BOTANY.cz https://botany.cz/cs Zajímavosti ze světa rostlin. Katalog rostlin s vyhledáváním jednotlivých druhů. Rezervace, chráněná území a jiné významné botanické lokality. Ohrožené a chráněné druhy rostlin. Sun, 17 Mar 2019 12:42:36 +0000 cs-CZ hourly 1 https://wordpress.org/?v=4.8.1 PLANTAGO BARBATA G. Forst. – jitrocel / skorocel https://botany.cz/cs/plantago-barbata/ Sun, 17 Mar 2019 12:39:35 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160978 Čeleď: Plantaginaceae Juss. – jitrocelovité

Plantago barbata

Rozšíření: Pochází z Jižní Ameriky. Roste v Argentině v provinciích San Juan, Mendoza, Neuquén, Río Negro, Chubut a Santa Cruz, v Chile od regionu Atacama až po region Magallanes. Také se vyskytuje na Ohňové zemi, na ostrovech Diego Ramíreze a na Falklandách. V areálu se někdy rozlišuje ještě subp. monanthos.

Ekologie: Stanovištěm jsou vlhké písčiny a štěrkové náplavy podél vodních nádrží, toků i na pobřeží, vstupuje i na vlhké skalky a okraje rašelinišť. Vystupuje až do nadmořské výšky 3600 m.

Plantago barbata

Popis: Drobná vytrvalá bylina 1,5–15(–30) cm vysoká, někdy vytváří poduškovité polštáře. Listy tvoří přízemní růžici, bývá jich 6–40, jsou střídavé, čárkovité až vejčité, 0,5–2,5(–4) cm dlouhé a 0,1–3,5 cm široké, lysé až chlupaté, na bázi pozvolna zúžené, celokrajné nebo drobně oddáleně nepravidelně zubaté, na vrcholu tupé nebo špičaté. Rýhovaný stvol nese klas 0,3–1,6 cm dlouhý, s (1–)3–11 květy; listeny jsou vejčité, 1,5–2,8 mm dlouhé; květy jsou 4četné; kališní lístky jsou vejčité, 2,1–3,3 mm dlouhé, tupé až tupě špičaté; korunní trubka je 2–2,8 mm dlouhá, cípy vejčité, 1,1–1,5 mm dlouhé, špičaté; tyčinky jsou 4; semeník je dvoupouzdrý. Plody jsou elipsoidní tobolky 2,7–4,5 mm dlouhé, s 5–8 semeny.

Plantago barbata
Plantago barbata

Fotografoval Mário Duchoň, dne 11. 1. 2019 (Argentina, Parque nacional Los Glaciares, svahy vrchu Loma del Pliegue Tumbado, El Chaltén).

]]>
ATRIPLEX LAMPA (Moq.) Gillies ex D. Dietr. – lebeda / loboda https://botany.cz/cs/atriplex-lampa/ Sun, 17 Mar 2019 12:22:42 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160969 Syn.: Atriplex ceratophylla Kuntze, Obione ceratophylla (Kuntze) Ulbr., Obione lampa Moq.
Čeleď: Amaranthaceae Juss. – laskavcovité

Atriplex lampa

Rozšíření: Jihoamerický druh, pochází z Argentiny. Areál je vymezen provinciemi Tucumán a Chubut, na východ zasahuje až do provincie Buenos Aires.

Ekologie: Stanovištěm jsou suché stepní trávníky (pampa), obzvláště na poněkud zasolených místech. Lokality leží v nadmořské výšce 800–2000 m.

Atriplex lampa

Popis: Dvoudomý, bohatě větvený polokeřík, 0,6–1,6 m vysoký; větvičky jsou podélně pruhované. Listy jsou střídavé, kratičce řapíkaté, nepravidelně peřenodílné, 1–3 cm dlouhé, šedozelené, zprohýbané. Samčí květy tvoří klubíčka, jsou 5četné, s drobným bylinným okvětím a 5 tyčinkami. Samičí květy jsou skryty v páru vejčitých až téměř srdčitých listenců (krovek), 6–12 mm dlouhých a 5–12 mm širokých, celokrajných nebo drobně zoubkovaných, na ploše síťkovaných, postrádají okvětí, blizny jsou 2. Plodem je stlačená, v obrysu okrouhlá nažka.

Atriplex lampa
Atriplex lampa
Atriplex lampa
Atriplex lampa

Fotografoval Mário Duchoň, dne 23. 1. 2019 (Argentina, prov. Chubut, okolí Punta Tombo).

