BOTANY.cz https://botany.cz/cs Zajímavosti ze světa rostlin. Katalog rostlin s vyhledáváním jednotlivých druhů. Rezervace, chráněná území a jiné významné botanické lokality. Ohrožené a chráněné druhy rostlin. Sat, 17 Aug 2019 22:01:45 +0000 cs-CZ hourly 1 https://wordpress.org/?v=4.8.1 BEGONIA PARVIFLORA Poepp. et Endl. – kysala https://botany.cz/cs/begonia-parviflora/ Sat, 17 Aug 2019 21:56:30 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167928 Syn.: Begonia micrantha Steud., Begonia myriantha Britton, Scheidweileria parviflora (Poepp. et Endl.) Klotzsch
Česká jména: kysala (Presl 1846), begónie, kysala (Mareček 1994)
Čeleď: Begoniaceae C. A. Agardh – kysalovité

Begonia parviflora

Rozšíření: Druh jižní části Střední Ameriky a severozápadu Jižní Ameriky, vyskytuje se v oblasti od Kostariky a Panamy přes Kolumbii a Ekvádor až po Peru a Bolívii.

Ekologie: Roste v horských mlžných lesích, objevuje se podél vodních toků i kolem cest, v nadmořských výškách zhruba od 800 až do 1900 m.

Begonia parviflora

Popis: Statná vytrvalá bylina až keř dosahující výšky okolo 330(–400) cm, s články 16–23 cm dlouhými, chlupatými, šupinatými. Listy mají řapíky 10–18 cm dlouhé, čepel je eliptická až vejčitá, 36–52 cm dlouhá a 27–47 cm široká, na bázi srdčitá, nesymetrická, po okraji brvitě zubatá, laločnatá, na vrcholu špičatá až zašpičatělá, s 5–7 dlanitými žilkami, které jsou chlupaté; palisty jsou eliptické, 14–25 mm dlouhé, opadavé. Květenství je vrcholičnaté, mnohokvěté, jeho stopka je 16–56 cm dlouhá, šupinatě chlupatá; květy jsou jednopohlavné, bílé, samčí mají kališní lístky jen zhruba 2 mm dlouhé, chlupaté, korunní lístky jsou 2, asi 2 mm dlouhé, tyčinky jsou početné, volné; samičí květy mají 5 okvětních lístků, které jsou 2–6 mm dlouhé, chlupaté, čnělky jsou 3, asi 1 mm dlouhé. Plodem je tobolka, až 1,2 cm dlouhá, křídlatá, nesymetrická.

Begonia parviflora
Begonia parviflora
Begonia parviflora

Fotografováno dne 7. 4. 2019 (Ekvádor, provincie Pichincha, okolí Mindo).

]]>
EPIDENDRUM NANEGALENSE Hágsater et Dodson – postromice https://botany.cz/cs/epidendrum-nanegalense/ Fri, 16 Aug 2019 18:48:04 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167908 Česká jména: postromice (Presl 1846)
Čeleď: Orchidaceae Juss. – vstavačovité

Epidendrum nanegalense

Rozšíření: Druh severozápadu Jižní Ameriky, který byl popsán teprve v roce 2001. Zatím je s jistotou znám pouze z oblasti ležící severozápadně od ekvádorského hlavního města Quito, z okolí Nanegalu a Nanegalita v ekvádorské provincii Pichincha.

Ekologie: Roste epifyticky nebo snad i terestricky ve vlhkých horských lesích na západních svazích And, v nadmořských výškách od 1600 až do 2200 m. Kvete od března do května.

Epidendrum nanegalense

Popis: Vytrvalá bylina trsnatého habitu s lodyhami zhruba 100 cm dlouhými, jednoduchými, olistěnými. Listy jsou početné, úzce eliptické až eliptické, 13–22 cm dlouhé a 2–4,3 cm široké, celokrajné, na vrcholu zašpičatělé. Květenství je koncové, latnaté, až 40 cm dlouhé, obvykle s 2–3 zašpičatělými listeny. Květy jsou resupinované, růžovofialové či nachové; listeny jsou mnohem kratší než semeníky, trojúhelníkovité, zašpičatělé; semeník je v apikální polovině nápadně (a signifikantně) ventrálně nafouklý; vnější okvětní lístky jsou odstálé, úzce kopisťovité až obkopinaté, zhruba 11 mm dlouhé a až 4 mm široké, tupé, s 5 žilkami, vnitřní okvětní lístky jsou odstálé, jen čárkovité, nanejvýše 0,8 mm široké, tupé, jednožilné; pysk je 4laločný, hluboce srdčitý, až 14 mm dlouhý, postranní laloky jsou sekerkovitého tvaru, zaokrouhlené, po okraji zvlněné, apikální laloky jsou ve směru k zaokrouhlenému vrcholu poněkud rozšířené; sloupek je rovný, až 8 mm dlouhý. Plodem je tobolka.

