BOTANY.cz https://botany.cz/cs Zajímavosti ze světa rostlin. Katalog rostlin s vyhledáváním jednotlivých druhů. Rezervace, chráněná území a jiné významné botanické lokality. Ohrožené a chráněné druhy rostlin. Fri, 11 Oct 2019 06:58:43 +0000 cs-CZ hourly 1 https://wordpress.org/?v=4.8.1 PHYLLOSTACHYS VIVAX McClure https://botany.cz/cs/phyllostachys-vivax/ Fri, 11 Oct 2019 06:48:35 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170734 Čeleď: Poaceae Barnhart – lipnicovité

Phyllostachys vivax

Rozšíření: Druh jihovýchodní Číny, je uváděn z oblasti od provincie Jün-nan na jihozápadě areálu až po Šan-tung na jeho severovýchodě. V rámci druhu bývají rozlišovány zhruba čtyři formy, na našich fotografiích je zachycena forma Phyllostachys vivax f. aureocaulis.

Ekologie: Vytváří křovinaté porosty, často je také vysazován. Kvete od dubna do května.

Phyllostachys vivax

Popis: Statný bambus dosahující výšky 5–15 m, jehož barevně nápadná stébla dorůstají průměru 4–8 cm a na vrcholu jsou obvykle svěšená, internodia jsou 25–35 cm dlouhá, podle formy šedozelená, žlutozelená až skoro celá žlutá, obvykle pruhovaná, zprvu bíle pomoučená, lysá. Listy vyrůstají po 2–3 na větvičkách posledního řádu; jazýček je až 3 mm dlouhý; čepel je kopinatá, lehce svěšená, 9–18 mm dlouhá a 1,2–2 cm široká. Květenství tvoří klásky až 4 cm dlouhé, které jsou podepřené listeny, klásky jsou 2–3květé, řídce chlupaté, plucha je až 32 mm dlouhá, řídce chlupatá, pluška je kratší, skoro lysá, plenky úzce kopinaté, asi 5 mm dlouhé; tyčinky jsou 3, blizny také 3. Plodem je eliptická obilka.

Využití: Pěstuje se pro svá barevně výrazná stébla, zaujmou i svěšené listy některých jeho forem, lze jej pěstovat i v teplejších oblastech střední Evropy. Ze stébel se v Číně vyrábějí násady na zemědělské nářadí.

Phyllostachys vivaxPhyllostachys vivax
Phyllostachys vivax
Phyllostachys vivax

Fotografováno dne 11. 9. 2019 (Rakousko, Vídeň, Botanischer Garten der Universität Wien).

]]>
PHYLLOSTACHYS VIRIDIGLAUCESCENS (Carrière) Rivière et C. Rivière https://botany.cz/cs/phyllostachys-viridiglaucescens/ Thu, 10 Oct 2019 11:06:42 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170721 Syn.: Bambusa viridiglaucescens Carrière, Phyllostachys altiligulata G. G. Tang et Y. L. Xu, Phyllostachys nigrivagina T. H. Wen
Čeleď: Poaceae Barnhart – lipnicovité

Phyllostachys viridiglaucescens

Rozšíření: Pochází velmi pravděpodobně z jihovýchodní Číny, kde bývá i často pěstován, v současnosti se objevuje v provinciích Fu-ťien, Ťiang-si, Če-ťiang a Ťiang-su.

Ekologie: Původně patrně vytvářel křovinaté porosty, přirozený výskyt tohoto druhu však není zcela jasný. Kvete v průběhu května.

Popis: Statný bambus dosahující výšky až okolo 8 m, stébla dorůstají průměru 4–5 cm, jejich internodia jsou 21–25 cm dlouhá, zprvu bíle pomoučená. Listy vyrůstají po 1–3 na větvičkách posledního řádu; pochvy jsou bledě nachově hnědé, někdy žlutozelené, jazýček je úzký, po okraji brvitý; čepel je 9,5–13,5 cm dlouhá a 1,2–1,8 cm široká. Květonosné větve jsou 2,5–8,5 cm dlouhé, se 3–5 listeny; klásky jsou 1–2květé, pluchy jsou proměnlivé, plenky jsou až 4 mm dlouhé, úzce eliptické, po okraji brvité; tyčinky jsou 3, blizny také 3. Plodem je eliptická obilka.

Využití: Tento druh bambusu bývá vysazován i v Evropě, naše snímky pocházejí z Botanické zahrady Vídeňské univerzity, kde je pěstován už od roku 1893.

Phyllostachys viridiglaucescens
Phyllostachys viridiglaucescens
Phyllostachys viridiglaucescens
Phyllostachys viridiglaucescens
Phyllostachys viridiglaucescens
Phyllostachys viridiglaucescens

Fotografováno dne 11. 9. 2019 (Rakousko, Vídeň, Botanischer Garten der Universität Wien).

]]>
Zahrady světa: Rakousko, Vídeň, Augarten https://botany.cz/cs/augarten/ Wed, 09 Oct 2019 15:44:30 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170590 Víte, co má společného muzeum porcelánu s betonovými protiletadlovými věžemi? No přece totéž, co Beethovenova houslová sonáta s chlapeckým pěveckým sborem! Všechny tyto zdánlivě nesourodé entity spojuje Augarten, nejstarší zahrada Vídně.

Augarten

V roce 1614 nechal císař Matyáš Habsburský (1557–1619) na tomto místě za městskými hradbami postavit lovecký zámeček, celá oblast byla tehdy vlastně podunajským lužním lesem. Onen původní luh se zrcadlí i v německém názvu místa, pro který bychom v češtině našli významově spřízněný ekvivalent ve slově Lužánky – i oněm u nás dobře známým Lužánkám brněnským se v 19. století říkáválo Augarten a výraz „Augec“ je v osobitém brněnském dialektu označením pro Lužánky dodnes.
V roce 1650 přikoupil Ferdinand III. ještě další pozemky a první formální zahrada na tomto místě vznikla při stavbě zámku zvaném Alte Favorita. Ten byl sice z velké části zničen v roce 1683 během druhého tureckého obléhání Vídně, avšak kolem roku 1705 tu nechal císař Josef I. postavit jednopatrovou budovu novou.