]]>
DIPLOLEPIS NUMMULARIIFOLIA (Hook. et Arn.) Liede et Rapini https://botany.cz/cs/diplolepis-nummulariifolia/ Sun, 17 Mar 2019 06:59:23 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160960 Syn.: Cynanchum nanellum P. T. Li, Cynanchum nanissimum Liede, nom. illeg., Cynanchum nanum Skottsb., nom. illeg., Cynanchum nummulariifolium Hook. et Arn., Cynanchum patagonicum (Phil.) Malme, Cynoctonum nummularifolium (Hook. et Arn.) Decne., Cynoctonum patagonicum Phil., Vincetoxicum nummulariifolium (Hook. et Arn.) Kuntze, Vincetoxicum patagonicum (Phil.) Kuntze
Čeleď: Apocynaceae Juss. – toješťovité

Diplolepis nummulariifolia

Rozšíření: Druh jihozápadu Jižní Ameriky, vyskytuje se na středochilsko-argentinském pomezí, tedy na západě argentinských provincií Mendoza, Neuquén, Río Negro a v sousedních středochilských oblastech, od regionu Coquimbo na severu po Los Ríos na jihu. Kromě nominátní variety (na našich snímcích) bývá rozlišována ještě i varieta s poléhavou lodyhou Diplolepis nummulariifolia var. biflora, která je někdy dokonce klasifikována jako samostatný druh.

Ekologie: Roste na otevřených skalnatých stanovištích, ve skalních štěrbinách a v kamenité suti, v nadmořských výškách zhruba od 700 až do 3000 m. Kvete od prosince do února.

Diplolepis nummulariifolia

Popis: Keř s větvemi vystoupavými až přímými, až 50 cm dlouhými. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, široce vejčité až skoro okrouhlé, 1–2 cm dlouhé a 0,8–1,4 cm široké, kožovité, na bázi zaokrouhlené až uťaté, po okraji mírně podvinuté, na vrcholu zaokrouhlené, často hrotité, lysé. Květenství vyrůstá z úžlabí listů na stopkách až 5 mm dlouhých, obvykle je 3–6květé; květy jsou bělavé, dosahují průměru okolo 3 mm, kališní cípy jsou vejčité, asi 1 mm dlouhé, špičaté, koruna je kolovitá, cípy jsou podlouhle vejčité, 2–3 mm dlouhé, lysé, korona je asi 2 mm široká, na bázi srostlá, po okraji zvlněná. Plody jsou vřetenovité měchýřky, které dosahují délky 3–4,5 cm.

Poznámka: Rod Diplolepis je podle poslední revize (2012) monofyletický a čítá 14 druhů, všechny pocházejí z jihozápadu Jižní Ameriky.

Diplolepis nummulariifolia
Diplolepis nummulariifolia
Diplolepis nummulariifolia
Diplolepis nummulariifolia
Diplolepis nummulariifolia

Fotografoval Mário Duchoň, dne 8. 2. 2019 (Chile, Parque nacional Conguillío, svahy vulkánu Sierra Nevada).

]]>
ADESMIA SALICORNIOIDES Speg. https://botany.cz/cs/adesmia-salicornioides/ Sun, 17 Mar 2019 04:12:55 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160952 Syn.: Adesmia carnosa Dusén, Patagonium carnosum (Dusén) Reiche, Patagonium salicornioides (Speg.) Speg.
Čeleď: Fabaceae Lindl. – bobovité

Adesmia salicornioides

Rozšíření: Nevelký areál leží v samé špičce Jižní Ameriky. Druh roste v Argentině v provincii Santa Cruz, v Chile v regionu Magallanes, a také na Ohňové zemi.

Ekologie: Stanovištěm jsou stepní trávníky, zazemněné písky a oblázkové sedimenty a skalní výchozy, často v keříčkové vegetaci s dominantním Empetrum rubrum. Vystupuje do nadmořské výšky 1500 m.

Adesmia salicornioides

Popis: Polokeřík tvořící husté polštářovité trsy o průměru až 25 cm; báze větviček jsou pokryty odumřelými zbytky palistů a listů. Listy jsou střídavé, trojčetné, nejvyšší často jednoduché; lístky jsou kratičce řapíkaté, s obvejcovitou až zaobleně člunkovitou čepelí 2–5 mm dlouhou a 0,8–1,2 mm širokou, lysou, na vrcholu s přisedlou žlázkou. Květy vyrůstají jednotlivě nebo ve dvojicích; květní stopky jsou 2–3 mm dlouhé; kalich je 4–5 mm dlouhý, se zuby asi 2 mm dlouhými; koruna je žlutá, pavéza je téměř okrouhlá, 8–11 mm v průměru, na vrcholu mělce vykrojená, křídla a člunek jsou kratší, lysé; všech 10 tyčinek je volných; blizna je hlavatá. Plodem je struk 6–12 mm dlouhý, s 2–4 zaškrcenými místy, lysý nebo s bělavými žláznatými štětinami.

