Syn.: Cucumis metulifer Naudin, Cucumis tinneanus Kotschy et Peyr.
Čeleď: Cucurbitaceae Juss. – tykvovité

Cucumis metuliferus

Rozšíření: Rozsáhlý areál v subsaharské Africe vede od Libérie po Etiopii na jih po Angolu, východní provincie Jihoafrické republiky a Mosambik, objevuje se rovněž na jihu Arabského poloostrova v Jemenu. Jako okrasná rostlina a plodina pěstována porůznu v tropických až teplejších mírných oblastech.

Ekologie: Nejčastěji na hlubokých aluviálních půdách v břehových porostech podél vodních toků i na zaplavovaných územích, ale je rozšířena i v poloopadavých a opadavých lesích i savanách až do výšky 1800 m n. m., se srážkami nejméně 350–550 mm nebo na stanovištích zásobených dobře spodní vodou; uvádí se, že v oblastech s vysokou vzdušnou vlhkostí má vyšší produkci zelené hmoty a nižší počet plodů; roste dobře i na místech zasažených disturbancemi, včetně lidmi opuštěných zemědělských pozemků; plody slouží jako potrava řadě živočichů, zvláště hlodavcům, primátům a drobným kopytníkům.

Cucumis metuliferus

Popis: Jednoletá jednodomá rostlina s dřevnatějícím oddenkem, bez hlíz; lodyhy jsou popínavé, rýhované, řídce drsně chlupaté, několik metrů dlouhé. Listy jsou střídavé, s řapíky do 10 cm dlouhými, čepele oválně srdčité, s pilovitým okrajem, na konci zašpičatělé, bez laloků nebo nevýrazně trojlaločné nebo pětilaločné, svrchu plstnaté, na spodní straně jen slabě podél žilek; úponky jsou jednoduché, většinou holé, do 10 cm dlouhé. Květy většinou jednopohlavné; samčí přisedlé v paždí listů, většinou jsou jednotlivé, bledě žlutavé, kolem 1 cm; samičí jednotlivě rostoucí, na stopkách až kolem 5 cm dlouhých, žluté, koruna kolem 2 cm v průměru; kvetení je indukováno krátkým dnem, některé typy vytvářejí při delším dni plody partenokarpicky. Plodem je holá mnohosemenná bobule bez tvrdé slupky, rozdělená do několika komor, se zelenou rosolovitou dužninou; obvykle oválného tvaru do velikosti 15 × 9 cm, s několika desítkami trnů do 5 mm dlouhých, na konečcích dřevnatějících, trny a mezikruží kolem jejich spodní části jsou ve zralosti oranžové, zbytek povrchu plodu žlutooranžový, některé typy přecházejí až do červena; jindy jsou plody kulovitého tvaru průměru do 9 cm, s hustšími a nižšími trny, ve zralosti víceméně jednobarevně pampeliškově žluté; vyšlechtěny byly i formy se silně redukovanými trny až beztrnné nebo partenokarpické bezsemenné. Semena jsou obalena míškem, plochá, kapkovitého tvaru, kolem 5 mm dlouhá, s plstnatým povrchem, bílá. Druh je v rámci rodu izolován a s ostatními druhy okurek se samovolně nekříží; je diploidní (2n=24).

Využití: Listy lze použít jako špenát nebo jsou míchány s kukuřičnou moukou, do mouky lze přimíchávat i semena. Bobule planých typů (morfologicky nerozeznatelné od typů pěstovaných) jsou hořké a nejedlé, dokonce jedovaté pro obsah saponinů. Okrajově jsou využívány jako léčivé, podobně i semena a kořeny (proti vnitřním parazitům, v roztocích na kůži apod.). Pěstované typy mají bobule jedlé syrové i upravované (vařené nebo pečené), nezralé využívané podobně jako okurky, dozrávající i v botanické zralosti jako ovoce – chuť se liší podle stupně zralosti a typu, je popisována jako okurková, jindy s příchutí banánu, mučenky nebo citrónu. Jako potravina jsou hodnotnější než okurky, obsahují kolem 87 % vody, 4 % bílkovin a 6 % cukrů; ve vhodných podmínkách mohou výnosy dosahovat 20–50 t/ha.
Jméno kiwano pochází od pěstitelů z Nového Zélandu, kteří rozšířili v 80. letech jeho pěstování; mimo Afriku se dnes pěstuje zvláště pro ozdobné plody, které při pokojové teplotě vydrží až několik měsíců. Druh je v teplejších oblastech využíván i jako podnož pod okurku setou (Cucumis sativus) a pro šlechtění; důvodem je odolnost kiwana proti některým houbovým a virovým chorobám.

Cucumis metuliferus
Cucumis metuliferus
Cucumis metuliferus
Cucumis metuliferus
Cucumis metuliferus
Cucumis metuliferus

Fotografovali Petr Vobořil, v průběhu roku 2018 (kultura), a Alena Vydrová, dne 15. 9. 2007 (kultura).