Východní Zápraží – tedy oblast ležící do 30 kilometrů východně od hranic současné Prahy – je krajem svérázným. Jeho severní hranici vymezuje Labe, na jihu jej ohraničuje řeka Sázava, až k samotné Praze přiléhá v Říčanech a Úvalech, na východě končí tento svět Pečkami a Zásmukami. Vše mezi tím je jaksi zvláštně utichlé, zamlklé či přímo zamlčené, skoro opomenuté. Nic moc nezmůže ani přítomnost dvou starých královských měst (Český Brod a Kouřim), staroslavného Sázavského kláštera, památných Lipan či legendární Čertovy brázdy. Přitom často i při návštěvách vísek sebemenších tu na vás vykoukne cosi, co by v jiných krajích bylo unikátem téměř závratným. Viděli jste třeba sgrafitovou fasádu zámku v Přerově nad Labem? Vyběhli jste někdy ke kapli Povýšení sv. Kříže u Bříství? Znáte homoli sv. Prokopa v Chotouni? Oněměli jste u zříceniny gotického kláštera v Klášterní Skalici? A co magicky nádherný románský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Tismicích? Byli jste u něj? A takových otázek bychom mohli položit ještě mnoho. K raritám tohoto kraje bezesporu patří i skoro neznámá zámecká grotta v Zásmukách (okres Kolín).
První zmínka o Zásmukách pochází z roku 1285, kdy byla poprvé zmíněna tvrz vladyky Sulislava ze Zásmuk, kuchmistra královny Guty, manželky Václava II. Páni ze Zásmuk zde sídlili až do konce 15. století. K tvrzi přiléhala románská kaple z 10. století, která byla na začátku 20. století přestavěna na dnešní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Roku 1533 koupil tvrz hejtman Kouřimského kraje Adam z Říčan a přestavěl ji na renesanční zámek. Tehdejší poddanskou ves také povýšil na město. Nepokojná první polovina 17. století se do dějin kraje zapsala dosti neblaze, město i okolní vesnice byly několikrát poničeny. V té době koupil panství Václav Michna z Vacínova, který je zanedlouho vyměnil s Janem Rudolfem ze Šternberka. A tak se na Zásmuky usmálo konečně zase štěstí.
Veledůležitou osobností Zásmuk poloviny 17. století byl Adolf Vratislav ze Šternberka (1627–1703), nejvyšší purkrabí království českého, tedy zástupce samotného císaře v Čechách. Snažil se vytvořit z tohoto venkovského statku reprezentativní sídlo: přestavěl zámek v duchu baroka, v místech bývalého opevnění zřídil park, za parkem založil oboru, vystavěl nové hospodářské budovy. V roce 1690 přivedl do Zásmuk i františkány, založil zde pro ně klášter. V roce 1694 se stal Adolf Vratislav ze Šternberka majitelem i dnes velmi dobře známého šternberského východočeského panství v Častolovicích. Právě z této doby snad pochází i zásmucká grotta.
Další přestavby se dočkal zámek až na počátku 19. století za Františka Josefa Šternberka a Leopolda Šternberka. Za 2. světové války byla na celé panství uvalena nucená správa a do zámku byl umístěn archiv zbraní SS. Po válce byl majetek Šternberkům vrácen, ale hned v roce 1948 došlo k jeho znárodnění. Nastěhovaly se sem vojenské sklady, v roce 1982 část zámku vyhořela. Nápravu přinesl až rok 1992, kdy byl celý areál zámku navrácen v restituci opět Šternberkům. Současní majitelé se snaží celý areál zvelebit a navrátit jej zpět do života obce.
Vraťme se však ještě k místní exkluzivitě. Zásmucká zámecká grotta patří k největším a z hlediska rozsahu dochované výzdoby (relikty mušlových růžic) i k nejzachovalejším grottám u nás – inu, je to objekt zcela unikátní. Snad ji postavil sám velký Giovanni Battista Alliprandi, kterému je připisována také úprava malostranského paláce hraběte Adolfa Vratislava – jisté to však není. Stojí v zámecké zahradě samostatně, odděleně od ostatních budov, poněkud stranou hlavní osy této na východ od vlastní budovy zámku ležící části zahrady.
Dnes tvoří její okolí rozlohou nevelký park se starými lípami, duby a jírovci, u zdi hospodářských budov najdeme i menší bazén s náznaky výsadby nedávnější. Podle mapy stabilního katastru z roku 1841 byla tato část zahrady nepravidelně – jistě notně romanticky – rozčleněna několika cestičkami. V nejjižnější a jihozápadní části s grottou, ke které tehdy přiléhala i malá vodní nádrž, byla soustředěna výsadba dřevin, takže okolí grotty mělo snad až charakter dosti uzavřené tajné zahrady (giardino secreto). Naopak větší severní a jihovýchodní část zahrady byla otevřenější, nejspíš osázená především nižšími křovinami, travnatými plochami či záhony trvalek a letniček. Nelze vyloučit, že v dobách dřívějších se tu nacházela i formálněji řešená zahrada. Až severně od zámecké budovy mohl na zámecký areál navazovat rozlehlejší park s užitkovou zahradou, sadem, oborou a dvěma rybníky. Ty jsou zde ostatně dodnes, cestu k nim lemují špalíry ovocných stromů, lesnaté porosty i louky, východní hranici obory tvoří zbytky kamenné zdi. Na mapě z roku 1841 jsou sad a obora navíc ještě odděleny od prostoru zámku dalšími budovami, zřejmě hospodářskými, dnes již neexistujícími. Před vstupem do zámku najdeme i udržovaný parčík, poblíž kostela určitě zaujme také mariánský sloup z roku 1700.
Zásmucký zámek je v současnosti uzavřen, probíhají v něm rekonstrukční práce, je však možné navštívit zámecký park. Řadu zajímavostí najdete i v širším okolí zámku. Ve Vlčím dole severně od obce se dochovaly například dva kamenné barokní mosty, oba ze druhé poloviny 17. století. Dříve tudy vedla hlavní cesta do královské Kouřimi, stály tu mlýny, hospodářské usedlosti, hájovna, lom i panská cihelna. Jenže časy se mění, cesty taky – se změnou trasy oba mosty ztratily svůj význam, takže nemusely být opravovány či dokonce přebudovávány. Nová silnice však přinesla i jedno úskalí. Byla vedena přes panskou oboru, a tak zatarasila cestu zvěři. Proto byl ve spodní části obory vystavěn svérázný tunel pro jeleny, který tuto svízelnou situaci zdárně vyřešil. V roce 2014 byla v dolní části obory, kam jelení tunel ústil, zřízena naučná stezka s názvem Zásmucká bažantnice.
Nedaleko od bažantnice se táhne podél cesty stará lipová alej – vede ze Zásmuk ke kapli Narození Panny Marie a dávnému vrchnostenskému hřbitovu, ležícímu při okraji lesa.
Zásmuky jsou městečko malé, podle poklidu na náměstí by se zdálo skoro až ospalé. Rozhodně v něm ale najdeme mnoho koutů, které dokládají jeho pozoruhodnou minulost. Střídaly se tu jako všude doby zlé s dobrými, přelom 17. a 18. století pak můžeme označit za zdejší věk přímo zlatý. Přejme si, aby čas nových nadějí Zásmuky hned tak neopustil.
Fotografováno dne 6. 7. 2016.