Některé rostliny se pro nás staly symbolem konkrétních barev. Nemusíme nikomu vysvětlovat, co znamená, když se řekne „oči barvy pomněnek“ nebo „tvářičky jako jablíčka“. No a jahody se jistě v našich představách jednoznačně pojí s barvou červenou. Řekl bych, že takto je chápou i kosi.
Jenže žijeme v době, kdy se mnoho zabydlených hodnot mění, mnohdy se člověk nestačí divit. Dost ale vyrazí dech, když dokonce i při listování starými knihami objevíme rostlinu, jejíž barva je pro nás úplně mimo.
Mě osobně se to stalo před nedávnem také. To jsem totiž listoval knihou Hortus Eystettensis od Basilia Beslera, která poprvé spatřila světlo světa v roce 1613. Na stránce plné chutných červených jahůdek na mě najednou vyskočila rostlina s dužninou souplodí sněhobílou. Proč sem Besler dal ty plesnivé jahody? – to byla samozřejmě má první reakce. Hned jsem se zastyděl – pan Besler se jistě nenamáhal svou krásnou knihu ozvláštnit plesnivými jahodami, ostatně ty vypadají přece jen jinak. Takže on opravdu tehdy na zahradě v Eichstättu pěstoval bílé jahody?
A tak jsem bez váhání hned projel internetový vyhledávač, klíčové slovo bylo jasné – „bílé jahody“. A světe, div se! Hned jsem se dozvěděl, že jistý moravský semenářský podnik bílé jahody zrovna nedávno vyšlechtil! Údajně „nejsou zatím součástí sortimentu, ale tým šlechtitelů důsledně pracuje na jejich zařazení“. To jsou věci, takže po 400 letech budeme mít zase bílé jahody!
No a jako malý předkrm si hned nabídněte jednu bílou jahůdku, kterou mi poslal můj webový kolega Pavel Sekerka z pražské botanické zahrady. K této fotografii mi jen řekl, že ve staré dobré Anglii se uchovalo z minulosti leccos… Zřejmě se jedná o odchylku u jahodníku obecného (Fragaria vesca), od „důsledně pracujícího týmu šlechtitelů“ oné semenářské firmy tedy tento exemplář určitě nepochází.
Jen co se bílé jahody na trhu objeví, koupím si je. Jíst je možná ani nebudu – nejedli by je asi ani kosi. Určitě si ale zavzpomínám na pana Beslera a řeknu si, že nové je často jen to, nač se zapomnělo.