Syn.: Helianthemaceae G. Meyer

Cistus ladanifer
Helianthemum canum

POPIS:
Byliny jednoleté, např. Tuberaria guttata, vytrvalé mají obvykle dřevnatý oddenek, a tedy charakter polokeřů, např. devaterník velkokvětý (Helianthemum grandiflorum), malé keříky, např. devaterka poléhavá (Fumana procumbens). V nižších zeměpisných šířkách jsou to mnohdy i keře: spíše menší, např. Cistus creticus, řidčeji i velké, např. Cistus ladanifer, který může dorůst výšky až 4 m.
Listy mohou být střídavé, např. u Fumana ericoides, nebo vstřícné, např. u Cistus albidus, celistvé, obvykle lupenité, podlouhlé, celokrajné a podvinuté, řidčeji jehlicovité, např. u devaterky poléhavé (Fumana procumbens). Palisty mohou být vyvinuty, např. u devaterníku Helianthemum apenninum, nebo chybějí, např. u devaterníku sivého (Helianthemum canum).
Květy jsou vždy oboupohlavné, obvykle uspořádané ve vijanech, řidčeji jednotlivé, např. u devaterky Fumana ericoides. Květní obaly jsou rozlišené. Kališní lístky jsou volné, obvykle v počtu 3 (např. Halimium halimifolium) nebo 5 (např. Hudsonia tomentosa), pak jsou někdy nestejně velké, např. u devaterníků (Helianthemum). Korunní lístky jsou rovněž volné, obvykle v počtu 5, jen v rodu Lechea jsou 3; jsou jemné, obvykle výrazně zbarvené, žluté (např. Helianthemum rupifragum), bílé (např. Cistus monspeliensis) nebo růžové až nachové (např. Helianthemum pergamaceum), někdy s výraznou tmavou skvrnou na bázi (např. Cistus ladanifer); u zástupců rodu Lechea jsou nenápadné, kratší než kalich, u kleistogamických květů, což je typické pro rod Crocanthemum, se často nevyvíjejí. Tyčinky jsou volné, obvykle ve větším, neurčitém počtu, jen v rodu Lechea je jich jen 3–25; u druhů rodu Fumana jsou vnější tyčinky přeměněny na staminodia. Gyneceum vzniká většinou srůstem 3 plodolistů (Helianthemum), méně často do srůstu vstupuje plodolistů 5 (např. Cistus salviifolius) nebo (6–)10(–12), např. u Cistus ladanifer; semeník je svrchní, obvykle jednopouzdrý a přehrádky jsou naznačeny jen ve spodní části (např. Tuberaria guttata), pak je placenta parietální; méně často je 5pouzdrý (např. Cistus crispus) nebo 6–12pouzdrý (Cistus ladanifer), a pak jsou přehrádky placentálního původu; v semeníku se většinou zakládá větší počet vajíček, méně často je jich málo, např. u většiny druhů rodu Lechea, z nichž Lechea mensalis mívá obvykle jen jediné jediné; blizna je jediná, jen v rodu Lechea jsou blizny 3.
Plody všech druhů mají charakter tobolky.
Fotosyntéza probíhá u všech druhů C3 cestou.
Z obsahových látek jsou přítomny zejména pryskyřice.

Fumana procumbens

ROZŠÍŘENÍ:
Nevelká čeleď, do níž ve světě náleží jen devět rodů a jen kolem 200 druhů. Nejvíce jich roste ve Středozemí (5 rodů, asi 140 druhů), zřejmě nejpočetněji v Maroku (asi 70 druhů). Zasahují i do Makaronésie (ještě na Kapverdách roste Helianthemum gorgoneum), do hor na Sahaře (Helianthemum lippii), v Asii od Blízkého východu ostrůvkovitě do Střední Asie až Číny (Helianthemum songaricum), také do oblasti Afrického rohu v Somálsku a jižním cípu Arabského poloostrova (Helianthemum somalense). Do mírného pásma jich přesahuje nemnoho: ve střední Evropě jsou to ještě tři rody a pět druhů, ale severněji jsou výjimečné. Druhé centrum diverzity leží v Severní Americe (celkem tři rody a asi 35 druhů), zejména v její jihovýchodní části, naproti tomu v Kalifornii je jich mnohem méně. Z tohoto centra přesahuje nejdále na sever Hudsonia tomentosa až do Severozápadního teritoria, naproti tomu směrem na jich na Kubě roste Lechea cubensis, na Hispaniole Crocanthemum rosmarinifolium, více druhů ve Střední Americe, nejdále Crocanthemum glomeratum v Kostarice. V Jižní Americe je znám jediný druh z Guyanské vysočiny (Pakaraimaea dipterocarpacea) a jeden z jižní Brazílie, Uruguaye a severní Argentiny (Crocanthemum brasiliense). Některé evropské druhy byly zavlečeny do dalších území, např. do Ameriky, jižní Afriky, Austrálie a na Nový Zéland.

