Na všeobecně uznávaném a ceněném botanickém webu eFloras.org jsem nedávno nalezl zvláštní chybičku. V oddíle Flora of North America, v hesle o rodu Zaluzania se dočteme, že jméno rodu vzniklo perhaps for Adam Zaluziansky von Zaluzian, 1558–1613, Polish physician / botanist. A není to jen tento americký web, který Adama Zalužanského ze Zalužan připsal našim slovanským bratrům ze severu. Proč asi? Pokusme se to zjistit, najděme nějaké starší stejné případy, snad nakonec odhalíme i pravou příčinu této podivnosti.
Informace o Zalužanského polské národnosti na webu Flory Severní Ameriky pochází z díla L. H. Baileyho The standard cyclopedia of horticulture VI z roku 1919. Ovšem nemysleme si, že tento plod uzrál náhle jen na jakési plané jablůňce, velkolepé ovoce tohoto omylu najdeme samozřejmě i v literatuře daleko starší. Tak třeba už v roce 1841 se k této „polské sklizni“ v Zalužanského rodokmenu přidal i Ital Francesco Agostino Gera (v knize Nuovo dizionario universale e ragionato di agricoltura, economia rurale, forestale, civile e domestica), v roce 1837 totéž tvrdil i Francouz François-Vincent Raspail (v Nouveau système de physiologie végétale et de botanique) a v anglických dějinách Polska Jamese Fletchera z roku 1831 (The History of Poland: From the Earliest Period to the Present Time) najdeme tento chybný výrok také (právě Fletcher je autorem báječně reklamně znějícího hesla Zaluzianski, the Polish Linnaeus). Polskou národnost u Zalužanského jména najdeme i v práci Brita Benjamina Smitha Bartona z roku 1814 (Elements of botany: or Outlines of the natural history of vegetables), ba dokonce též ve slovníku Colina Milnea (Botanical dictionary: or, Elements of systematic and philosophical botany) z roku 1805.

Sami Poláci upozornili ve svých dějinách polské literatury už v dávném roce 1814 (Felix Bentkowski: Historya literatury polskiey), že se jedná o chybu, správně Zalužanského označili za Čecha, odmítli si připisovat zásluhy příslušníka jiného národa. Avšak nic platné to nebylo, hned v dalším roce se v knize italského botanika Luigiho Colly (L’antolegista botanico) objevilo u Zalužanského národnosti Polonese opět a v roce 1816 Angličan Patrick Keith zopakoval totéž (A system of physiological botany) – inu, bylo to stejné jako u všech výše uvedených případů.
Leč nutno říci, že Poláci byli v této věci poněkud zmatení ještě dosti dlouho taktéž. Když totiž v roce 1840 tituloval Adam Mickiewicz na svých přednáškách slovanských literatur na Collège de France Zalužanského jako notre naturaliste Zaluzianski, mohlo to být ještě chápáno jako konstatování Zalužanského slovanství (tyto přednášky byly v roce 1849 vydány knižně pod názvem Les Slaves, Cours professé au Collège de France). Polský překladatel těchto přednášek však nelenil a Mickiewiczem uváděné jméno Zaluzianski popolštil změkčujícím diakritickým znaménkem nad „n“ (botanik nasz, Zaluziański) a bylo to (Literatura słowiańska: wykładana w Kolegium francuzkiem przez Adama Mickiewicza, 1865). Ani při pohledu do dobových polských médií není o čem diskutovat: tak například varšavský deník Korrespondent z 5. 9. 1834 zcela negoval Bentkowského údaj o Zalužanského českém původu, jeho polskou národnost dokládal jinými citacemi, dokonce poupravil citaci originálního titulu Zalužanského knihy z Adami Zaluziansky à Zaluzian na přízračné Adami Załuziański a Załuziany. Kurjer Warszawski z 1. 12. 1863 zase vysoce ocenil vydání Thieryho odborného spisu o vytváření se pohlaví u zvířat i rostlin a bez sebemenšího zaváhání k tomu dodal, že objevitelem pohlavnosti u rostlin byl nasz rodak Zaluziański Adam. Hned následující zpráva v těchto novinách informovala čtenáře, že ve Francii již černé fraky vycházejí z módy a že „in“ je teď barva granátová a zelená… Redaktoři z těchto novin se prostě vyznali v lecčem.
Dalších dokladů polské úcty k Zalužanskému je jistě více, jmenujme na tomto místě již jen básníka Józefa Bohdana Zaleského, který se v dopise polskému geologovi a mineralogovi Ignaci Domeykovi ze 7. 12. 1847 pouští výsostně poeticky do hodnocení chabé slovanské náklonnosti k přírodním vědám, ovšem nezapomíná připomenout i čestné výjimky v osobnostech Čecha Zalužanského, Slezana Jana z Hlohova a Mikuláše Koperníka. V Zaleského podání však jsou si národností všichni rovni.
Bez velkého přehánění mohu říci, že Zalužanský se v 19. století stal součástí polské kultury, vstoupil do polského povědomí jako velký syn těžce zkoušeného národa, Poláci na něj byli náležitě hrdí, připomínali ho při vhodnějších i nevhodnějších příležitostech. Bylo to nejspíš způsobeno tím, že samotnou Zalužanského botanickou knihu zřejmě na polském území nikdy nikdo neviděl – kdyby ji totiž kdokoli z Poláků otevřel, jistě by si všiml českých jmen rostlin, ale i jejich částí, a o ideji velkého Poláka by přinejmenším zapochyboval.
Naprostý vrchol této národnostní pomatenosti však nepředstavuje žádný výrok polský, nýbrž český – vytvořil ho Jan J. Těšitel, který ve svém Slovníčku rostlinných rodů a druhů z roku 1927 neváhal Zalužanského označit dokonce rovnou za polského šlechtice. Odhaduji, že chybnou informaci o Zalužanského národnosti obsahuje větší třetina literatury (asi 36 %), která se o něm zmiňuje.