Augarten

Od roku 1708 byl park přestavován francouzským architektem Jeanem Trehetem (asi 1654–1723), který pracoval mimo jiné i na technických řešeních architektonického projektu Schönbrunnu. Avšak nejpodstatnější změny v Augarten proběhly v době císaře Josefa II., kdy byl park opět rozšířen – jeho součástí se stal i na konci 17. století postavený palác nacházející se původně až jižně od zahrady. A co více: dne 30. dubna 1775 císař otevřel Augarten široké veřejnosti, bylo to tedy ještě čtyři roky před zpřístupněním císařského parku v Schönbrunnu. Vstupní brána do zahrady se od té doby uzavírá jen v noci.

Augarten

Záhy se staly augartenské zahrady oblíbeným místem setkávání celé vídeňské honorace, v roce 1782 dokonce požehnal zde přítomným papež Pius VI. Krátce poté tu zřídil vídeňský restauratér Ignaz Jahn restaurační zařízení a zábavní park; budova měla taneční sál a kulečníkovou místnost, konávaly se tu však především slavná hudební matiné, tzv. „Morgenkonzerte“ – v létě roku 1782 tu vystoupil i slavný W. A. Mozart. Dosti známá a často tradovaná je povedená historka o odloženém augartenském koncertu Karla Ditterse z Dittersdorfu z roku 1786: ono se tehdy totiž zrovna rozpršelo, a tak Ditters musel žádat o policejní povolení odložit koncert na neurčito, chrabrá policie přece musela být informována o všem. Avšak při obíhání vídeňských úřadů nakonec milý komponista dorazil až k samotnému císaři Josefu II. – císař jeho žádosti samozřejmě vyhověl a prý s ním dokonce vedl příjemný rozhovor o hudbě, mimo jiné i o Mozartovi.
Hudba tu však neutichla ani ve století následném. Dne 24. května 1803 tu měla premiéru také známá Kreutzerova sonáta, tedy Beethovenova houslová sonáta č. 9, hrál ji tu tehdy houslový euroafrický virtuos George Bridgetower. Traduje se, že druhou větu sonáty Beethoven dokončil až poslední den před premiérou a Bridgetower ji tedy musel hrát přímo z listu – a zahrál ji údajně skvěle.

Augarten

V roce 1824 tu vystoupil rovněž Franz Schubert, koncerty v Augarten v následných letech pořádal i kapelník Johann Strauss, hosty tu byli také Richard Wagner nebo Ferenc Liszt. Při vzpomínce na F. Schuberta si dovolím na tomto místě maličko odbočit – přibližme si vídeňské poměry oné doby krásně barvitými slovy muzikologa Václava Holzknechta: Vídeňské klima, složené z mnoha prvků, vyznačovalo se smyslnou něhou, láskou k životu a jeho dobrým darům, valčíkovým rytmem, vířícím v elegantní a půvabné závrati, ruchem ulic s veselým hlukem davu, Prátrem s otáčivým kolem a mnoha atrakcemi pro kratochvíle volných večerů, pikantními služebnými s čepečky, krajzlíky, zástěrkami a honzíky na sukních, které se nesly s půvabnou vyzývavostí po Korutanské třídě a Ringu, útulnost kaváren, družné veselí hospůdek, letošní víno – pro to vše měl Schubert velké porozumění jako člověk v podstatě lidový se spontánní chutí zum Leben und zum Fabulieren. Tato slova dokáží klidně nahradit celou dlouhou kulturologickou studii.

Augarten
Augarten

Ve 20. století prošel park řadou výrazných proměn: v roce 1925 tu byla postavena čtyři školní hřiště a v roce 1926 byl k nim přidán ještě městský dětský bazén.
V roce 1923 se do starého zámku v Augarten přestěhovala vídeňská porcelánová manufaktura, která byla založena už v roce 1718, a je tak druhou nejstarší v Evropě (po saské Míšni). Dodnes je porcelán v Augarten vyráběn a malován ručně, každý kus je tedy jedinečný. Najdeme tu i muzeum porcelánu.

Augarten

Druhá světová válka přinesla do Augarten prvek naprosto šokující: byly tu postaveny dvě padesátimetrové protiletadlové věže, které měly bránit Vídeň před nálety spojeneckých letadel. Podobné věže byly tehdy postaveny i v Berlíně a Hamburku. Augarten se změnila ve vojenský prostor, byla sem ukládána suť z trosek, hrůznost místa byla vyhnána až na maximum zřízením masových hrobů pro padlé. Gigantické betonové protiletadlové věže působí v areálu barokní zahrady dodnes téměř intergalakticky, bude vám nejspíš trvat dost dlouho, až se za nimi přestanete neustále ohlížet. Nicméně těžko hledat výstižnější symbol válečného pekla a zvrácené politické moci. Když tohle postavíte do kontrastu s dnešními pestrými trvalkovými záhony, v nichž vesele pobíhají hrající si děti, může to v první chvíli s vámi až zalomcovat. Toto augartenské memento vydá za slušnou alej soch z té nejdramatičtější antické mytologie.

Augarten
Augarten

Obraťme raději list… Augarten je v současnosti prostorným veřejným parkem, který se rozkládá na ploše přesahující 52 hektarů, a je místem veskrze vlídným. Je částečně upraven do podoby francouzské zahrady s udržovaným parterem, najdeme tu ale i rozlehlou plochu, na které se křižují stinné aleje jírovců, jilmů, líp, jasanů a javorů, či široké trávníky vybízející k ulehnutí.
Kromě již výše zmiňované porcelánky v Augarten sídlí i rakouský filmový archiv a od roku 1948 přímo v augartenském paláci působí také světoznámý chlapecký sbor Wiener Sängerknaben. Jeho začátky sahají vlastně až do roku 1498, kdy císař Maxmilián I. založil vídeňskou dvorní kapelu, přední hudební ansámbl staré Evropy, jejíž součástí se záhy stal právě i chlapecký sbor. Ženy totiž dříve v církevních skladbách zpívat nesměly, jejich party proto byly svěřovány chlapcům – o jejich všeobecnou výuku a náležitý výcvik ve zpěvu bylo velmi dbáno nejen u dvora ve Vídni. Po zániku monarchie se stal vídeňský chlapecký sbor soukromou institucí a koncertuje dodnes po celém světě. Až někdy tyhle kluky zpívající v námořnických uniformách uslyšíte, vzpomeňte si na jejich domovský přístav – na Augarten, tedy vlastně na vídeňské Lužánky.