Ohrožení ochrana: I na tento druh orchideje, o jehož reálném rozšíření není zatím k dispozici dostatek informací, se vztahuje ochrana mezinárodní obchodní úmluvy CITES.

Poznámka: Druh je v rámci rodu řazen do skupiny Pseudepidendrum, pro kterou je charakteristický trsnatý růst, třtinovitá lodyha, špičaté až zašpičatělé listy, apikální květenství, vnitřní okvětní lístky jen čárkovité a pysk obvykle 3laločný, s apikálním lalokem rozdvojeným.
Patří do přízně druhu Epidendrum porphyreum (podskupina Porphyreum), kam je možné přiřadit i celou řadu dalších podobných druhů, jejichž rozlišování rozhodně není snadné.

Epidendrum nanegalense
Epidendrum nanegalense

Fotografoval Karel Bergmann, dne 7. 4. 2019 (Ekvádor, provincie Pichincha, okolí Mindo).

]]>
BEGONIA LONGIROSTRIS Benth. – kysala https://botany.cz/cs/begonia-longirostris/ Fri, 16 Aug 2019 15:12:43 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167891 Syn.: Begonia grewiifolia (A. DC.) Warb., Casparya grewiifolia A. DC., Casparya grewiifolia var. jamesoniana A. DC., Casparya longirostris (Benth.) A. DC., Isopteris longirostris (Benth.) Klotzsch, Isopteryx longirostris (Benth.) Klotzsch, Semibegoniella jamesoniana (A. DC.) C. DC., Semibegoniella sodiroi C.DC.
Česká jména: kysala (Presl 1846), begónie, kysala (Mareček 1994)
Čeleď: Begoniaceae C. A. Agardh – kysalovité

Begonia longirostris

Rozšíření: Druh severozápadu Jižní Ameriky, vyskytuje se v andské oblasti Ekvádoru a v západní Kolumbii (Cordillera Occidental).

Ekologie: Roste v mlžných horských lesích, často na březích vodních toků, ale i kolem stezek a cest, v nadmořských výškách zhruba od 1200 až do 2500 m.

Popis: Vytrvalá bylina s lodyhou vystoupavou až přímou, 50–100 cm dlouhou. Listy jsou střídavé, řapíkaté, kopinaté až eliptické, 6–9 cm dlouhé a 2–3 cm široké, na bázi nesymetrické, srdčité, po okraji pilovité, někdy i 2krát pilovité, na vrcholu špičaté až zašpičatělé, na líci roztroušeně štětinatě chlupaté, na rubu lysé, jen na žilkách načervenale chlupaté. Květy jsou červené; listeny jsou obvejčité, barevné, opadavé; samčí květy vyrůstají v chudém vrcholičnatém květenství, mají 2 kališní a 2 korunní lístky, tyčinek je 8; samičí květy vyrůstají jednotlivě z úžlabí horních listů, mají 3 kališní a (2–)3 korunní lístky, které jsou obvejčité, na vrcholu vykrojené. Plodem je tobolka, která je 3křídlá, lysá.

Begonia longirostris
Begonia longirostris
Begonia longirostris
Begonia longirostris
Begonia longirostris

Fotografováno dne 7. 4. 2019 (Ekvádor, provincie Pichincha, okolí Mindo).

]]>
Agalychnis callidryas (Cope, 1862); listovnice červenooká https://botany.cz/cs/agalychnis-callidryas/ Fri, 16 Aug 2019 13:35:41 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167878 Biologická klasifikace: Animalia, Amphibia, Anura, Hylidae
Syn.: Agalychnis callidryas subsp. taylori Funkhouser, 1957; Agalychnis helenae Cope, 1885; Hyla callidryas Cope, 1862; Phyllomedusa callidryas (Cope, 1862); Phyllomedusa helenae (Cope, 1885)
Česká jména: listovnice červenooká, listovnice nádherná, rosnička červenooká
Anglická jména: Red-eyed treefrog

Agalychnis callidryas
Agalychnis callidryas

Rozšíření: Vyskytuje se od jižního Mexika přes Guatemalu, Belize, Honduras, Nikaraguu a Kostariku až po Panamu, malá populace žije v Kolumbii.

