Syn.: Pinus nordmanniana Steven, Picea nordmanniana (Steven) Loudon, Pinus abies var. nordmanniana (Steven) Muell., Abies leioclada (Steven) Gord., Abies pectinata var. leioclada (Steven ex Endl.) Carr.
Česká jména: jedle kavkazská nebo nordmannka (Domin et Podpěra 1928), jedle Nordmannova (Dostál 1950), jedle nordmanka, jedle kavkazská (Klika et al. 1953), jedle kavkazská (Kubát 2002)
Slovenská jména: jedľa Nordmannova (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Pinaceae Spreng. ex F. Rudolphi – borovicovité
Rozšíření: Severní a severovýchodní okraj Malé Asie (Arménie, Turecko), západní část Malého a Velkého Kavkazu (Rusko, Gruzie). Vertikální rozmezí od 400 do 2200 m n. m. První introdukce v Evropě je uváděna z roku 1840, na území ČR poprvé vysazená na Sychrově v roce 1845 (A. M. Svoboda ji dokládá už z roku 1840). Je pojmenována podle ruského botanika finského původu Alexandra D. Nordmanna.
Ekologie: Roste převážně v oblastech podnebí oceánického ladění, srážky se zde pohybují od 800 do 2400 mm, snáší i horské chladné klima vysokých poloh. Toleruje hluboký zástin, dobře však roste i na osluněných plochách. Pod podrostem vydrží v zástinu mimořádně dlouhou dobu. Vyžaduje dostatečnou vláhu, zvláště dostatečnou relativní vlhkost vzduchu.
Je citlivá na vysoké letní teploty a silné mrazy. V oblasti původního výskytu se jí nejlépe daří ve vlhkých úzkých soutěskách, na hlubších bohatších půdách s kyselou i zásaditou reakcí. Na Kavkaze roste často v nesmíšených porostech, ve smíšených porostech ji doprovází nejčastěji smrk východní (Picea orientalis), buk východní (Fagus orientalis), borovice lesní (Pinus sylvestris). Na vlhčích místech roste také s Acer trautvetteri, Carpinus caucasica, Taxus baccata, Tilia caucasica, Rhododendron ponticum, Viburnum opulus, Euonymus latifolius, kolem horní hranice lesa se Sorbus caucasigena, Populus tremula. Dožívá se 500–700 let.
Popis: Vysoký strom dorůstající 30–50 m výšky a 1,5–2(–3) m v průměru kmene. Koruna jehlancovitého tvaru s velmi pravidelným větvením, u solitér sahající až k zemi. Borka je šedá až šedohnědá, u starších jedinců podélně rozbrázděná. Letorosty jsou žlutozelené nebo světle hnědé, krátce tmavě chlupaté; pupeny vejčité, zašpičatělé, hnědé, kryté slabě kýlnatými šupinami, bez pryskyřice (podobné jako u Abies alba). Jehlice jsou na spodní straně větviček uspořádané hřebenitě, na svrchní straně směřující dopředu, hustě kryjí větvičku. Jsou 20–35 mm dlouhé, 2–2,5 mm široké, na konci zaokrouhlené nebo vykrojené, svrchu tmavě zelené, lesklé, vespod s 2 bílými pruhy. Samčí šištice jsou červené, samičí zelenožluté až načervenalé. Šišky podobné jako u druhu Abies alba, 10–18 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nezralé zelené, zralé hnědé, hojně pryskyřičnaté. Semenné šupiny jsou klínovité, celokrajné, podpůrné šupiny vyčnívají. Pyl se tvoří v květnu, šišky dozrávají během října.
Využití: Dřevo jedle kavkazské má v její domovině vzhledem k vysokým porostním zásobám velký národohospodářský význam. Je méně kvalitní než dřevo tamních jehličnatých dřevin, proto se využívá především jako zdroj vlákniny. V západní Evropě roste velmi dobře, v ČR patří k nejčastěji vysazovaným parkovým dřevinám, cení se především atraktivní, pravidelná a hustá tmavozelená koruna. Pěstuje se hojně na vánoční stromky a poskytuje také ozdobný klest. Poměrně odolná vůči imisím, někdy trpí suchem.
Rekordy druhu: Největší exemplář jedle kavkazské roste v Rusku na Kavkaze u řeky Mzymta. Dosahuje 78 m výšky a 360 cm v průměru kmene.
Fotografováno ve dnech 16. 9. 2006 (Česko, Arboretum Kostelec nad Černými lesy) a 25. 9. 2006 (Arboretum Sněžná u Krásné Lípy).