Augarten

Fotografováno dne 11. 9. 2019.

]]>
CANARIUM STRICTUM Roxb. – kanárník https://botany.cz/cs/canarium-strictum/ Wed, 09 Oct 2019 14:46:18 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170668 Česká jména: kanárník (Presl 1846)
Čeleď: Burseraceae Kunth – bžezulovité

Canarium strictum

Rozšíření: Pochází z jižní Asie. Roste v Indie, a to jak na jihozápadě (svazové státy Maháráštra, Karnátaka, Kérala a Tamil Nadu), tak na severovýchodě (Sikkim, Ássam, Manípur), dále v Barmě, na jihu Číny (Jün-nan) a na západě Thajska.

Ekologie: Stanovištěm jsou stálezelené a vlhké poloopadavé lesy, lokality leží v nadmořské výšce 750–1600 m.

Canarium strictum

Popis: Mohutný stálezelený polygamní strom, s kmenem vysokým 30(–50) m, na bázi s deskovými oporami; borka je šedobílá, při poranění roní vonnou černohnědou klejopryskyřici; letorosty jsou zpočátku hustě rezavě plstnaté. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, s 3–5(–6) jařmy; řapík je 0,3–1 cm dlouhý, plstnatý, vřeteno je 22–36 cm dlouhé; čepel lístků je vejčitě kopinatá až eliptická, 7–16(–20) cm dlouhá a 3,5–7 cm široká, kožovitá, na líci lysá, na rubu rezavě plstnatá nebo olysalá, s 10–20 vyniklými postranními žilkami, na bázi klínovitá, někdy asymetrická, na okraji zvlněná nebo mělce pilovitá až vroubkovaná, na vrcholu obvykle zašpičatělá; palisty záhy opadávají. Květenství je většinou úžlabní, se samčími květy mnohokvěté, latovité, 15–40 cm dlouhé, se samičími nebo oboupohlavnými květy kratší, hroznovité, 7–20 cm dlouhé. Květy jsou 3četné; samčí mají krátké stopky, zvonkovitý kalich asi 5 mm dlouhý, s krátkými cípy, korunní lístky jsou podlouhlé, žluté, disk je kruhovitý, s mělkými laloky, tyčinek je 6, jejich nitky jsou lysé a srůstají do 1/4–3/4, pistillodium je často nezřetelné. Samičí květy mají delší stopky, kalich je baňkovitý, až 5,5 mm dlouhý, korunní lístky jsou asi 1 cm dlouhé, bělavé, disk je zduřelý, sotva laločnatý, semeník je svrchní, 2–3pouzdrý. Plodenství je hrozen, plody jsou obvejcovité až elipsoidní tmavomodré peckovice 3,5–4,5 cm dlouhé a 1,7–2,3 cm široké; pecka je hladká.

Využití: Zatímco dřevo má průměrnou hodnotu, velmi je ceněna klejopryskyřice (damarová pryskyřice), která se používá do vonných směsí s využitím např. při náboženských obřadech, ale také jako leštící vosk nebo politura. Má využití i v ájurvédské medicíně – prokázáno bylo zejména antibiotické působení.

Poznámka: Do dosti početného rodu Canarium se celkem řadí 121 druhů (POWO 2019) z tropů Afriky (včetně Madagaskaru), jižní a jihovýchodní Asie, kde zasahují až do subtropů, dále z Austrálie a západní části Oceánie od Nové Guineje po Samou.

Canarium strictumCanarium strictum
Canarium strictum
Canarium strictum

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 25. 1. 2019 (Indie, Kérala, Kumily, Periyar Tiger Reserve).

]]>
Crotophaga sulcirostris Swainson, 1827; kukačka rýhozobá https://botany.cz/cs/crotophaga-sulcirostris/ Wed, 09 Oct 2019 10:30:25 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170634 Biologická klasifikace: Animalia, Aves, Cuculiformes, Cuculidae
Česká jména: kukačka rýhozobá
Anglická jména: Groove-billed ani

Crotophaga sulcirostris, kukačka rýhozobá
Crotophaga sulcirostris, kukačka rýhozobá

Rozšíření: Druh subtropů a tropů Nového světa, jehož areál se táhne od jižního Texasu a Mexika přes celou Střední Ameriku, Kolumbii a Venezuelu až na pobřeží Ekvádoru, do Peru a do nejsevernějších oblastí Chile a severozápadní Argentiny. Severní populace z Texasu a severního Mexika v zimě migrují na jih.

Způsob života: Obývá křovinaté porosty, houštiny, rozvolněné stálezelené lesy, mýtiny, pole, pastviny a bažiny, často se pohybuje v ohradách s dobytkem, a to od mořského pobřeží až do nadmořské výšky okolo 2300 m.
Živí se semeny, bobulemi a hmyzem, zejména kobylkami, šváby, mouchami a malými ještěrkami.
Je společenský, žije často ve skupině 1–5 párů. Všechny samice ze skupiny snáší vejce do jednoho velkého polokulovitého hnízda. Každá samice klade 3–4 vejce, v jednom hnízdě tak může být okolo 15 vajec. Na inkubaci se podílejí všichni členové skupiny, kteří se také starají o potomstvo. Vylíhlá mláďata mají černou kůži bez peří.

Popis: Černá pták z čeledi kukačkovitých, který dosahuje délky těla 30–34,5 cm a hmotnosti 70–90 g. Celé tělo je porostlé lesklým černým peřím, kolem černých očí je holá kůže; černý vysoký klenutý zobák s podélnými drážkami je zploštělý bez jakéhokoliv výrůstku u základny. Ocas je poměrně dlouhý, křídla jsou krátká a zaoblená. Na nohou má dva prsty směřující dopředu a dva dozadu.

Crotophaga sulcirostris, kukačka rýhozobá
Crotophaga sulcirostris, kukačka rýhozobá

Fotografováno dne 22. 2 2015 (Belize, Crooked Tree Wildlife Sanctuary).