Způsob života: Listovnice červenooká obývá oblasti tropických deštných lesů od pobřežních nížin až do nadmořské výšky okolo 1250 m, vždy v blízkosti vody. Je to pomalu šplhavá žába, která dává přednost dlouhým akrobatickým skokům mezi listy a větvičkami před skákáním.
K páření dochází obvykle v období dešťů na spodní straně listu, kdy se samec pomocí přilnavých prstů drží samici na hřbetě. Krátce poté samice spolu se samcem sestupuje do vody, kde naplní svůj močový měchýř vodou a poté se vrací zpátky na list. Samička klade vajíčka na listy nad vodou, na kladená vajíčka uvolňuje obsah močového měchýře. Protože celou snůšku uvolňuje na víc listů, musí před dalším kladením opět do vody pro novou zásobu tekutiny. Pokud nevyplní prostor mezi spárami, její vejce vyschnou a zemřou. Při líhnutí se začíná rosolovitý obal vajíček roztékat, v důsledku čehož pulci sklouznou do vody, neplavou a visí šikmo těsně nad hladinou.
Listovnice je masožravá, loví zejména v noci. Terčíky na koncích prstů jí umožňují obratně se šplhat po vegetaci i na hladkých svislých plochách. Živí se cvrčky, můrami, mouchami, kobylkami a někdy dokonce menšími žábami.

Popis: Tato pestře zbarvená rosnička je přibližně 7 cm velká. Sameček je drobnější a dorůstá do délky 5–6 cm. Zbarvením se partneři neliší. Její oči jsou velké, červené, s černou svislou čočkovitou zorničkou a slabým černým lemem. Boky jsou blankytně modré se žlutým šrafováním, modrá barva přechází částečně i na končetiny. Chodidla jsou zakončena oranžovými nebo červenými chápavými prsty s rozšířenými přilnavými terčíky. Sedící žába se zeleným svrchním zbarvením kůže dokonale splývá s okolím. Kontrastní vzory na bocích a nohách nejsou v klidu vidět, v pohybu mají za úkol překvapit a zmást pronásledovatele. Spodní část rosničky je bílá. Mladé žáby jsou zbarveny dohněda.

Ohrožení a ochrana: Červený seznam IUCN (2008) klasifikuje tento druh z hlediska ohrožení jako méně dotčený (LC).

Agalychnis callidryas
Agalychnis callidryas
Agalychnis callidryas
Agalychnis callidryas
Agalychnis callidryas
Agalychnis callidryas

Fotografovali Jindřiška Vančurová, dne 4. 3. 2014, a František Mazáč, dne 8. 2. 2016 (Kostarika, Parque nacional Tortuguero).

]]>
TRITELEIA IXIOIDES (Dryand. ex W. T. Aiton) Greene https://botany.cz/cs/triteleia-ixioides/ Fri, 16 Aug 2019 11:35:31 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167866 Syn.: Brodiaea ixioides (Dryand. ex W. T. Aiton) S. Watson, Brodiaea lutea (Lindl.) C. V. Morton, Calliprora albida Borzì, Calliprora flava Steud., Calliprora ixioides (Dryand. ex W. T. Aiton) Greene, Calliprora lutea Lindl., Hookera ixioides (Dryand. ex W. T. Aiton) Kuntze, Milla ixioides (Dryand. ex W. T. Aiton) Baker, Ornithogalum ixioides Dryand. ex W. T. Aiton, Themis ixioides (Dryand. ex W. T. Aiton) Salisb., nom. inval.
Čeleď: Asparagaceae Juss. – chřestovité

Triteleia ixioides

Rozšíření: Druh západu Severní Ameriky, jehož areál je rozložen do dvou oddělených arel. Nominátní poddruh a Triteleia ixioides subsp. cookii se vyskytují v pobřežních oblastech Kalifornie (jižně od San Francisca), další tři poddruhy najdeme v horách jižního Oregonu a východní Kalifornie. Naše snímky zachycují horský poddruh T. i. subsp. anilina, který se vyznačuje modrými prašníky.