Při hledání nejstaršího označení Zalužanského jako Poláka jsem našel podstatnou stopu v roce 1792. Tehdy Poláka ze Zalužanského vyrobil německý historik Dietrich Heinrich Stöver. V jediné kratičké poznámečce pod čarou si při psaní Linnéovy biografie Stöver zázračně vzpomněl, že už v roce 1592 věděl jakýsi Polák Adam Zalziawisky o pohlavnosti u rostlin. Nic více v této poznámce není, jen tyto dvě trapné chyby – žádný Polák Zalziawisky samozřejmě nikdy neexistoval, ve skutečnosti se jednalo o Čecha Zalužanského. Odkud toto pokřivené tvrzení Stöver měl, v jistotou nevíme, citace zde schází, je prakticky jisté, že samotnou Zalužanského knihu nikdy neviděl, jinak by přece jeho jméno takto nezkomolil. Je tedy pravděpodobné, že mu tuto informaci snad ústně sdělil někdo, kdo znal dílo Belgičana Noëla Josepha Neckera Physiologia muscorum per examen analyticum de corporibus z roku 1774. Právě v tomto spisu totiž najdeme pojednání o objevu květenné pohlavnosti jistého Poláka Zalužanského zřejmě úplně poprvé. Od Neckera převzal národnost Zalužanského i francouzský polonofil Jean-Baptiste Dubois de Jancigny ve spisu Essai sur l’histoire littéraire de Pologne z roku 1778, po něm i Richard Pulteney v Historical and biographical sketches z roku 1790.
Jsem ochoten tvrdit, že však informace z Neckerova díla nebyla oním stěžejním momentem v rozšíření česko-polského národnostního omylu v další historii. Patrně to bude spíše Stöverova zásluha, který tuto zmínku uvedl v díle poměrně značné dobové botanické popularity, a zajistil tak její skoro globální rozšíření. V této souvislosti bychom si mohli vážit úsilí botanika Franze Willibalda Schmidta, který se hned v roce 1793 snažil Stövera opravit, jeho chyby uvést na pravou míru (v práci Neue und seltene Pflanzen). Jenže tato jeho oprava se zřejmě nakonec ani ke Stöverovi nedostala, protože o rok později byl vydán onen Linnéův životopis bez vhodné opravy i v angličtině a omyl tím měl zaděláno na věčnost… Stöverovo pojednání o Karlu Linnéovi mělo evidentně značný ohlas na obou stranách kanálu La Manche, chybička z poznámky se rozšířila jako jistě pozoruhodná zajímavost velmi rychle po celém botanickém světě. Jméno bylo časem opraveno, uvedená národnost se však nezměnila. Je prostě báječné vědět, že Poláka z Čecha udělala Belgičanem šířená informace v německém díle o Švédovi. Obzvláště výrazně pak tedy zřejmě zapůsobil anglický překlad tohoto díla, protože všichni německy mluvící se už velmi záhy stačili dozvědět od Schmidta, že Stöverovi se realita poněkud vymkla z ruky… Mnozí Francouzi, Italové a Angličané se ale statečně drželi Stöverova údaje i nadále, Američané jsou v tomto ohledu evidentně stateční dodnes.
Co říci závěrem: napsal jsem autorům Flory Severní Ameriky, jestli by třeba nebyli tak laskaví a neopravili aspoň v internetové verzi tohoto díla údaj o Zalužanského národnosti. Co myslíte, udělají to? Můžete to sledovat se mnou:
Flora of North America.

Citace

Noël Joseph Necker: Physiologia muscorum per examen analyticum de corporibus. 1774.

Citace

Jean-Baptiste Dubois de Jancigny: Essai sur l’histoire littéraire de Pologne. 1778.

Citace

Dietrich Heinrich Stöver: Leben des Ritters Carl von Linné. 1792.

Citace
Citace

Korrespondent z 5. 9. 1834.

Citace

Dyonizy Zaleski: Korespondencya Józefa Bohdana Zaleskiego; Do Pana Ignacego Domeyki, 1847. 1900.

Citace

Kurjer Warszawski z 1. 12. 1863.