]]>
TANACETUM BALSAMITA L. – maří list balšámový https://botany.cz/cs/tanacetum-balsamita/ Tue, 08 Oct 2019 15:30:20 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170600 Syn.: Balsamita balsamita (L.) Rydb., nom. illeg., Balsamita major Desf., Balsamita suaveolens Pers., Balsamita vulgaris Willd., Chamaemelum balsamita (L.) E. H. L. Krause, Chrysanthemum balsamita (L.) Baill., Chrysanthemum grande (L.) Hook. f., Chrysanthemum grandiflorum (Desf.) Dum. Cours., Chrysanthemum majus (Desf.) Asch., Chrysanthemum tanacetifolium (Desr.) Dum. Cours., Chrysanthemum tanacetum Vis., Leucanthemum balsamita (L.) Over, Matricaria balsamita (L.) Desr., Pyrethrum balsamita Willd., Pyrethrum majus (Desf.) Tzvelev
Česká jména: římbaba marolist (Presl 1846), kopretina maří list (Domin et Podpěra 1928), kopretina mařílist (Dostál 1950), maří list balšámový (Dostál 1989, Kubát 2002)
Čeleď: Asteraceae Bercht. et J. Presl – hvězdnicovité

Tanacetum balsamita

Rozšíření: Původní výskyt lze zřejmě lokalizovat do Turecka, na Kavkaz, do Zakavkazí, Iráku a Íránu. Výskyt v Evropě je zřejmě všude druhotný (velmi dlouho se pěstuje zejména ve Středozemí), stejně tak asi druhotné je rozšíření ve Střední Asii; zplaňování bylo zaznamenáno i v Severní Americe. Zejména v minulosti se druh často pěstoval i ve střední Evropě a občas zplaňoval, na rumištích byl nalezen i v ČR.

Ekologie: Stanovištěm jsou stepní trávníky, kamenité pastviny, úhory a křovinaté svahy, vystupuje až do nadmořské výšky 2000 m.

Popis: Vytrvalá silně aromatická bylina; lodyha je přímá, (30–)40–60(–100) cm vysoká, na průřezu 5hranná, pavučinatě chlupatá a s vtroušenými přisedlými a krátce stopkatými žlázkami. Přízemní a dolní lodyžní listy jsou řapíkaté, s podlouhlou čepelí, na bázi asymetrickou, na okraji drobně nepravidelně zubatou; střední a horní lodyžní listy jsou přisedlé, eliptické, (5–)6–10 cm dlouhé a 3–4(–4,5) cm široké, na bázi někdy peřenosečné, nepravidelně zubaté až téměř celokrajné, na vrcholu tupé. Květenství jsou úbory v chocholíku, bývá jich 10–100; zákrov je polokulovitý, 3–4řadý, zákrovní listeny jsou podlouhlé až kopinaté, 3–4 mm dlouhé, se zelenými kýlem a na vrcholu suchomázdřitě lemované; okrajové květy (ne vždy vyvinuté) jsou samičí, s bílou, 3–7 mm dlouhou ligulou; terč tvoří květy oboupohlavné, trubkovité, světle žluté. Nažky jsou obráceně kuželovité, 1,2–2,3 mm dlouhé, žebernaté, na vrcholu s úzkým, drobně zubatým lemem.

Využití: Rostliny obsahují vonné silice a odedávna se užívaly v lidovém léčitelství, ale i jako repelent proti hmyzu, Šťáva z listů zmírňuje svědivost po popíchání bodavým hmyzem i na popáleninách, je účinná i na hemeroidy. Dobré účinky byly pozorovány i při zánětech průdušek.

Poznámka: Bohatá synonymika svědčí o rozmanitém chápání klasifikace tohoto druhu: v současné době se badatelé přiklánějí k názoru, že jde o součást šířeji chápaného rodu Tanacetum. Pěstovaly se zejména rostliny bez jazykovitých květů, které naopak převažují ve volné přírodě; někteří badatelé je odlišují jako samostatný poddruh Tanacetum balsamita subsp. balsamitoides.

Tanacetum balsamitaTanacetum balsamita
Tanacetum balsamita
Tanacetum balsamita

Fotografovala Alena Vydrová, dne 9. 9. 2019 (Itálie, Řím, Orto botanico).

]]>
Cyanocitta stelleri (Gmelin, 1788); sojka Stellerova https://botany.cz/cs/cyanocitta-stelleri/ Tue, 08 Oct 2019 14:11:41 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170593 Biologická klasifikace: Animalia, Aves, Passeriformes, Corvidae
Syn.: Corvus stelleri Gmelin, 1788
Česká jména: sojka Stellerova
Anglická jména: Steller’s jay, Long-crested jay, Mountain jay, Pine jay

Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova
Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova

Rozšíření: Druh Severní Ameriky, vyskytuje se v oblasti od jižní Aljašky, západní Kanady a západu USA přes Mexiko a Guatemalu až po Salvador, Honduras a Nikaraguu. Na tomto území se rozlišuje 16 poddruhů, neboť existuje značná geografická variabilita barvy peří a velikosti chocholky.

Způsob života: Obývá jehličnaté nebo smíšené lesy v nadmořských výškách zhruba od 900 až do 3900 m. Často se vyskytuje také v městských parcích. Nemigruje, ale přes zimu může slétat do nižších poloh. Žije v menších hejnech.
Je všežravá, pojídá různá semena, bobule, ořechy, žaludy, hmyz, drobné obratlovce nebo vejce jiných ptáků. Na tábořištích nebo v parcích vyhledává odpadky.
Páry spolu setrvávají po celý život. Když uhyne jeden z partnerů, vytvoří se velmi rychle nový pár. Hnízdí od března do července. Hnízdo budují oba rodiče ve větvích stromů, obyčejně ve výšce 3–12 metrů; větvičky, kořeny a listy zpevňují blátem, prostor uvnitř vyplňují mechem, zvířecími chlupy a dalšími měkkými materiály. Samice klade obvykle 2–6 vajec, na kterých sama sedí po dobu 17–18 dní. Vylíhlá mláďata, která jsou holá a slepá, krmí rodiče i ostatní rodinní příslušníci z předchozího chovu. Rodinné sdružení zůstává spolu po dobu 3–4 měsíců, často až do následujícího hnízdění. Pohlavně dospívá v 1,5–2 letech života.
Je ohrožována zejména jestřáby.