Adesmia salicornioides
Adesmia salicornioides
Adesmia salicornioides
Adesmia salicornioides

Fotografoval Mário Duchoň, dne 11. 1. 2019 (Argentina, Parque nacional Los Glaciares, svahy vrchu Loma del Pliegue Tumbado, El Chaltén).

]]>
VALERIANA CARNOSA Sm. – kozlík / valeriána https://botany.cz/cs/valeriana-carnosa/ Sun, 17 Mar 2019 03:52:29 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160944 Syn.: Astrephia carnosa (Sm.) Dufr., Fedia carnosa Mirb., Oligacoce carnosa Willd. ex Steud., Valeriana magellanica Lam.
Čeleď: Caprifoliaceae Juss. – zimolezovité
Taxonomická poznámka: Tradičně vymezovaná čeleď kozlíkovitých (Valerianaceae) prodělala v posledních letech četné eskapády a její taxonomické postavení bylo jako na houpačce – pohybovalo se od samostatnosti po přiřazování k jiným skupinám různě vymezovaným. V poslední verzi systému (APG IV) je přijata varianta, v níž je zařazena do široce pojaté čeledi zimolezovitých.

Valeriana carnosa

Rozšíření: Pochází z Jižní Ameriky. Roste v jižní Argentině v provinciích Mendoza, Neuquén, Río Negro a Chubut a v Chile od regionu Maule až po region Magallanes. Zasahuje i na Ohňovou zemi.

Ekologie: Roste v horských trávnících, ve skalních teráskách a na kamenitých místech v sutích v nadmořské výšce 1000–2400 m.

Valeriana carnosa

Popis: Vytrvalá gynodioecická bylina, dorůstá výšky až 60(–80) cm; oddenek je silný, rozvětvený. Listy jsou vstřícné, přízemní jsou řapíkaté, s čepelí obvejčitou až eliptickou, 6–21 cm dlouhou a 3–7 cm širokou, dužnatou, lysou, na bázi klínovitou, celokrajnou nebo hrubě zubatou, na vrcholu tupou; lodyžní listy jsou 0,6–4,5 cm dlouhé, většinou podlouhlé až kopinaté. Květenství je volná vrcholičnatá lata tvořená staženými vidlany; listeny jsou kopinaté až obvejčité, 3–9 mm dlouhé, lysé; listence jsou kopinaté, 2,5–4 mm dlouhé, často na okraji brvité, na vrcholu špičaté; kalich je přeměněný v chmýr; v oboupohlavných květech je koruna zvonkovitá až nálevkovitá, narůžovělá, její trubka je 1,5–2,5 mm dlouhá, a cípy podlouhlé, 1,5–2,5 mm dlouhé, 3 tyčinky dosahují k ústí trubky; v samičích květech jsou korunní cípy vejčité, jen 0,8–1 mm dlouhé; blizna je kyjovitá. Plodem je hruškovitá nažka 4–7 mm dlouhá, s 6 žebry, na vrcholu s chmýrem tvořeným 12–15 štětinami 5–8 mm dlouhými.

Valeriana carnosa
Valeriana carnosa
Valeriana carnosa

Fotografoval Mário Duchoň, dne 11. 1. 2019 (Argentina, Parque nacional Los Glaciares, svahy vrchu Loma del Pliegue Tumbado, El Chaltén).

]]>
PHACELIA SECUNDA J. F. Gmel. – svazenka / facélia https://botany.cz/cs/phacelia-secunda/ Sat, 16 Mar 2019 08:59:58 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160933 Syn.: Aldea circinnata Willd., Hydrophyllum aldea Roem. et Schult., Hydrophyllum magellanicum Lam., Phacelia circinata (Willd.) Jacq., Phacelia magellanica (Lam.) Coville, Phacelia peruviana Spreng.
Čeleď: Boraginaceae Juss. – brutnákovité

Phacelia secunda

Rozšíření: Rozsáhlý areál se rozkládá především v Jižní Americe v Argentině a Chile, na jih až po Ohňovou zemi; snad zasahuje i do Bolívie a Peru. Dále se uvádí ze středního a severního Mexika; zda jsou tamní rostliny totožné s jihoamerickými, je nejisté. V areálu se rozlišují dvě variety; kromě nominátní je to var. pinnata, která má obvykle lyrovité listy.

Ekologie: Stanovištěm je nezapojená vegetace na píscích a štěrcích podél vodních toků, skalky, travnaté svahy, ale i okraje cest. Vystupuje až do nadmořské výšky 3500 m.