Ekologie: Roste na nízkostébelných loukách, při okrajích silnic, ale i v rozvolněných podhorských lesích, na dobře propustných písčitých, štěrkových či vulkanických půdách, v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky okolo 3000 m. Kvete od března do srpna, listy se objevují již na podzim a zasychají se začátkem kvetení.

Triteleia ixioides

Popis: Geofyt s cibulnatými hlízkami. Listy vyrůstají po 1–2, jsou trávovité, 10–50 cm dlouhé a jen 3–15 mm široké. Stvol je přímý, 10–80 cm dlouhý, zakončený okolíkem květů; jejich trubka je 3–10 mm dlouhá, mnohem kratší než okvětní cípy, kterých je 6, jsou 6–20 mm dlouhé, kopinaté až obvejčité, rozestálé až zahnuté, nažloutlé až žluté, někdy bílé a nachově naběhlé, se zelenou, hnědou nebo nachovou střední žilkou; tyčinek je 6, s přívěsky, prašníky jsou bílé, žluté nebo modré, 1–2 mm dlouhé. Plodem je tobolka.

Využití: Tato rostlina je poměrně hojně pěstována i v zahradách a nabízejí ji různé zahradnické firmy, ale v Evropě kromě mediteránní oblasti není dostatečně zimovzdorná.

Poznámka: Rod Triteleia v současnosti zahrnuje 16 druhů (POWO 2019), které se vyskytují v západní části Severní Ameriky (od jihozápadní Kanady až po severozápadní Mexiko), přičemž Triteleia clementina je úzce endemickým druhem jihokalifornského ostrova San Clemente, druh Triteleia guadalupensis se dokonce objevuje až na mexickém pacifickém ostrově Guadalupe.

Triteleia ixioides
Triteleia ixioides

Fotografováno dne 11. 6. 2019 (USA, Kalifornie, Sierra Nevada, El Dorado).

]]>
OENOTHERA AVITA (W. M. Klein) W. M. Klein – pupalka https://botany.cz/cs/oenothera-avita/ Fri, 16 Aug 2019 06:44:24 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167851 Syn.: Oenothera californica subsp. avita W. M. Klein, Oenothera californica var. avita (W. M. Klein) S. L. Welsh et N. D. Atwood
Čeleď: Onagraceae Juss. – pupalkovité

Oenothera avita

Rozšíření: Druh jihozápadu USA a severozápadu Mexika, vyskytuje se v oblasti od jihozápadního Utahu přes jižní Nevadu a západní Arizonu až po jižní Kalifornii a severomexické státy Baja California a Sonora. Kromě nominátního poddruhu bývá rozlišován ještě poddruh Oenothera avita subsp. eurekensis.

Ekologie: Roste na písčitých nebo kamenitých stanovištích, v pouštních křovinách nebo i v borových lesích, v nadmořských výškách zhruba od 800 až do 2500 m. Kvete od dubna do června.

Oenothera avita

Popis: Vytrvalá bylina s lodyhou poléhavou až vystoupavou, 10–80 cm dlouhou, větvenou, chlupatou, šedozelenou. Bazální listy vyrůstají v růžici, jsou v obrysu kopinaté, 1–6 cm dlouhé, peřenoklané až peřenodílné, vlnitě chlupaté. Květy jsou stopkaté, poupata jsou nicí, květy jsou vzpřímené, 4četné, kališní lístky jsou až 3 cm dlouhé, zelené, odstále štětinatě chlupaté, po rozkvětu nazpět zahnuté, korunní lístky jsou až 3,5 cm dlouhé, bílé, někdy narůžovělé; čnělka s laločnatou bliznou je velmi dlouhá, z květu vyniklá. Plodem je tobolka, 2–8 cm dlouhá.

Poznámka: Dosud bývá někdy tato pupalka klasifikována jen jako poddruh druhu Oenothera californica, jehož listy jsou celokrajné nebo jen chobotnatě zubaté až peřenolaločnaté, novější botanické databáze ji klasifikují jako druh samostatný.

Oenothera avita
Oenothera avita

Fotografováno dne 3. 6. 2019 (USA, Kalifornie, Pioneertown).