Popis: Nápadná, chocholatá sojka dosahuje délky těla 30–34 cm, rozpětí křídel 45–48 cm a hmotnosti 100–142 g. Obě pohlaví mají tmavě hnědou až černou hlavu s chocholkou a se světle modrým proužkem na čele. Tmavě hnědé až černé zbarvení se táhne na hřbet, postupně přechází na leskle modré. Křídla, břicho a ocas jsou jasně sytě modré, na křídlech má navíc pro sojky typické tmavší proužky viditelné zejména za letu. Špičatý, mírně zahnutý zobák a končetiny jsou černé.

Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova
Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova
Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova
Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova
Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova
Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova
Cyanocitta stelleri, sojka Stellerova

Fotografováno ve dnech 29. a 30. 8. 2017 (USA, Kalifornie, Lassen Volcanic National Park).

]]>
Zahrady světa: Rakousko, Vídeň, zahrady u Hofburgu https://botany.cz/cs/hofburg/ Mon, 07 Oct 2019 16:10:20 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170516 Počátky vídeňského Hofburgu sahají až do středověku. V letech 1438–1583 a 1612–1806 byl rezidencí císařů Svaté říše římské, do roku 1918 sídlem císařů rakouských – ona mezera mezi lety 1583 a 1612 vyznačuje dobu, kdy byla centrem mocnářství rudolfínská Praha. Hofburg ležel po celá staletí v opevněné části města, větší zahrady se do omezeného prostoru za hradbami nevešly – proto také bylo už od 16. století až daleko za městskými hradbami budováno letní císařské sídlo Schönbrunn. To sice postrádalo hradby, což se v době tureckého obléhání Vídně projevilo jako fatální, ale na druhé straně v dobách mírových nebylo ve svém rozmachu nijak výrazněji prostorově omezováno.
Dnes najdeme v těsné blízkosti Hofburgu zahrady hned dvě: blíže u paláce leží Burggarten, o málo dále se nachází o něco větší Volksgarten. Obě zahrady jsou dílem velkých urbanistických proměn 19. století.

Zahrady u Hofburgu

V roce 1275 byl v místech dnešního Hofburgu postaven první hrad. Jeho výstavbu dokončil český král Přemysl Otakar II., po jeho smrti v roce 1278 se pevnost stala sídlem Habsburků. Hrad byl několikrát přestavován, v průběhu staletí přirůstaly i četné další části tohoto hradního komplexu. Nejprve v letech 1547–52 jej renesančně upravil Ferdinand I., jen o něco později byl vystavěn Staalburg, v roce 1611 byla dokončena stavba Amalienburgu, v roce 1668 i barokní stavba Leopoldova traktu (Leopoldinischer Trakt). Ve dvacátých letech 18. století, v době vlády Karla VI., vznikla podle projektu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656–1723) také dvorní knihovna a k 10. výročí bitvy u Lipska též nová hradní brána. Nejvýraznější rozšíření Hofburgu se uskutečnilo za vlády císaře Františka Josefa I., kdy byl přistavěn Nový hrad (Neue Burg).

Zahrady u Hofburgu

Za vznik obou zahrad u Hofburgu může Vídeň tak trochu „děkovat“ napoleonským vojákům; před svým odjezdem z Vídně v roce 1809 totiž Francouzi vyhodili do povětří masivní hradní bastion. Ukázalo se, že tento historický typ obranných staveb už nemá v novějších časech žádný podstatnější vojenský význam a nově vytvořený prostor poblíž vnitřního města nabízel spoustu možností k nejrůznějšímu využití. A tak vídeňské hradby začaly postupně padat jedna za druhou, na jejich místě vznikala v průběhu 19. století okružní Ringstraße s řadou nových výstavných budov, ale i zahrad.

Zahrady u Hofburgu

Na jižní straně Hofburgu byla v letech 1818–19 zřízena pro císaře Františka I. privátní zámecká zahrada, dnes zvaná Burggarten (dříve Neuer k. k. Hofgarten). Až do zániku monarchie byla vyhrazena pouze pro členy císařské rodiny, zpřístupněna veřejnosti byla teprve v roce 1920. Po roce 1848 byla zahrada ještě rozšířena, změnila se i její podoba, místo pravidelné zahrady se tu objevil anglický park. Při zakládání vídeňské Ringstraße v roce 1870 dosáhla zahrada dnešních rozměrů a byla ohraničena železným plotem, slavným to produktem Salmovy ocelárny v moravském Blansku.

Zahrady u Hofburgu

Rakouský architekt Ludwig Gabriel von Remy (1776–1851) vyprojektoval v roce 1823 pro toto místo i velkolepý skleník s ocelovou konstrukcí, jehož délka dosahovala 180 metrů a šířka 13 metrů. Schraňoval velké množství rostlin z tropických oblastí celého světa, zabydleli se tu i četní exotičtí ptáci, byly tu údajně chovány i opice. Dnešní secesní Palmový skleník, jehož součástí je i Schmetterlinghaus (Motýlí dům), byl postaven architektem Friedrichem Ohmannem (1858–1927) jako poslední budova v Hofburgu až v roce 1903. Dnes v oranžerii najdeme restaurační zařízení.

Zahrady u Hofburgu
Zahrady u Hofburgu

V parku je dnes rozmístěno několik pomníků, je tu vzdávána pocta císařům i umělcům: jezdecká socha od Balthasara Ferdinanda Molla (1717–85) z roku 1780 patří císaři Františku Štěpánovi I., zakladateli menažerie a Holandské botanické zahrady v Schönbrunnu, u stylizované skalky stojí socha císaře Františka Josefa I., která tu byla odhalena až 18. srpna 1957, tedy v den císařových narozenin. Excelentní vídeňské umělce připomíná pomník W. A. Mozarta od sochaře Viktora Tilgnera (1844–96) a těsně před zahradou stojí ještě také pomník velkého básníka J. W. Goetha, dílo Edmunda von Hellmer (1850–1935) z roku 1900. Kolorit zahrady dotvářejí četné staré stromy, k nejpozoruhodnějším jistě patří letitý jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba).
A ještě jeden drobný detail se Burggarten týká: ve Vídni se na trávník obvykle smí, je samozřejmě otázkou vkusu, kde ulehnete, v Schönbrunnu nebo v rosariu ve Volksgarten bych to osobně určitě nezkoušel, ale v Burggarten nebo Augarten je to naprosto normální. V sedmdesátých letech 20. století mladí Rakušané právě tady v Burggarten za zrušení zákazu vstupu na trávníky dokonce hlasitě demonstrovali. Od těch časů tu vládne vídeňská trávníková tolerance a pohoda.