Phacelia secunda

Popis: Vytrvalá bylina s poléhavou, vystoupavou nebo přímou lodyhou vysokou 5–35 cm, chlupatou až štětinatou. Listy jsou střídavé, celistvé nebo na bázi s 1–5 páry vejčitých úkrojků, přízemní jsou řapíkaté, lodyžní přisedlé, s čepelí obvejčitou až obkopinatou, 2–8 cm dlouhou a 1–4 cm širokou, celokrajnou, na vrcholu tupou. Téměř přisedlé květy tvoří husté dvojvijany; kališní cípy jsou podlouhlé, 2,5–6 mm dlouhé, žláznatě chlupaté, tupě špičaté; koruna je zvonkovitá, 4–7 mm dlouhá, bílá, růžová nebo namodralá, cípy jsou polokruhovité, 0,5–1 mm dlouhé; tyčinek je 5, volných; semeník je svrchní, jednopouzdrý, blizna je hluboce dvouklaná. Plodem je elipsoidní až obvejcovitá tobolka 3,5–4,5 mm dlouhá, s 1–4 semeny.

Phacelia secunda
Phacelia secunda
Phacelia secunda
Phacelia secunda

Fotografoval Mário Duchoň, dne 11. 1. 2019 (Argentina, Parque nacional Los Glaciares, svahy vrchu Loma del Pliegue Tumbado, El Chaltén).

]]>
OURISIA MACROCARPA Hook. f. https://botany.cz/cs/ourisia-macrocarpa/ Sat, 16 Mar 2019 06:42:34 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160918 Čeleď: Plantaginaceae Juss. – jitrocelovité

Ourisia macrocarpa

Rozšíření: Endemit Nového Zélandu, vyskytuje se na Jižním ostrově. V areálu jsou rozlišovány dva poddruhy, nominátní se objevuje jen v jihozápadní části Jižního ostrova, poddruh Ourisia macrocarpa subsp. calycina pak v jeho centrálních a severních oblastech.

Ekologie: Roste v mokřinách, v horské a subalpínské křovinaté vegetaci, ale i na alpínských loukách, především na březích vodních toků a na mokrých skalách, v nadmořských výškách zhruba od 350 až do 1600(–2000) m. Kvete od listopadu do února.

Ourisia macrocarpa

Popis: Vytrvalá bylina až 60 cm vysoká, s lodyhou plazivou, kořenující a s listy vyrůstajícími v trsech, vzpřímenými, řapíkatými, široce vejčitými, 4–15 cm dlouhými a 2–10 cm širokými, kožovitými, na bázi klínovitými, zaokrouhlenými či až srdčitými, pravidelně vroubkovaně pilovitými, lysými. Květenství je přímé, až 60 cm dlouhé, s 1–5(–8) přesleny, které tvoří 3–9 kopinatých až vejčitých listenů a až 9 květů, jejichž stopky jsou až 6,5 cm dlouhé; kalich je až 12 mm dlouhý, kališní cípy jsou podlouhlé až kopisťovité, jen řídce nežláznatě chlupaté; koruna je až 30 mm dlouhá a dosahuje 20–37 mm v průměru, vně je lysá, bílá, někdy růžově naběhlá, uvnitř žlutá, chlupatá; tyčinky jsou 4. Plodem je tobolka, až 1 cm dlouhá.

Ourisia macrocarpa
Ourisia macrocarpa
Ourisia macrocarpa

Fotografoval Mário Duchoň, dne 19. 12. 2016 (Nový Zéland, South Island, Fiordland National Park, Hollyford Valley).

]]>
OURISIA PYGMAEA Phil. https://botany.cz/cs/ourisia-pygmaea/ Sat, 16 Mar 2019 03:59:53 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160895 Čeleď: Plantaginaceae Juss. – jitrocelovité

Ourisia pygmaea

Rozšíření: Druh jihozápadu Jižní Ameriky, vyskytuje se na středochilsko-argentinském pomezí, na západě argentinských provincií Neuquén, Río Negro a Chubut, rovněž v přilehlých regionech Chile.

Ekologie: Roste na vlhkých skalách, ve skalních štěrbinách, často při okraji vodních toků, objevuje se už v horní zóně pabukových lesů, častější je však až v nadmořských výškách zhruba od 1400 až do 2500 m. Kvete od prosince do března.

Ourisia pygmaea

Popis: Vytrvalá bylina s podzemním oddenkem a lodyhou jen krátkou, 14–40 mm dlouhou, plazivou, lysou. Listy jsou vstřícné, řapík je 1,5–6,4 mm dlouhý, lysý, čepel je vejčitá až široce vejčitá, 2–5,3 mm dlouhá a 1,5–4,8 mm široká, lysá nebo řídce chlupatá. Květy vyrůstají jednotlivě na krátkých stopkách z úžlabí listů, jsou 9–11 mm dlouhé; kalich je zvonkovitý, 3,2–4,2 mm dlouhý, často nachově naběhlý, jeho cípy jsou kopinaté; koruna je souměrná, bílá až bledě nafialovělá, s 5 obsrdčitými cípy, které jsou 3–5 mm dlouhé; tyčinky jsou 4. Plodem je tobolka, až 2,7 mm dlouhá, lysá.

