvořit dichotomii silvestris versus sativus (je jasné, že vše silvestris je plané, zatímco sativus pochází z kultury), Lobel se zmůže leda na dvojici vernus a albus duplex (nikoli třeba vernus a autumnalis, což by šafránové realitě mohlo odpovídat daleko lépe), přičemž k vyhraněnému dichotomickém dělení zde opět vůbec nedojde. Ani následné výpisy rozhodně nejsou k determinaci vstřícné. Řekněme jasně, že ani podle tohoto schématu nelze určit téměř nic, chvílemi je složité se dokonce v něm vůbec vyznat. Odlišný pocit získáme při dalším pohledu na schéma Zalužanského, ten totiž pokračuje v rozdělení šafránu na rostliny horské a luční, v další úrovni dělení se už dostává dokonce i k ocúnům a jiným rostlinám nejedovatým, atd.
Jeví se jako velmi pravděpodobné, že to byl právě Zalužanský, který postavil tato Lobelova schémata na nohy – odhlédl od jejich synoptického, čistě klasifikačního smyslu a nastínil jejich zcela novou funkci – funkci determinační. Další vývoj dal pochopitelně Zalužanskému za pravdu, hned v roce 1602 najdeme třeba velmi podobné dichotomické schéma s naznačenými determinačními funkcemi v Aldrovandiho knize De animalibus insectis libri septem, cum singulorum iconibus ad viuum expressis (link).
Je absolutně zbytečné meditovat o tom, zda se v případě Zalužanského dichotomických schémat jedná více o historicky první botanický klíč, či o pouhý synoptický přehled – najdeme v nich obojí, ovšem značný důraz na uvedení determinačních znaků je u nich nepřehlédnutelný. V této souvislosti si dovolím ještě jednu poznámku. Tomšovic ve výše citované práci uvádí: Princip dichotomického rozdělování přírodnin se objevuje už u Aristotela a Theofrasta; nemělo zde však účel determinační, nýbrž klasifikační; také forma je větná. Forma analytického klíče se objevuje až u botaniků 17. století – Raye, Morisona a Rivina. Jednotlivé protihodnoty jsou na stejné zarážce, spojeny závorkou (bez čísel a symbolů). Také tyto klíče nebyly konstruovány k určování, představují pouze znázornění klasifikace. (…) Určovací dichotomické klíče, odpovídající současné funkci, použil poprvé Lamarck (1778); od něj také pochází první teoretické pojednání o klíčích… Při tomto nazírání na věc bude nejspíš potřeba přepsat učebnice – je přece zcela evidentní, že podstatné vlastnosti nejstarších dichotomických determinačních klíčů vykazují i tato Zalužanského schémata!
Je šokujícím faktem, že tato dichotomická schémata dosud zcela ucházela pozornosti české historie vědy. V zahraniční odborné literatuře se s odkazy na Zalužanského dichotomická schémata občas setkat můžeme, jmenujme zde například:

  • Mark A Ragan: Trees and networks before and after Darwin. In: Biology Direct 2009, 4:43. (link)
  • Lawrence R. Griffing: Who invented the dichotomous key? Richard Waller’s watercolors of the herbs of Britain. In: American Journal of Botany 98(12): 1911–1923. 2011. (link)

Problémem těchto zahraničních prací však je jejich omezenost v pohledu na Zalužanského botanickou knihu. Zajímají je jen tato schémata, neposuzují jeho knihu jako nerozdělitelný celek – uniká jim proto pravý význam Zalužanského v dějinách přírodních věd. To ale není nutno vyčítat jen těmto zahraničním badatelům. Sypat popel na hlavu si v tomto ohledu mohou především Češi.
V Zalužanského díle Methodi herbariae libri tres nešlo primárně o vytvoření jakéhosi ryze botanického klíče, ale o koncipování celého nového vědního oboru – BOTANIKY. Vždyť právě zde nabádal k oddělení botaniky od medicíny, pojednal o rostlinné morfologii, nastínil systematiku a samozřejmě i metody botanického studia. Již jen proto patří Adam Zalužanský ze Zalužan k nejvýznamnějším představitelů evropské vědy 16. století. Eventuální výhrady k neúplnosti zastoupení dobově známé rostlinné říše v Zalužanského schématech je možno označit za zcela neopodstatněné, ba přímo nemístné. V případě Zalužanského dichotomických tabulí se nedíváme na první ucelený botanický klíč, ale na dávné stanovení patřičné metody určování rostlin, která vedla až k moderním botanickým klíčům.
Zalužanský