Syn.: Biserrula mediterranea Bubani, Biserrula pelecinus L., Pelecinus biserrula Moench, Pelecinus vulgaris Medik.
Čeleď: Fabaceae Lindl. – bobovité
Astragalus pelecinus
Rozšíření: Makaronésko-mediteránní druh. V Evropě se vyskytuje od Portugalska až po Bulharsko, v severní Africe od Maroka po Tunisko, v Asii od Turecka po Sinajský poloostrov. Roste i na většině ostrovů ve Středozemním moři. V Makaronésii je znám z Kanárských ostrovů a Madeiry. Na Arabském poloostrově a v Etiopii se vyskytuje podobný typ s chudším květenstvím, označovaný jako Astragalus pelecinus subsp. leiocarpus.
Ekologie: Provází suchá místa s nezapojenou vegetací jednoletek, např. úhory, pastviny a okraje cest.
Astragalus pelecinus
Popis: Jednoletá bylina; lodyhy jsou plazivé nebo vystoupavé, 10–40 cm dlouhé, chlupaté. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, 2–10 cm dlouhé, složené z 15–23(–31) lístků; lístky jsou podlouhlé, 2–12 mm dlouhé a 2–5 mm široké, roztroušeně chlupaté, na vrcholu neznatelně vykrojené; palisty jsou 3–5 mm dlouhé, průsvitné. Květenství jsou zkrácené, 3–11květé hrozny vyrůstající v paždí listů; stopka květenství dosahuje do poloviny až dvou třetin délky listu; kalich je zvonkovitě trubkovitý, 3–4 mm dlouhý, černě chlupatý; koruna je 4–5,5 mm dlouhá, žlutavá nebo nafialovělá, pavéza je obvejčitá, vykrojená. Plody jsou zploštělé, na obou okrajích hrubě zubaté lusky 1–4 cm dlouhé a 0,4–0,9 cm široké, s 5–7 semeny.
Astragalus pelecinus
Astragalus pelecinus
Fotografovali Mário Duchoň, dne 2. 4. 2012 (Maroko, Demnate), a Vít Grulich, dne 11. 5. 2009 (Francie, Gigaro).