Poznámka: V rámci rodu patří k druhům menším, nikoli však nejmenším. Ještě podstatně drobnější jsou severo- a středoandská Ourisia muscosa nebo jihopatagonská Ourisia fuegiana.

Ourisia pygmaea
Ourisia pygmaea
Ourisia pygmaea

Fotografoval Mário Duchoň, dne 4. 2. 2019 (Chile, Reg. de Los Lagos, Cerro Arcoiris, Valle de Cochamó).

]]>
AUSTROCEDRUS CHILENSIS (D. Don) Pic. Serm. et Bizzarri https://botany.cz/cs/austrocedrus-chilensis/ Fri, 15 Mar 2019 19:21:33 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160886 Syn.: Cupressus chilensis Gillies ex Hook., nom. inval., Cupressus thujoides Pav. ex Carrière, Libocedrus chilensis (D. Don) Endl., Libocedrus excelsa Gordon, nom. inval., Thuja andina Poepp., Thuja chilensis D. Don, Thuja cuneata Dombey ex Endl., nom. inval.
Čeleď: Cupressaceae Bartl. – cypřišovité

Austrocedrus chilensis

Rozšíření: Pochází z Jižní Ameriky, roste ve střední části Chile v regionech Valparaíso, Santiago, O’Higgins, Maule, Bío Bío, Araucanía, Los Lagos a Aysén, v Argentině v provinciích Neuquén, Río Negro a Chubut.

Ekologie: Provází horské lesy, zejména na skalnatých, osluněných, suchých stanovištích a často tvoří nesouvislou horní hranici lesa. Hojnější je ve srážkovém stínu; přežívá i poklesy teplot k -15 °C. Lokality leží v nadmořských výškách 100–2700 m.

Austrocedrus chilensis

Popis: Dvoudomý stálezelený jehličnan, obvykle strom s kuželovitou korunou, dorůstá výšky 10–20(–25) m a průměru kmene 1,5 m; borka je červenohnědá, v plátech odlupčivá; větvičky jsou husté, zploštělé. Listy jsou vstřícné, dvojí: postranní jsou zakřivené, až 7 mm dlouhé, na rubu s 2 bílými stomatálními pruhy, zatímco hřbetní jsou šupinovité listy, jen 1–5 mm dlouhé. Samčí šištice jsou 2–5 mm dlouhé a 1,5–3 mm široké. Samičí šištice jsou elipsoidní, 8–14 mm dlouhé a 5–8 mm široké, tvořené 2 páry šupin: dolní pár je drobný, sterilní, horní je fertilní, každá šupina nese 2 semena. Semena jsou 3–5 mm dlouhá a 2–3 mm široká, s 2 křídly 5–8 mm dlouhými.

Ohrožení a ochrana: V Červené knize IUCN (2011) je hodnocen jako blízký ohrožení (NT – near threatened). V porostech se místy dnes šíří nepůvodní Pseudotsuga menziesii; jiným problémem je intenzivní pastva, která škodí zejména po požárech. Nebezpečné jsou také houbové infekce. Současné ohrožení je silnější na chilské straně areálu.

Austrocedrus chilensis
Austrocedrus chilensis
Austrocedrus chilensis
Austrocedrus chilensis

Fotografoval Mário Duchoň, dne 12. 2. 2019 (Chile, údolí Río Maule).

]]>
NOTHOFAGUS GLAUCA (Phil.) Krasser – pabuk https://botany.cz/cs/nothofagus-glauca/ Fri, 15 Mar 2019 12:26:54 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160881 Syn.: Fagus glauca Phil., Nothofagus megalocarpa Reiche
Čeleď: Nothofagaceae Kuprian. – pabukovité

Nothofagus glauca

Rozšíření: Pochází z jihozápadu Jižní Ameriky, nevelký areál se rozkládá ve střední části Chile v regionech O’Higgins, Maule a Bío Bío.

Ekologie: Dominanta lesní vegetace v území s mírnými zimami a letními přísušky, často i na strmějších svazích. Lokality leží v nadmořské výšce 100–1100 m. Ve vegetaci se často potkává s druhy Lithraea caustica, Cryptocarya alba, Gevuina avellana, Citronella mucronata a dalšími.

Nothofagus glauca

Popis: Opadavý jednodomý strom, dorůstá výšky až 25(–30) m, kmen je rovný, válcovitý, může mít až 2 m v průměru; borka je šedá, rozbrázděná; letorosty jsou krátce pýřité. Listy jsou střídavé; řapík je 2–7 mm dlouhý; čepel je vejčitá až kopinatá, 5–9 cm dlouhá a asi 2 cm široká, matná, na líci i rubu drsně papilnatá a žláznatá, na rubu nasivělá, obvykle s 7–9 páry postranních žilek, na bázi symetrická, mělce srdčitá, na okraji často zvlněná a nepravidelně pilovitá, na vrcholu tupě špičatá. Samčí květy jsou obvykle jednotlivé, s nepravidelně laločnatým okvětím, nesou 30–50 tyčinek. Samičí květy tvoří rovněž 3květé vidlany obklopené 4laločnou číškou s úzkými cípy, vnější květy jsou 3četné, centrální je obvykle stavěný podle čísla 2, okvětní lístky jsou redukované, semeník je spodní. Plody jsou trojice oranžových oříšků 1,2–2 cm dlouhých.