RODY TÉTO ČELEDI NA BOTANY.cz:
Cistus
Crocanthemum
Fumana
Halimium
Helianthemum
Tuberaria

Tuberaria guttata

EKOLOGIE:
Většina cistovitých je světlomilná a značně suchomilná a provází suché trávníky, mělké půdy skalních terásek, a především specifické porosty etésiové vegetace, ve Středozemí zejména macchii, v Kalifornii analogicky chaparral. V těchto vegetačních typech mohou cistovité tvořit jednu z fyziognomicky nápadných složek. Tyto druhy dobře snášejí kontrasty zimních a letních srážek i teplot a jsou často odolné vůči požárům, vlivem přítomnosti pryskyřic mohou být i značně lepkavé a nechutnají herbivorům.
Květy se často otvírají jen při plném slunečním svitu. Opylování má na svědomí především hmyz, tyčinky bezprostředně reagují na dotyk opylovačů. Druhy rodu Crocanthemum tvoří kromě normálních, otevřených (chasmogamických) květů ještě květy kleistogamické, které postrádají korunu a jsou určeny k samoopylení, kleistogamické květy může vytvářet ještě Tuberaria plantaginea a snad i některé devaterníky (např. Helianthemum canariense); v těchto květech zůstávají prašníky více tyčinek spojené a přiblížené k blizně. Na řapících nebo na čepelích se většinou vytvářejí extraflorální nektária.
Na semenech se nevytvářejí zvláštní morfologické adaptace na šíření, ale semena slizovatí, což zřejmě napomáhá šíření epizoochornímu. Na druhé straně mají semena extrémně tvrdé osemení, které zabraňuje ztrátám vody a umožňují tvorbu semenné banky, stejně tak to vysvětluje usnadněné klíčení po požárech. Vegetativní rozmnožování pomocí fragmentace oddenků nebo zakořeňování větviček bylo prokázáno např. v rodu Hudsonia.
U mnoha druhů byla prokázána ektomykorhiza. Zvláštností je parazitace mediteránních druhů rodu Cistus některými nezelenými parazitickými druhy rodu Cytinus, např. Cytinus hypocistis.

PŘÍBUZNOST:
V tradičních morfologických systémech byly cistovité nejčastěji řazeny do příbuzenstva violkovitých (Violaceae), s nimiž je spojuje podobná stavba semeníku. V systémech postavených na molekulárně biologických znacích byly přesunuty do řádu Malvales. V něm patří k nejbližším příbuzným převážně stromové dvojkřídláčovité (Dipterocarpaceae) a madagaskarská endemická čeleď Sarcolaenaceae, poněkud vzdáleněji příbuzné jsou slézovité (Malvaceae), vrabečnicovité (Thymelaeaceae), parazitické Cytinaceae, tropické Bixaceae, nepočetné Neuradaceae a Muntingiaceae a další endemické madagaskarské Sphaerosepalaceae. V rámci čeledi je neujasněné postavení rodu Pakaraimaea, o němž se dlouho soudilo, že patří právě mezi Dipterocarpaceae; podle nejnovějších výsledků náleží spíše mezi cistovité.

VYUŽITÍ:
Hlavní dnešní význam cistovitých pro člověka je okrasný. Pěstuje je více druhů rodů Helianthemum a Cistus, v obou zmíněných rodech se pěstují i kultivary hybridního původu. Druhy rodu Cistus lze pěstovat jen v územích bez větších mrazů, ve střední Evropě spíše jen okrajově.
Specifický význam má ladanum, tj. pryskyřice získávaná z cistů Cistus ladanifer a Cistus creticus. Měla význam v tradiční medicíně, v současnosti se používá do některých parfémů a také do kořeněných vín (vermutů).

Cistus salviifolius