]]>
CEANOTHUS CORDULATUS Kellogg – latnatec https://botany.cz/cs/ceanothus-cordulatus/ Thu, 15 Aug 2019 09:15:09 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167832 Syn.: Ceanothus divaricatus Boland., Ceanothus eglandulosus Trelease
Česká jména: latnatec (Mareček 1994)
Čeleď: Rhamnaceae Juss. – řešetlákovité

Ceanothus cordulatus

Rozšíření: Druh západu Severní Ameriky, vyskytuje se na západním pobřeží USA, na jihozápadě Oregonu a v Kalifornii, odkud zasahuje i na západ Nevady, a na severu severomexického státu Baja California.

Ekologie: Roste ve smíšených i jehličnatých podhorských lesích, ve vegetační formaci chaparral i na skalnatých otevřených svazích, v nadmořských výškách od 400 až do 3400 m. Jde o jeden z nejběžnějších horských keřů ve zmíněném areálu. Kvete od května do července v závislosti na nadmořské výšce. Hmyz láká keř hlavně pomocí výrazné vůně, protože květenství nejsou barevně příliš nápadná.

Ceanothus cordulatus

Popis: Stálezelený keř dosahující výšky 50–150 cm, s letorosty nažloutlými nebo šedozelenými, v průřezu okrouhlými, zakončenými kolci, chlupatými nebo olysalými. Listy jsou řapíkaté, eliptické až vejčité, 10–30 mm dlouhé a 6–18 mm široké, na bázi zaokrouhlené, obvykle celokrajné, někdy drobně žláznatě zubaté, na vrcholu tupé, na líci lysé, zelené nebo šedozelené, na rubu šedozelené, řídce chlupaté nebo lysé, někdy kolem žilek chlupaté, od báze se 3 žilkami. Květenství je úžlabní, hroznovité až okolíkaté, jen 12–20(–40) mm dlouhé; květy jsou bílé, vzácně i růžové. Plodem je trojpouzdrá tobolka, 3,5–5 mm široká.

Využití: Keř je občas pěstován v zahradách na skalkách i v Evropě, tento druh je totiž z celého rodu nejvíce zimovzdorný.

Ceanothus cordulatus
Ceanothus cordulatus
Ceanothus cordulatus

Fotografováno dne 16. 6. 2019 (USA, Kalifornie, Kings Canyon National Park).

]]>
TIGRIDIA PAVONIA (L. f.) DC. – tygřice obecná https://botany.cz/cs/tigridia-pavonia/ Wed, 14 Aug 2019 18:43:47 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167814 Syn.: Beatonia grandiflora (Cav.) Klatt, Beatonia lutea (Link, Klotzsch et Otto) Klatt, Ferraria pavonia L. f., Ferraria tigridia Sims, nom. illeg., Marica tigridia (Sims) Lehm., nom. illeg., Moraea grandiflora (Cav.) Pers., Moraea pavonia (L. f.) Thunb., Moraea tigridia (Sims) Baker, Sisyrinchium grandiflorum Cav., Sisyrinchium palmifolium Sessé et Moc., nom. illeg., Tigridia conchiflora Sweet, Tigridia grandiflora (Cav.) Diels, nom. illeg., Tigridia grandiflora Salisb., nom. illeg., Tigridia lutea Link, Klotzsch et Otto, Tigridia oxypetala R. Morris, Tigridia pringlei S. Watson, Tigridia speciosa Poit., Vieusseuxia pavonia (L.f.) DC.
Česká jména: tigřice obecná (Presl 1846)
Čeleď: Iridaceae Juss. – kosatcovité

Tigridia pavonia

Rozšíření: Středoamerický druh, původní snad jen v oblasti od Mexika po Salvador a Honduras, zdomácnělý však v celé Střední Americe i na severu Jižní Ameriky. Tygřice obecná byla popsána v roce 1782 a pěstuje se v mnoha oblastech světa, v Čechách se pěstuje přinejmenším od roku 1812, rostla tehdy v zahradě u zámku na Hluboši, v roce 1821 ji měl ve své pražské zahradě i hrabě Malabaila de Canal. V kultuře se objevuje v několika kultivarech.

Ekologie: Ve své domovině roste v horských dubovo-borových lesích, v nadmořských výškách zhruba od 2000 až do 3000 m. Sekundárně se šíří kolem zahrad a lidských sídel, na rumištích a skládkách. Ve střední Evropě kvete od července do září, vykvétá postupně, jednotlivé květy vydrží jen jediný den.