Využití: Dřevo tohoto pabuku se cení v nábytkářství; používá se také k otopu.

Ohrožení a ochrana: Podle Červeného seznamu IUCN je tento druh hodnocen jako zranitelný; důvodem je nadměrná exploatace, ale také ztráta stanovišť. Na vykácených místech je často nahrazován plantážemi nepůvodních dřevin Pinus radiata a Eucalyptus globulus.

Nothofagus glauca
Nothofagus glauca
Nothofagus glauca
Nothofagus glauca
Nothofagus glauca
Nothofagus glauca

Fotografoval Mário Duchoň, dne 12. 2. 2019 (Chile, údolí Río Maule).

]]>
CAREX ATROPICTA Steud. – ostřice / ostrica https://botany.cz/cs/carex-atropicta/ Fri, 15 Mar 2019 07:47:55 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160875 Syn.: Carex fuegina Phil., Carex lechleri Phil., nom. illeg., Carex peraltae Phil., Limivasculum atropictum (Steud.) Fedde et J. Schust.
Čeleď: Cyperaceae Juss. – šáchorovité

Carex atropicta

Rozšíření: Pochází z nejjižnější části Jižní Ameriky, kde roste v Argentině v provinciích Neuquén, Río Negro, Chubut a Santa Cruz, v Chile jen v regionu Magallanes, také se vyskytuje na Ohňové zemi. Údaje ze středoargentinských provincií Córdoba a Mendoza se zřejmě vztahují k blízce příbuzným druhům.

Ekologie: Typickým stanovištěm jsou vlhčí trávníky a nezapojené křoviny, často na štěrkovitých náplavech podél vodních toků. Vystupuje snad až do nadmořské výšky 2500 m.

Carex atropicta

Popis: Trávovitá bylina s krátkým oddenkem, dorůstá výšky 10–30(–60) cm; lodyhy jsou trojhranné. Listy jsou kratší než lodyhy, ploché, 7–40 cm dlouhé a 2–4 mm široké, na okraji drsné; dolní pochvy jsou hnědé až červenohnědé, bezčepelné. Květenství tvoří 2–3 sblížené husté klásky, každý nese na vrcholu květy samičí a dole samčí; listeny jsou kratší než květenství; koncový klásek je válcovitý až elipsoidní, 1–1,3 cm dlouhý a 0,5–0,8 cm široký, ostatní jsou kratší, krátce stopkaté; samičí plevy jsou široce vejčité, 5–5,5 mm dlouhé, tmavě červenohnědé, podél střední žilky žlutavé a na okraji bíle lemované, samčí plevy jsou podobné; blizny jsou 2. Mošničky jsou zploštělé, v obrysu obvejčité, 4–6 mm dlouhé, poněkud delší širší než plevy, za zralosti obvykle tmavě hnědočervené, s krátkým vykrojeným zobánkem.

Poznámka: Tato ostřice poněkud připomíná druhy z příbuzenstva Carex atrata, od nichž se však liší pouze 2 bliznami a zploštělými mošničkami.

Carex atropicta
Carex atropictaCarex atropicta
Carex atropicta

Fotografoval Mário Duchoň dne 11. 1. 2019 (Argentina, Parque nacional Los Glaciares, svahy vrchu Loma del Pliegue Tumbado, El Chaltén).

]]>
NOTHOFAGUS DOMBEYI (Mirb.) Oerst. – pabuk https://botany.cz/cs/nothofagus-dombeyi/ Thu, 14 Mar 2019 15:36:11 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160864 Syn.: Fagus dombeyi Mirb.
Čeleď: Nothofagaceae Kuprian. – pabukovité

Nothofagus dombeyi

Rozšíření: Pochází z Jižní Ameriky, roste ve střední části Chile v regionech O’Higgins, Maule, Bío Bío, Araucanía, Los Lagos a Aysén, v Argentině v provinciích Neuquén, Río Negro a Chubut.

Ekologie: Místy dominantní dřevina lesní vegetace v území s vlhčím klimatem, roste zejména na mírnějších svazích s humózní půdou, často kolem vodotečí. Lokality leží v nadmořské výšce 700–1200 m, na řadě míst provází jehličnan Araucaria araucana.

