Syn.: Calamus aromaticus Garsault, nom. inval.
Česká jména: prustvorec (Hájek 1562), průstvorec (Zalužanský 1592), prustvorec (Huber 1596), kalkán, kalmes, prustvorec (Vusín 1729), šišvorec lékařský (Presl 1819, Opiz 1852), šišvorec lékařský, puškvorec, tatarák (Sloboda 1852), šišvorec obecný, puškvorec, kalmus (Čelakovský 1879), puškvorec obecný (Polívka 1912, Dostál 1989, Kubát 2002)
Čeleď: Acoraceae Martinov – puškvorcovité
Rozšíření: Indie, jihovýchodní Asie, Filipíny, Jáva, Borneo (Sarawak), jižní polovina Číny, Korea, Japonsko, na Sibiři a v Poamuří patrně nepůvodní. Zavlečen do Evropy, Severní Ameriky i jižní Afriky. Souvislejší výskyt v Evropě od Ruska přes Balkán, střední Evropu do východní Francie, Anglie a jižního Švédska. Izolovaně i jinde v Evropě.
Traduje se, že evropské rostliny mají společný původ z botanické sbírky ve Vídni, odkud se rozšířily v 16. století. Nicméně je prokázáno, že se v Evropě pěstoval alespoň už ve 12. století a z našeho území byl doložen ve 14. století. Do Polska puškvorec údajně přivezli Tataři při svých výbojích. Věřili, že čistí vodu a tam, kde roste, je voda pitná. Tyto přesuny byly umožněny značnou vitalitou oddenků, které vydrží i několikaměsíční skladování, aniž by ztratily životaschopnost. U nás se vyskytuje roztroušeně prakticky na celém území, ale již dlouho je na ústupu (ty tam jsou doby, kdy tvořil několika arové porosty na jihočeských rybnících).
Ekologie: Obligátní heliofyt, ve stínu neroste. Lze ho najít především na březích stojatých a mírně tekoucích vod, upřednostňuje trvalé zaplavení vodou. Může se uplatňovat ve vegetaci plovoucích ostrovů, které i sám vytváří. Za příznivých okolností může vytvářet rozsáhlejší porosty.
Popis: Vytrvalá, oddenkatá bylina, vysoká 45–120 cm. Oddenek je horizontální, málo větvený, 2–4 cm široký, na řezu bílý, nehnědne. Pletivo oddenku je houbovité, buňky jsou řetízkovitě spojené kolem zvláštních siličných buněk. Listy jsou řemenovité, asi 2 cm široké, znenáhla špičaté, často ze strany varhánkovitě zkadeřené, se středovým žebrem, měkké, světle zelené, někdy s nádechem do bronzova. Lodyha je trojhranná, květenstvím je palice vykloněná do strany podpůrným listenem připomínajícím list. Květy jsou drobné, zelenavé, bobule červené. V Evropě se vyskytují pouze triploidní, primárně neplodné rostliny, jinde však rostou i typy diploidní a tetraploidní, které jsou normálně plodné. Kvete od června do července. Celá rostlina je silně aromatická, čímž se bezpečně odliší od poněkud podobného kosatce žlutého (Iris pseudacorus).
Využití: Patří k nestarším známým léčivým rostlinám, využívaným již ve starověké Indii a Číně, nalezeným také v egyptských hrobkách. Dodnes neztratil mnoho ze své slávy, byť již není tak oblíben. Sbírá se oddenek, sušit je nutno rychle, jinak droga hnědne, teplota vzhledem k obsahu silice nesmí překročit 35 ˚C. Droga je citlivá na skladování, snadno vlhne nebo je napadána hmyzími škůdci. Obsahuje hořčiny, třísloviny, slizy, až 40% zásobních škrobů, ale hlavní účinnou složkou drogy je silice. Její obsah je odvislý od cytotypu, stoupá s nárůstem ploidie, evropské puškvorce jí obsahují asi 3,5%. Složení silice v oddencích a listech se může značně lišit. Poměrné zastoupení jednotlivých složek silice je ovlivněno nejen cytotypy, ale také geografickým původem. Diploidní rostliny neobsahují beta-asaron, převažují shiobunonové sesquiterpeny a beta-farnesan. Silice v listech sibiřských diploidů na rozdíl od kanadských neobsahuje geranylacetát. Triploidní rostliny obsahují v silici z oddenků do 20% beta-asaronu, obsah shiobunonových sesquiterpenů je nižší jak u diploidů. U tetraploidů z tropických oblastí (Indie, Thajsko) v silici výrazně převažuje beta-asaron (i přes 90%), zatímco u tetraploidních rostlin ze Sibiře a Japonska je obsah beta-asaronu značně nižší a blíží se hodnotám triploidních typů.
Široce diskutovaný beta-asaron se vyznačuje sedativními, spasmolytickými a halucinogenními účinky, v amerických výzkumech byl nařčen z kancerogenity při dlouhodobém užívání. Později se ukázalo, že vše záleží na dávce: kancerogenita byla potvrzena pouze ve vyšších koncentracích, takže evropské triploidy se jeví bezpečnými. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že v tradiční indické medicíně se užití puškvorce lišilo podle cytotypu. Diploidní a triploidní rostliny se shodně s Evropou užívaly k léčbě zažívacího traktu jako cholagogum a amarum na podporu chuti k jídlu a trávení, na tišení žaludečních a střevních křečí; zatímco tetraploidní typy byly indikovány k léčbě kardiovaskulárního systému a jako neurotonikum při léčbě depresí, neuróz a epilepsie. Traduje se, že pro své psychotropní účinky byl puškvorec součástí masti, kterou se potíraly čarodějnice, aby mohly létat. V evropském lékařství se užívá výluh, prášek nebo tinktura. Výluh se připravuje obvyklým způsobem, je téměř bezbarvý, vonný, natrpkle hořký, chutný (na rozdíl od jiných žaludečních thé). Extrakt z puškvorce je nedílnou součástí mnohých hořkých likérů, zvláště na východě se oddenek s oblibou kanduje. Je možné jej použít ke krmení hospodářských zvířat, spásá ho sob, ondatra a nutrie.
Poznámka: Již dlouho je mezi odbornou veřejností zvažována možnost přeřadit puškvorec do samostatné čeledi puškvorcovité (Acoraceae) na základě morfologických a biochemických rozdílů oproti ostatním árónovitým (starobylá stavba květů, přítomnost silic, nepřítomnost toulcovitého listenu aj.). Tato myšlenka byla v poslední době významně podpořena sledováním molekulárních markerů, na jejichž podkladě se uvažuje o zařazení puškvorce nejen do samostatné monotypické čeledi, ale dokonce do samostatného řádu puškvorcotvaré (Acorales), jakožto nejpůvodnějšího druhu mezi jednoděložnými.
Fotografovali Ladislav Hoskovec, dne 20. 6. 2004 (Česko, Morava, Vizovicko, Průkopa); Radim Cibulka, dne 30. 8. 2007 (Čechy, Průhonice); Jana Seimlová, dne 1. 7. 2022 (Čechy, Zliv, rybník Malý Knopr).