Popis: Vytrvalá bylina s podzemní šupinatou cibulkou, 30–150 cm vysoká. Přízemní listy jsou mečovité, 20–50 cm dlouhé a 1,5–6 cm široké, žilnaté, řasnaté, lodyžní list je jediný, menší než listy bazální. Květonosný stonek je větvený, toulec je 6–12 cm dlouhý; květy jsou vzpřímené, okvětní lístky jsou volné, nestejné, odstálé, 3 vnitřní okvětní lístky jsou menší než 3 okvětní lístky vnější, růžové, červené, oranžové, žluté nebo i bílé, při bázi nápadně skvrnité; tyčinky jsou 3, jejich nitky jsou srostlé. Plodem je tobolka, 3–7 cm dlouhá.

Využití: Oblíbená zahradní cibulovina, vysazuje se v průběhu dubna na slunné stanoviště s dostatkem vláhy, cibulky se sklízejí v říjnu a skladují se v bezmrazých prostorách, nejlépe v suchém písku nebo rašelině. Množí se dceřinými cibulkami i semenem.
V Mexiku se údajně pěstuje také pro cibulky, které se konzumují pečené.

Poznámka: Rod Tigridia v současnosti čítá 59 akceptovaných druhů (POWO 2019), které se vyskytují ve Střední Americe a na severozápadě Jižní Ameriky.

Tigridia pavonia
Tigridia pavonia
Tigridia pavonia
Tigridia pavonia
Tigridia pavonia

Fotografováno ve dnech 29. 7., 30. 7. a 5. 8. 2019 (rostliny pocházejí z kultury – Česko, Čechy, Hradec Králové).

]]>
Lucombeův dub v Kew; Velká Británie, Anglie, Londýn https://botany.cz/cs/dub-kew/ Wed, 14 Aug 2019 16:17:43 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167782 Lucombeho dub v Kew

Quercus ×hispanica ʻLucombeanaʼ, dub španělský ʻLucombeanaʼ (Fagaceae):

Královská botanická zahrada v anglickém Kew pěstuje tisíce exemplářů stromů, nicméně jen několik z nich pamatuje na 18. století. K těm nejstarším patří i představovaný Lucombeův dub (Lucombe oak), který zde byl vysazen v roce 1773. Jak to vlastně tehdy bylo?

Bylo to takhle jednou v zimě, možná ještě odpoledne nebo už spíš navečer, ale určitě v roce 1765, kdy si anglický zahradník William Lucombe povšiml, že jeden jeho semenáč dubu – měl to být dub cer – ztratil nějak podezřele málo listů. Došlo mu, že tato podivnost bude nejspíš vězet v hybridním původu onoho stromku – ukázalo se, že mu vyrostl kříženec opadavého druhu Quercus cerris a neopadavého druhu Quercus suber. Časem byl tento kříženec pro vědu popsán jako dub španělský (Quercus ×hispanica) – strom to je v dospělosti statný, s mírně korkovitou borkou a zubatými listy, které jsou na líci tmavě zelené a na rubu šedozeleně plstnaté.
A vzhledem k tomu, že byl William Lucombe chlapík svérázný, rozhodl se, že se bude o tento zvláštní strom pěkně starat a až pořádně naroste, nechá si z něj vyrobit vlastní rakev. Lucombe stromek hýčkal, strom statečně rostl, za dvacet let už ho bylo dost i na rakev, takže ho Lucombe porazil. A protože umírat se mu zrovna ještě moc nechtělo, schoval si to dřevo na rakev pod postel. Kdy přesně Lucombe zemřel, se dnes přesně neví, jen si všichni pamatují, že když nakonec umřel, bylo dřevo pod jeho postelí už dočista ztrouchnivělé, Lucombe se totiž dožil ohromných 102 let.

Zahradníci v Kew věří, že právě jejich Quercus ×hispanica ʻLucombeanaʼ patří k naprosto prvním stromům tohoto druhu z dávného Lucombeova zahradnictví.

Lucombeho dub v Kew
Lucombeho dub v Kew

Fotografovala Lenka Tomanová, dne 24. 7. 2019.

]]>
CEANOTHUS INTEGERRIMUS Hook. et Arn. – latnatec https://botany.cz/cs/ceanothus-integerrimus/ Wed, 14 Aug 2019 11:16:15 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167749 Syn.: Ceanothus andersonii Parry, Ceanothus californicus Kellogg, Ceanothus macrothyrsus (Torr.) Greene, Ceanothus mogollonicus Greene, Ceanothus myrianthus Greene, Ceanothus nevadensis Kellogg, Ceanothus peduncularis Greene, Ceanothus puberulus Greene
Česká jména: latnatec (Mareček 1994)
Čeleď: Rhamnaceae Juss. – řešetlákovité

Ceanothus integerrimus

Rozšíření: Druh západu Severní Ameriky, vyskytuje se ve státech Arizona, Kalifornie, Nové Mexiko, Washington a Oregon.