Nothofagus dombeyi

Popis: Stálezelený jednodomý strom, dorůstá výšky až 45(–50) m, kmen může mít až 2,5 m v průměru; borka je šedá, drsná; zejména horní větve jsou nápadně vodorovné. Listy jsou střídavé; řapík je jen 1–3 mm dlouhý; čepel je vejčitá, kopinatá až kosníkovitá, 2–3,5(–4) cm dlouhá a 1–2 cm široká, poněkud lesklá, roztroušeně žláznatá, obvykle s 5 páry postranních žilek, na bázi trochu asymetrická, klínovitá, na okraji dvakrát pilovitá, na vrcholu špičatá. Samčí květy tvoří obvykle 3květé vidlany, nesou zvonkovité, 4–5laločné okvětí 1,8–3,8 mm dlouhé a 8–15 tyčinek. Samičí květy tvoří rovněž 3květé vidlany obklopené 4laločnou číškou (1–5 číšek bývá sdruženo vedle sebe v paždí listů), vnější květy jsou 3četné, centrální je obvykle stavěný podle čísla 2, okvětní lístky jsou redukované, semeník je spodní. Plody jsou trojice oříšků 4–7 mm dlouhých.

Využití: Dřevo z tohoto druhu je v Chile považováno za jedno z nejkvalitnějších, je trvanlivé, vhodné pro použití jako stavební materiál. Dobře se opracovává a hodí se také k výrobě nábytku.

Poznámka: Velmi typickým znakem tohoto druhu jsou vejčité až kosníkovité listy s kratičkými řapíky. Joseph Dombey (1742–94) vystudoval v Montpellier medicínu, po příchodu do Paříže se začal zabývat botanikou a byl účastníkem několika přírodovědných expedic do Jižní Ameriky.

Nothofagus dombeyi
Nothofagus dombeyiNothofagus dombeyi
Nothofagus dombeyi
Nothofagus dombeyi
Nothofagus dombeyi
Nothofagus dombeyi

Fotografoval Mário Duchoň, ve dnech 26. a 27. 11. 2014 (Chile, Parque nacional Huerquehue), 1. 12. 2014 (Chile, Parque nacional Alerce Andino) a 7. 2. 2019 (Chile, Parque nacional Conguillío).

]]>
ADESMIA BORONIOIDES Hook. f. https://botany.cz/cs/adesmia-boronioides/ Thu, 14 Mar 2019 14:00:22 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160853 Čeleď: Fabaceae Lindl. – bobovité

Adesmia boronioides

Rozšíření: Areál se rozkládá v Jižní Americe. Druh roste v Argentině v provinciích Mendoza, Neuquén, Chubut, Rio Negro a Santa Cruz, v Chile jen na samém jihu kontinentální části a dále na Ohňové zemi.

Ekologie: Stanovištěm jsou stepní trávníky, často provází Chiliophyllum fuegianum. Vystupuje do nadmořské výšky 1500 m.

Adesmia boronioides

Popis: Keř 0,4–2 m vysoký, přímo větvený, s nálevkovitými žlázkami. Listy jsou střídavé, sudozpeřené, 3–6 cm dlouhé, s 10–20 jařmy; lístky jsou přisedlé, obsrdčité, 4–6 mm dlouhé a 4–5,5 mm široké, lysé, ale zejména na okraji s nápadnými žlázkami. Květenství je 10–30květý úžlabní nebo koncový hrozen; květní stopky jsou 3–3,5 mm dlouhé; kalich je 4–4,5 mm dlouhý, řídce chlupatý, s trojúhelníkovitými, asi 1 mm dlouhými zuby; koruna je žlutá, pavéza je obsrdčitá, 6–8 mm dlouhá, křídla a člunek jsou asi 5 mm dlouhé; všech 10 tyčinek je volných; blizna je hlavatá. Plodem je struk 1,5–1,8 cm dlouhý, s 1–5 zaškrcenými místy, s černými žlázkami.

Poznámka: Rod Adesmia patří k nejpočetnějším zástupcům čeledi Fabaceae Jižní Ameriky, zasahuje na sever do Brazílie a Peru. V současnosti je akceptováno celkem 214 druhů (POWO 2019), z nich celkem čtyři zasahují až na samotný jih kontinentu a na Ohňovou zemi.

Adesmia boronioides
Adesmia boronioides
Adesmia boronioides
Adesmia boronioides

Fotografoval Mário Duchoň, dne 4. 1. 2019 (Chile, Parque nacional Torres del Paine).

]]>
ARJONA PUSILLA Hook. f. https://botany.cz/cs/arjona-pusilla/ Thu, 14 Mar 2019 10:56:23 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160843 Čeleď: Schoepfiaceae Blume
Taxonomická poznámka: Teprve nedávno byla – na základě výsledků moderních metod – prokázána oprávněnost rozlišování čeledi Schoepfiaceae. V minulosti badatelé její zástupce zahrnovali do čeledi Santalaceae, resp. Olacaceae. V současné době se do ní řadí tři rody a 35–40 druhů z Jižní Ameriky a východní a jihovýchodní Asie.

