Václav Bojer se narodil dne 23. září 1795 v Řesanicích u Kasejovic (okres Plzeň-jih), zemřel 6. června 1856 v Port Louis na ostrově Mauricius. Byl to český zahradník, cestovatel a jeden z prvních evropských přírodovědců prozkoumávajících flóru i faunu Madagaskaru, významně působil i na Mauriciu.
V roce 1810 byl přijat do zahradnického učení u hraběte Kašpara Šternberka v botanické zahradě na zámku v Březině u Rokycan. Po vyučení pracoval jako zahradník v cisterciáckém klášteře v Plasech. Leč v březnu 1821 se vydal společně s erfurtským lékařem Karlem Theodorem Hilsenbergem (1802–24, zemřel na malárii) do Afriky, vypluli z Marseille, vylodili se až na Mauriciu. V květnu 1822 pak oba muže poslal mauricijský guvernér Robert Townsend Farquhar na Madagaskar, aby prozkoumali tehdy ještě nepříliš dobře známé vnitrozemí ostrova. Vydali se na cestu společně s britským vládním vyjednávačem Jamesem Hastiem (1786–1826). Bojerovo vyprávění o madagaskarském království Emerina (Imerina) vzbudilo v Evropě první poloviny 19. století jistě značný ohlas. V češtině bylo publikováno v časopise Krok, který vydával Jan S. Presl, v roce 1836. Bojer tu vypravuje o emerinských poměrech, zvycích místních obyvatel, popisuje královský palác i samotného vladaře Radama I. (1793–1828), zmiňuje se dokonce o madagaskarských hudebních nástrojích – sám Bojer zvládal hru na flétnu. O botanice však tato jeho zpráva bohužel zrovna mnoho informací nepřináší. Představme si alespoň pár jeho poznámek:
Samotné království bylo skutečně Evropanům tehdy nepříliš známé, dobře to vystihují Bojerova slova Emerina skoro uprostřed Madagaskaru ležíc, jest velikosti dosavád nevypátrané. Jednalo se především o území v centrální části ostrova, v okolí dnešní madagaskarské metropole. Všude má vrchy, nazvíce neourodné, náramnými skalami přikryté.
Madagaskarskou flóru Bojer charakterizuje přímo vizionářsky, dodnes naprosto platně: Ouplné vypočítání rostlin na Madagaskaru nelze dotud dáti; a snad několik věkův pomine, nežli se to stane… Zplodiny na pomoří východním, severném a jižném, též i uvnitř ostrova toho se nalézající, docela neznámy jsou. (…) Konečně přisvědčiti dlužno, že o bohatosti přírody nelze ani nejživější obrazotvornosti sobě představení udělati.
K místní vegetaci poznamenal, že v Emerině nesmějí se nesmírné hvozdy hledati, jakové obrubují pomoří východní, jedno viděti malé sady, a stromy u měst nejsou řídké. Nejbližší lesy od hlavního města jsou asi dva nebo tři dni cesty vzdáleni.
V Bojerově vyprávění najdeme pozoruhodnou zmínku i o zdejší rostlině nejjedovatější. Čeká-li někdo, že zmiňuje notoricky známý krutikvět (Strophanthus boivinii), nedočká se: Tangen anebo Tangina jmenují se semena jistého stromu (Tanghinia), k největšímu neštěstí po celém ostrovu známá, jelikož náležejíce k jedům rostlinným nejkrutějším, přečasto se potřebují k vypátrání krádce a k vynucení vyznání, není-li důkazů. Dále následuje popis celého poměrně nechutného „soudního přelíčení“, podle kterého se údajně pozná vina či nevina obviněného. Zřejmě se jednalo o dnešní druh Cerbera manghas (Apocynaceae).
Hlavní zemědělskou plodinou ostrovanů byla rýže, dále se tu už tehdy pěstoval i maniok a batáty. Samotný obchod vnitřní v Emerině jest v rejži, bavlně, hedvábí, dobytku, domácích tkaninách, otrocích, uvádí dále Bojer. Také sázejí kukuřici, a tak zvaný giromont, dýně, pistacie zemské (arachis), třtinu cukerní, boloch (chlebovník), a vinnou révu; pak bavlník а konopě. Zemčata, Hastiem přivezená, ku podivu dobře se daří a výborná jsou. Totéž o luštinatých říci možná, jmenovitě o fazolích a hráchu. Najdeme poznámku i o kouření: Žvejkání tabáku náleží ke vzácným obyčejům obojího pohlaví; kouření jeho ale jest řídké, jelikož je jeden král zapověděl. Často kouří konopnou nať místo tabáku.
Hedvábí a bavlna příliš časté nebyly: Housenky hedvábní docela od nám známých se liší, živíce se na rostlinách Amberiwatri (Cytisus cajan) a Thapia nazvaných… Z konopě, za čas dešťův rostoucí, dělají způsob hrubých tkanin pagnes jmenovaných pro otroky.
A snad ještě pár Bojerových povzdechů obecnějšího rázu:
Osvěta velmi skrovná; obyvatelé nemají ducha podnikavého, silnice špatné, velmi nebezpečné, také obchod mezi Emerinau a pomořím jest velmi obtížný.
Chtějí-li Evropané, аby tady váženi byli, aby jimi dobře nakládáno bylo, jest třeba býti bohatými; neboť cestovatelé bez mnoha peněz mohou již napřed býti jisti, že budou potupeni, a že se jim zle povede. Všecky služby proukazují se plnému měšci, nikoli osobě.
Nakonec se Bojer usadil na Mauriciu. V roce 1829 se podílel na založení mauricijské přírodovědné společnosti (Société royale des arts et des sciences de l’île Maurice), v letech 1848–49 působil také jako ředitel botanické zahrady v Pamplemousses a v roce 1855 se zde stal dokonce středoškolským profesorem botaniky. Snad nejznámější Bojerovo dílo se týká právě ostrova Mauricius – Hortus Mauritianus: ou enumeration des plantes, exotiques et indigenes, qui croissent a l’Ile Maurice, disposees d’apres la methode naturelle (1837). Několik prací však věnoval i Madagaskaru a Komorským ostrovům, patří k nim i Espèces nouvelles de plantes à Madagascar et îles Comores (1841).
V IPNI je Bojer uveden u 968 položek – v citacích se používá jeho jméno ve tvaru BOJER. Popsal pro vědu například druhy Capparis pyracantha, Chadsia flammea či Thilachium sumangui, na popisech mnoha druhů se podílel, např. Cryptostegia madagascariensis, Curculigo seychellensis, Delonix regia, Ipomoea desmophylla, Paragenipa lancifolia, Plumbago aphylla, Rhinacanthus osmospermus, Thunbergia alata aj.
Jsou po něm pojmenovány druhy jako Gladiolus bojeri, Grewia bojeri, Hypericum bojerianum, Phyllarthron bojeranum, Tana bojeriana nebo Uapaca bojeri. Augustin Pyramus de Candolle na jeho počest pojmenoval v roce 1836 i rod Bojeria (Asteraceae), který však již v současnosti není akceptován.