Zahrady u Hofburgu
Zahrady u Hofburgu

Při severním okraji Hofburgu a jižně od známého Burgtheatru leží druhá ze zahrad – Volksgarten. Je to vlastně první veřejný park ve Vídni (a nejspíš i v celém tehdejším mocnářství), otevřen byl už v roce 1823. Začal vznikat na místě někdejších městských hradeb již v roce 1819, byl však do něj začleněn i tzv. Paradeisgartel, tedy ve své době dobře známá vídeňská promenáda. Tato část městské veřejné zeleně byla u zdejších hradeb vybudována už v letech 1755–60 podle projektu dvorního zahradníka Adriana van Steckhovena (1705–82), který se do historie zapsal především jako první zahradník Holandské zahrady v Schönbrunnu.
V samotném středu nové zahrady byl v roce 1823, tedy za vlády Františka I., postaven podle projektu Petera von Nobile (1774–1854) neoklasicistní Theseův chrám. Původně v něm byla umístěna Théseova socha, jejímž autorem byl italský sochař Antonio Canova (1757—1822), později však byla přemístěná na schodiště Uměleckohistorického muzea. Dnes nás před chrámkem pozdraví socha mladého atleta (Jugendlicher Athlet) od vídeňského sochaře Josefa Müllnera z roku 1921. V době budování Ringstraße tu západně od Theseova chrámu vzniklo i rozsáhlé rosarium, východní strana parku je pak dodnes lemována stromovými alejemi. Ve výsadbě zahrady jistě zaujme velmi statný platan, který tu roste nejspíš už dobrých 200 let.

Platan císařovny Sisi ve Volksgarten
Zahrady u Hofburgu

V zahradě se nachází také pomník rakouského spisovatele Franze Grillparzera a rozlehlá fontána, která připomíná císařovnu Alžbětu Bavorskou, řečenou Sisi. Ta byla odhalena v roce 1907, tedy v době, kdy se již tato tragicky zesnulá císařovna stala ve Vídni obecně oblíbenou.
Od počátku existence zahrady měla specifický význam zdejší Cortiho kavárna (Cortisches Kaffeehaus), která vznikla hned v roce 1822 a v průběhu následných desetiletí byla ještě několikrát přestavována a rozšiřována. Bylo to místo dostaveníček vídeňské aristokracie a vyšší společnosti, popíjelo se víno, hrávala tu hudba. Dnes můžete navštívit v tomto parku i teprve ve druhé polovině 19. století postavenou kavárnu Meierei, která je známá především výbornou vídeňskou kávou, skvělým jablečným štrůdlem a až nezvykle přítulnými vrabci.

Zahrady u Hofburgu
Zahrady u Hofburgu

Fotografováno dne 11. 9. 2019.

]]>
ACTINODAPHNE BOURDILLONII Gamble https://botany.cz/cs/actinodaphne-bourdillonii/ Mon, 07 Oct 2019 08:20:30 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170509 Čeleď: Lauraceae Juss. – vavřínovité

Actinodaphne bourdillonii

Rozšíření: Endemit jižní Indie, roste jen v pohoří Západní Ghát ve svazových státech Karnátaka, Kérala a Tamil Nadu.

Ekologie: Stanovištěm jsou stálezelené lesy a horské lesy typu shola, vždy v prostředí vysokých srážek a permanentní vlhkosti. Lokality leží v nadmořské výšce 1000–2000 m.

Actinodaphne bourdillonii

Popis: Stálezelený dvoudomý strom vysoký až 10 m; borka je šedohnědá; letorosty jsou hustě plstnaté. Listy vyrůstají nahloučené po 7–10 na koncích větví obvykle téměř vstřícně; řapík je 1–2 cm dlouhý, plstnatý; čepel je podlouhlá až úzce obkopinatá, 11,5–26 cm dlouhá a 3–8,3 cm široká, kožovitá, na líci lysá, na rubu hustě šedě nebo skořicově hnědě plstnatá, s 7–9 postranními vyniklými žilkami, na bázi klínovitá, celokrajná, na vrcholu zašpičatělá. Samčí květy tvoří okolíky po 8–10; květní stopky jsou asi 6 mm dlouhé; okvětních lístků je 6, drobných, podlouhlých, zelenavých; tyčinek je 9 ve 3 kruzích, hustě chlupatých, s 2 žlázkami. Samičí květy vyrůstají po 5–10 ve stopkatých okolících z drobných hrbolků; okvětních lístků je rovněž 6; staminodií je 9; semeník je polospodní, zúžený do čnělky. Plodem je kulovitá, černá hladká bobule o průměru asi 5 mm, s jediným semenem.

Poznámka: Rod Actinodaphne je dosti početný, rozlišuje se celkem 127 druhů (POWO 2019), které rostou v jižní a jihovýchodní Asii, okrajově zasahují až na Novou Guineu.

Actinodaphne bourdillonii
Actinodaphne bourdillonii
Actinodaphne bourdillonii
Actinodaphne bourdillonii
Actinodaphne bourdilloniiActinodaphne bourdillonii

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 23. a 26. 1. 2019 (Indie, Kérala, Munnar, Pampadum Shola National Park a Kumily, Periyar Tiger Reserve).

