Znáte Erbenovu pohádku o devíti pávicích a permanentně se z carské zahrady ztrácejících zlatých jablíčkách? Anebo slyšeli jste o afrických zlatých jablkách Hesperidek, pro která se vydal hrdina Herakles? No určitě, vždyť tohle je přece klasika! Bylo by však chybou myslet si, že ve světě rostlin existují ve zlatém provedení jen jablka!
Tak třeba Vergilius psal rovnou o zlatých stromech, které rostou u vstupu do podsvětí, jedna stará pověst česká zase vypráví o třech zlatých prutech, které opakovaně vyrostly na pastvině nedaleko Kuksu. A nad to i jistý prešovský lékař kdysi prohlašoval, že v některých vinných bobulích z Uher se po dozrání objevují zrnka nefalšovaného zlata. O tajemné modrokvěté bylině močeráku se zmiňoval v roce 1938 i Karel Pejml. Kvete prý každý sedmý rok a všechny kovy proměňuje ve zlato.
Ve starých bájích, pohádkách a dokonce tedy i lékařských pojednáních není vůbec těžké na zlaté rostliny narazit. A tak nás snad ani nemůže udivit, že v roce 1942 byla vydána studie Josefa Babičky s názvem Gold in Lebewesen, která toto téma dosti důkladně rozebírala. Dřívější studie byly podle J. Babičky údajně často náhodné, především chemická analýza nebyla na požadované výši. A tak se v letech 1934–39 otázka výskytu zlata v rostlinách a zvířatech u nás zkoumala mnohem důsledněji. Bylo při tom zjištěno, že zlato mohou v sobě vázat jen některé rostliny, u semenných rostlin byla největší koncentrace zlata naměřena v semenech a kořenech. Zcela nejvíce zlata bylo tehdy zjištěno v popelu přesličky rolní (Equisetum arvense), mnohem méně už v lísce (Corylus avellana). Tato „botanická zlatá horečka“ ještě samozřejmě pokračovala, v padesátých a šedesátých letech 20. století byly podobně analyzovány v Rusku a USA i mechorosty (Polytrichum hyperboreum, Tomentypnum nitens), ostřice (Carex pediformis), slanobýl (Salsola rigida), některé jehličnany (Pinus cembra subsp. sibirica, Pinus contorta, Pseudotsuga menziesii) i listnáče (Salix caprea, Populus tremula) a četné další. A počítání množství zlata v rostlinách trvá dodnes. Jestli se už zkoušela i jablka z Atlasu, nevíme, jestli se analýzám podrobily i rostliny od Kuksu a tokajské z Maďarska, také ne.
V současnosti se v souvislosti se zlatonosnými rostlinami hovoří o tzv. fytominingu, což je tedy skutečně jakési dolování kovů prostřednictvím rostlin. Rostliny přijímají společně s živinami i jiné látky rozpustné ve vodě a ukládají je v sobě, přičemž některé to činí v míře poměrně značné. Odborně se o nich říká, že jsou schopny takové látky hyperakumulovat. Jenže dá se z rostlin těžit i zlato? A tady máme pro vás zprávu smutnou – bohužel, při pokusu získat ryzí zlato z obří hromady přesliček se podařilo sebrat množství jen přežalostně malé. To určitě mnohem lepší vyhlídky rostlin jsou ve fytoremediaci, což je technologie, která používá rostliny k akumulaci a rozkladu nebezpečných látek ze životního prostředí. Dobře známé jsou například pokusy s křídelnicí (Pteris vittata), která dokáže hyperakumulovat arzen.
Nuže… Zlato je tedy v rostlinách skutečně možné zaznamenat. Určitě si ale můžeme nechat zajít chuť na blahobyt, který by nám mohl přinést sběr zlatých jablek. Nezbývá nám nic jiného, než všechno to úžasné zlaté bejlí přesunout jen do kategorie rostlin mýtických. Ovšem ke Kuksu mě to táhne stále… Moc zajímavá krajina…
