Syn.: Cucurbita hippopera Ser., Cucurbita macrocarpa Gasp., Cucurbita melopepo Lour., Cucurbita pepo var. meloniformis (Carriere) Matkino, Cucurbita pepo var. moschata Duchesne, Cucurbita spathularis Schrad., Gymnopetalum calycutum Miq., Pepo eximius Sageret, Pepo indicus Burm., Pepo moschata (Duchesne) Britt., Pepo moschatus Sageret
Čeleď: Cucurbitaceae Juss. – tykvovité
Rozšíření: Kulturní plodina, místo zdomácnění není jasné; nejstarší nálezy jsou 5000–6000 staré a z Mexika (jeskyně Ocampo), za výchozí formu je pokládána drobnoplodá var. seminoliensis, rozšířená např. na Floridě, jindy C. texana, C. palmata nebo C. digitata; jindy je uváděno, že byla zdomácněna v Jižní Americe, nálezy z Kolumbie jsou staré kolem 4000 let. V současné době v kultuře rozšířena zvlášť v tropických zemích, ale i v mírných pásmech.
Ekologie: Druh přizpůsobený původně klimatu vlhkých tropických nížin (např. prostředí mayské civilizace).
Popis: Jednoletá jednodomá úponkatá liána, lodyha plstnatě chlupatá, na průřezu nevýrazně hranatá. Listy mají 30 i více centimetrů dlouhé řapíky, jsou široce oválné až srdčité, 20–30 cm velké, s 3 nebo 5 slabě vyvinutými laloky, často s bělavými skvrnami, okraj je zoubkatý; úponky 3–5klané. Květy úžlabní, jednotlivé, na stopkách dlouhých několik centimetrů, pětičetné, víceméně zvonkovitého tvaru, žluté. Plody jsou mnohosemenné bobule, váhy 1–20 kg. Nejčastější jsou zřejmě typy s žebernatými plody, oblými nebo zploštělými nebo široce hruškovité (známé butternut tykve), ale i hadovitého a jiné. Povrch mají většinou hladký, málokdy bradavičnatý nebo zvrásněný, často s matnou voskovou vrstvou, poměrně měkký; oplodí tlusté, pevné a hladké, většinou jednobarevné – od bílé přes krémovou, zelenou, červenou, hnědou, šedivou až černou, dužnina je obvykle oranžová nebo zelená, víceméně sladká, bez vláken, s výrazným obsahem karotenu a vitamínu C. Semena jen nebo převážně v distální části plodu, plochá, oválná, velká asi 2 × 1 cm. Existuje velké množství odrůd, vyšlechtěných převážně ve Spojených státech a Brazílii.
Záměny: Odlišit tři nejpěstovanější druhy tykví je díky jejich značné variabilitě často obtížné. C. moschata má stonky tvrdé a hladce rýhované, listy poměrně jemné, s nepříliš výraznými laloky; stopka plodu tvrdá, s oblými hranami, rozšířená na konci; plody nemají nikdy ostré hrany a bývají většinou ± jednobarevné, nanejvýš žíhané, jejich povrch je poměrně měkký a často matný; zvlášť oblé nebo diskovité žebernaté plody jsou špatně odlišitelné od některých forem C. maxima (oba druhy se kříží) nebo i C. pepo.
Využití: Původně byla snad pěstována pro semena s ořechovou vůni a vysokým obsahem oleje a bílkovin; plody se většinou upravují hlavně pečením, vydrží dlouho do zimních měsíců; jedlé jsou ale i plody nezralé, výhonky a květy; plody a rostliny je možné zkrmovat dobytkem. Mouka ze semen byla využívána k vypuzení červů a k léčení ledvinových potíží.
Fotografie pocházejí z kultury (Česko).