]]>
LOBELIA LESCHENAULTIANA (C. Presl) Scottsb. – lobelka https://botany.cz/cs/lobelia-leschenaultiana/ Sun, 06 Oct 2019 10:05:00 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170492 Syn.: Dortmanna leschenaultiana (C. Presl) Kuntze, Lobelia aromatica Moon ex Wight, Lobelia camptodon E. Wimm., Lobelia excelsa Lesch. ex Roxb., nom. illeg., Lobelia nicotianifolia var. macrostemon Skottsb., Rapuntium leschenaultianum C. Presl
Čeleď: Campanulaceae Juss. – zvonkovité

Lobelia leschenaultiana

Rozšíření: Pochází z Indie, kde roste ve svazových státech Kérala a Tamil Nadu, dále se uvádí také ze Srí Lanky.

Ekologie: Roste na travnatých svazích a lesních okrajích, zejména podél horských lesů typu shola. Lokality leží v nadmořské výšce 800–2250 m.

Lobelia leschenaultiana

Popis: Statná víceletá monokarpická až vytrvalá bylina, dorůstá výšky 1,5–4 m; lodyhy jsou obvykle nevětvené, někdy v horní polovině svícnovitě větvené, s přímo odstálými větvemi. Listy jsou střídavé, krátce řapíkaté, podlouhlé až čárkovitě kopinaté, 15–25 cm dlouhé a 3–6 cm široké, na líci lysé, na rubu hustě pýřité, na bázi klínovité, celokrajné, na vrcholu špičaté. Květenství je hustý koncový hrozen 25–60 cm dlouhý; souměrné květy jsou spirálně uspořádané; listeny jsou čárkovitě kopinaté, asi 2,5 cm dlouhé, chlupaté; květní stopky jsou asi 2,5 cm dlouhé, hustě chlupaté; kalich je široce zvonkovitý, s krátkou trubkou a nestejnými, čárkovitě kopinatými, asi 1,5 cm dlouhými cípy; koruna je pyskatá, asi 2,5 cm dlouhá, světle růžová, cípy jsou čárkovité; tyčinek je 5, volných; semeník je svrchní. Plodem je stlačeně kulovitá, drsná tobolka o průměru asi 0,8 cm.

Využití: Rostlina se používá v lidovém léčitelství, zejména veterinárním. V poslední době bylo zjištěno, že rostliny akumulují oxid zinečnatý a extrakt z nich má účinek při ničení larev některých druhů komárů a některých roztočů. Specifický význam je použití proti klíšťatům druhu Rhipicephalus microplus, která napadají domácí zvířata, zejména hovězí dobytek.

Poznámka: Vzrůstem velmi podobná je Lobelia nicotianifolia, která se odlišuje především čistě bílými květy s širšími cípy.

Lobelia leschenaultiana
Lobelia leschenaultianaLobelia leschenaultiana
Lobelia leschenaultiana
Lobelia leschenaultianaLobelia leschenaultiana
Lobelia leschenaultiana

Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 23. 1. 2019 (Indie, Kérala, Munnar, Mattupetty).

]]>
Horní popovská lípa https://botany.cz/cs/horni-popovska-lipa/ Sat, 05 Oct 2019 20:17:13 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170475 Horní popovská lípa

Tilia cordata, lípa srdčitá (Malvaceae):

  • Výška stromu: asi 21 m (v roce 2014)
  • Obvod kmene: 916 cm
  • Šířka koruny: asi 20 m (v roce 1998)
  • Odhadované stáří: asi 550 let (v roce 2019)

Horní popovská lípa roste v dnes zcela zaniklé vsi Popov nedaleko Jáchymova na Karlovarsku, asi 50 metrů od neznačené cesty z Popova na Mariánskou za velkým lesním včelínem uprostřed hustého houští náletových dřevin. Památným stromem byla prohlášena dne 1. 1. 1986, v její těsné blízkosti roste ještě další pozoruhodný starý strom, Popovská bříza. A samozřejmě poblíž popovské lípy horní, najdeme i popovskou lípu dolní.

Strom má zajímavý dutý kmen pohárovitého tvaru s mohutnými kořenovými náběhy, vrůstajícími do kamenitého podkladu. Skořepina rozevírajícího se kmene neunesla těžké větve sekundární koruny; kosterní větve se začaly vylamovat a lípa postupně část koruny ztratila. V roce 2002 byla lípa ošetřena arboristickou firmou odlehčovacím řezem, vazbou větví v koruně a konzervací rozměrné centrální dutiny.

V blízkosti zaniklé vsi najdeme čedičový skalní ostroh Popovský špičák (752 m n. m.). Od Popovského kříže na ostrohu je nádherný výhled do podhůří Krušných hor a na pás Doupovských hor.

Horní popovská lípa
Horní popovská lípa
Horní popovská lípa
Horní popovská lípa
Horní popovská lípa
Horní popovská lípa
Horní popovská lípa

Fotografováno dne 21. 9. 2019.

]]>
Popovská bříza https://botany.cz/cs/popovska-briza/ Sat, 05 Oct 2019 20:16:23 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170472 Popovská bříza

Betula pendula, bříza bělokorá (Betulaceae):

  • Výška stromu: asi 21 m (v roce 2014)
  • Obvod kmene: 285 cm
  • Šířka koruny: asi 14 m (v roce 2004)
  • Odhadované stáří: 100 až 120 let (v roce 2019)

Tato bříza roste v zaniklé vsi Popov (okres Karlovy Vary) nad dalším památným stromem, Horní popovskou lípou, za lesním včelínem v houští náletových dřevin. Chráněn je od roku 2003 pro svůj vzrůst a estetickou hodnotu.

Břízy jsou krátkověké dřeviny a jsou chráněny výjimečně. Památná bříza zaujme bizarním vzhledem koruny. Na tvarování jejích pokroucených, uzlovitých větví se podílelo především drsné počasí horské vesničky, sníh, vítr a námraza. Koruna však byla také nedávno poškozena pádem větve ze sousední památné lípy.

Popovská bříza
Popovská bříza
Popovská bříza
Popovská bříza
Popovská bříza

Fotografováno dne 21. 9. 2019.