Arjona pusilla

Rozšíření: Pochází z Jižní Ameriky, kde roste v Argentině v provinciích San Juan, Mendoza, Neuquén, Chubut a Santa Cruz, a dále na Ohňové zemi, kde se vyskytuje i na chilské straně.

Ekologie: Stanovištěm jsou rozvolněné, na jaře vlhké a posléze vysýchající trávníky, zejména poblíž vodních nádrží. Vystupuje až do nadmořské výšky 4200 m.

Arjona pusilla

Popis: Vytrvalá poloparazitická bylina, obvykle s vystoupavou lodyhou vysokou 2–10 cm. Listy jsou střídavé, čárkovité, 1–2,5 cm dlouhé a 0,1–0,3 cm široké, jednožilné, přímé nebo zprohýbané, lysé, celokrajné, na vrcholu zašpičatělé. Květy vyrůstají v chudém zkráceném klasu; listeny jsou vejčité, 4,5–5,5 mm dlouhé, brvité, na ploše lysé; okvětí je řepicovité, bělavé, s nachovými žilkami, trubka je 0,9–1,4 cm dlouhá, hedvábitě chlupatá, cípy jsou vejčité až kopinaté, 3–4 mm dlouhé, špičaté, na vnější straně chlupaté; tyčinek je 5, s krátkými nitkami; čnělka nevyčnívá, blizna je rozeklána ve 3 laloky. Plodem je hnědý elipsoidní oříšek, asi 2,5 mm dlouhý a 2 mm široký.

Arjona pusilla
Arjona pusilla
Arjona pusilla

Fotografoval Mário Duchoň, dne 11. 1. 2019 (Argentina, Parque nacional Los Glaciares, svahy vrchu Loma del Pliegue Tumbado, El Chaltén).

]]>
ERIOPHORUM RUSSEOLUM Hartm. – suchopýr červenavý / páperník https://botany.cz/cs/eriophorum-russeolum/ Thu, 14 Mar 2019 09:34:11 +0000 https://botany.cz/cs/?p=160833 Syn.: Eriophorum medium auct., non Andersson, Eriophorum chamissonis C. A. Mey
Čeľaď: Cyperaceae Juss. – šáchorovité / šachorovité

Eriophorum russeolum

Rozšírenie: Druh s rozsiahlym cirkumpolárnym areálom. Nominátna varieta zaberá severnú časť euroázijského kontinentu a severoamerické východné pobrežie (Newfoundland). Inde na severe Severnej Ameriky (na sever po Baffinov ostrov) sa vyskytuje vo variete albidum a v oblasti Aleutských ostrovov var. majus. Obidve variety sa vzácne vyskytujú aj v najvýchodnejšej časti Ázie. V rámci celého areálu zriedkavejší druh s roztrúseným výskytom a často s veľkými disjunkciami medzi lokalitami. V Európe sa vyskytuje pomerne vzácne v severnej Škandinávii (len veľmi vzácne schádza pod polárny kruh) a v najsevernejšej časti európskeho Ruska. Okrem týchto oblastí veľmi vzácne na severozápade Islandu.

Ekológia: Vyskytuje sa na rašeliniskách s vysokou hladinou podzemnej vody, na brehoch rašelinných jazier a vo vlhkej tundre s ťažiskom výskytu v subarktíde a nízkej Arktíde. Kvitne od júna do augusta.

Eriophorum russeolum

Opis: Trváca rastlina s výhonkatým podzemkom vysoká 20–30(–50) cm. Byle jednotlivé, priame, oblé, len na báze listnaté. Listy bazálne, úzko čiarkovité, ploché, končisté, 10–30 cm dlhé a 1–2,5 mm široké, kratšie ako byľ, na báze žliabkaté, pošvy červenkastohnedé. Klások jeden, priamy, vajcovitý až elipsoidný, bez listeňov, dolná pleva väčšia, listeňovitá, 3-žilová, ostatné plevy vajcovito kopijovité, okvetné chlpy dlhé až 4 cm, svetlo až hrdzavo hnedé. Plod je 2 mm dlhá podlhovastá nažka s výrazným zobáčikom.

Poznámka: Jeden zo vzácnejších druhov európskeho severu, taxonomické otázky nie sú dosiaľ doriešené, v rámci obrovského areálu je známych viacero poddruhov a variet, navyše v rôznych flórach má rôzne platné meno. Okrem mena E. russeolum je často používané aj meno Eriophorum chamissonis.

Eriophorum russeolum
Eriophorum russeolumEriophorum russeolum

Foto: 13. 7. 2016 (severné Fínsko).

]]>