]]>
Dolní popovská lípa https://botany.cz/cs/dolni-popovska-lipa/ Sat, 05 Oct 2019 18:04:48 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170465 Dolní popovská lípa

Tilia platyphyllos, lípa velkolistá (Malvaceae):

  • Výška stromu: asi 21 m (v roce 2014)
  • Obvod kmene: 952 cm
  • Šířka koruny: asi 20 m (1998)
  • Odhadované stáří: asi 600 let (v roce 1980)

Památná lípa roste u rozcestí lesních cest v dnes zcela zaniklé obci Popov u Jáchymova. Jedná se o nejsilnější strom Karlovarského kraje a šestý v celé České republice, patří mezi pět nejsilnějších lip v Čechách. Památným stromem byla prohlášena dne 1. 1. 1986.
Je to relativně nízký podsaditý strom s objemnou, dokonale pravidelnou kulovitou korunou a dutým kmenem. Kmen byl vahou rostoucích větví rozdělen na dvě samostatné poloviny, mezi kterými lze projít. Aby se snížilo nebezpečí, že se lípa rozlomí úplně, bylo v roce 2002 provedeno konzervační ošetření z prostředků Programu péče o krajinu Ministerstva životního prostředí a byl vystavěn povalový chodníček, aby se zabránilo udusávání půdy v dutině mezi rozevírajícími se polovinami kmene.

Zaniklá obec Popov leží 5 km jižně od města Jáchymov. Osada s původním jménem Pfaffengrün byla založena během germánské kolonizace ve 13. století. Lidé se zde živili především prací v lese a chovem dobytka. Na konci 19. století stálo v Popově 12 domů, v nichž žilo 87 obyvatel německé národnosti. Po jejich odsunu v roce 1945 Popov zaniká. Osud obce byl pak zpečetěn následnou těžbou uranu. Dnes z bývalé obce zůstalo pouze torzo kapličky a základy několika budov, které se pomalu ztrácejí v houstnoucím lesním porostu. Obec ale také připomínají staleté stromy, kdysi vysázené na návsích a u domů. Do současnosti se v Popově zachovaly dvě lípy, kromě této dolní i lípa horní, dále také mohutný jasan ztepilý a bříza bělokorá. Dolní popovská lípa rostla na dolní popovské návsi vedle hostince, kolem kmene měla lavici a byla ověšena svatými obrázky.
Strom nelze minout, stojí přímo u zeleně značené turistické cesty z Jáchymova do Ostrova.

Dolní popovská lípa
Dolní popovská lípa
Dolní popovská lípa
Dolní popovská lípa
Dolní popovská lípa

Fotografováno dne 21. 9. 2019.

]]>
KALANCHOE OLIVACEA Dalzell – kolopojka https://botany.cz/cs/kalanchoe-olivacea/ Sat, 05 Oct 2019 17:29:24 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170461 Čeleď: Crassulaceae J. St.-Hil. – tlusticovité

Kalanchoe olivacea

Rozšíření: Endemit nevelkého území v jihoindických státech Maháráštra, Karnátaka, Kérala a Tamil Nadu. Roste pouze v několika horských skupinách pohoří Západní Ghát.

Ekologie: Stanovištěm jsou travnaté a kamenité svahy, případně sutě, obvykle v zóně opadavého listnatého lesa. Lokality leží v nadmořských výškách 1750–2450 m. Kvete od října do března, obvykle v intervalu 10 let.

Kalanchoe olivacea

Popis: Sukulentní bylina s přímou lodyhou vysokou do 30 cm. Listy jsou vstřícné, přisedlé, obvejčité, 8–11 cm dlouhé a 3–6 cm široké, olivově zelené a načervenalé, lysé, na bázi zúžené a poněkud sbíhavé, na okraji vroubkované, na vrcholu tupé. Květenství je hustá koncová chocholičnatá lata asi 4 cm dlouhá; listeny jsou čárkovité, 5–7 mm dlouhé; květy jsou 4četné; kalich má krátkou trubku a kopinaté, 6–7 mm dlouhé, žláznatě chlupaté, na vrcholu zašpičatělé cípy; koruna je řepicovitá, bílá, korunní trubka je asi 1 cm dlouhá, cípy jsou vejčité, 7–8 mm dlouhé; tyčinek je 8; plodolisty jsou 4, volné. Plody jsou lysé měchýřky asi 8 mm dlouhé.

Poznámka: Do rodu Kalanchoe je v současné době řazeno celkem 157 druhů (POWO 2019), které jsou rozšířeny především v Africe a na Madagaskaru, daleko menší počet jich roste v jižní Asii. V pohoří Západní Ghát se vyskytují asi 4 endemické druhy.

Kalanchoe olivacea
Kalanchoe olivacea

Fotografováno dne 26. 1. 2019 (Indie, Kérala, Kumily, Periyar Tiger Reserve).

]]>
Popovský jasan https://botany.cz/cs/popovsky-jasan/ Sat, 05 Oct 2019 16:37:56 +0000 https://botany.cz/cs/?p=170453 Popovský jasan

Fraxinus excelsior, jasan ztepilý (Oleaceae):

  • Výška stromu: asi 31 m (v roce 2014)
  • Obvod kmene: 706 cm
  • Šířka koruny: asi 24 m (v roce 2007)
  • Odhadované stáří: asi 200 až 240 let (v roce 2019)

Popovský jasan roste na území bývalé vesnice Popov nedaleko Jáchymova v Karlovarském kraji. Osada s původním jménem Pfaffengrün byla založena během germánské kolonizace ve 13. století a zanikla po odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce v roce 1945. Dnes po obci zbylo torzo kapličky a zbytky základů několika domů, které pomalu mizí v houstnoucím lesním porostu. Zůstalo také několik starých stromů, mezi nimi i jasan, rostoucí na kamenné zídce.

Jasan byl v houští pro současnost znovu objeven na počátku devadesátých let 20. století Jaroslavem Frouzem. V roce 2002 byl jasan nominován v historicky první anketě Strom roku a v konkurenci 140 nominací se umístil na prvním místě. Navrhovatel Petr Krása ze sokolovského muzea pro něj získal kromě diplomu i certifikát, který zajistil odborné ošetření stromu.
Popovský jasan patří k největším jasanům v České republice. Památným stromem byl vyhlášen dne 11. 9. 2003 a zavede nás k němu odbočka z turistické trasy Jáchymov–Ostrov.

Popovský jasan
Popovský jasan
Popovský jasan
Popovský jasan
Popovský jasan
Popovský jasan

Fotografováno dne 21. 9. 2019.

]]>