Ekologie: Roste v chudých, dobře odvodněných půdách, v podhorských jehličnatých i smíšených lesích a ve vegetační formaci chaparral, stoupá až do nadmořské výšky okolo 2600 m.
Žije v symbióze s kořenovými aktinomycetami, které váží v půdě dusík. Patří také k rostlinám, které jsou přizpůsobeny periodickým požárům. Keř je plodný již od čtyřech let věku, semena ale musí projít ohněm, aby dokázala vyklíčit, a proto je jejich klíčivost vysoká i po dlouhé době. Naopak matečná rostlina po spálení neobráží z kořenů, čímž je zajištěn dostatek světla pro klíčící nové, geneticky odlišné jedince.

Ceanothus integerrimus

Popis: Opadavý keř, 1–3(–4) m vysoký, s větvemi vystoupavými až přímými a letorosty zelenými, v průřezu okrouhlými, lysými nebo jemně chlupatými. Listy jsou střídavé, krátce řapíkaté, kopinaté až eliptické nebo vejčité, (1–)2–8 cm dlouhé a 1–4,5 cm široké, na bázi zaokrouhlené, celokrajné nebo se 3–5 zuby, na vrcholu tupé nebo špičaté, na líci lysé nebo řídce chlupaté, na rubu lysé nebo chlupaté, zejména na žilkách, někdy i olysalé, od báze listu většinou se 3 žilkami. Květenství je terminální, vzácněji i úžlabní, hroznovité až latnaté, 5–25 cm dlouhé; květy jsou obvykle bílé nebo namodralé, vzácněji i růžové. Plodem je trojpouzdrá tobolka, 4–5 mm široká.

Využití: Slouží za potravu zvěři, speciálně jelenci ušatému (Odocoileus hemionus). Stonky i listy jsou nutričně bohaté (obsahují poměrně dost bílkovin) a jsou také významným zdrojem vápníku. Semeny i listy se přiživují i některé druhy ptáků. Původní Američané používali pružné větve k pletení košíků a v lidové medicíně podávali odvar ženám po porodu, aby zvýšili jejich imunitu po větší ztrátě krve.

Ceanothus integerrimus
Ceanothus integerrimus

Fotografováno dne 17. 6. 2019 (USA, Kalifornie, Kings Canyon National Park).

]]>
THYMUS CILIATOPUBESCENS (Halácsy) Halácsy – mateřídouška / dúška https://botany.cz/cs/thymus-ciliatopubescens/ Wed, 14 Aug 2019 10:26:51 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167744 Syn.: Thymus boissieri var. ciliatopubescens Halácsy, Thymus poliothrix Ronniger
Čeleď: Lamiaceae Martinov – hluchavkovité

Thymus ciliatopubescens

Rozšíření: Balkánský druh, známý dosud jen ze severního Řecka a Severní Makedonie; velmi pravděpodobně roste i v Albánii.

Ekologie: Typický druh skalnatých a kamenitých svahů, velmi často nad horní hranicí lesa, obvykle provází vápence nebo hadce. Vyskytuje se v nadmořských výškách 1500–2900 m.

Thymus ciliatopubescens

Popis: Vytrvalý polokeřík s plazivými dřevnatějícími stonky, které obvykle tvoří polštářovité trsy; květonosné lodyhy jsou vystoupavé, 1–5 cm vysoké, velmi hustě olistěné. Listy jsou vstřícné, přisedlé, čárkovité, 4–10 mm dlouhé a 0,3–0,8 mm široké, hustě kratičce pýřité, na okraji s řídkými dlouhými brvami, s výraznou střední žilkou a obvykle s podvinutým okrajem. Květenství tvoří strboulovitě shloučené lichopřesleny; dolní listeny jsou podobné listům, vyšší jsou eliptické až vejčité, 4–8 mm dlouhé, často fialové, hustě brvité; kalich je 3,5–5 mm dlouhý, nachový, chlupatý, horní zuby jsou úzce trojúhelníkovité, 1–1,5 mm dlouhé; koruna je pyskatá, 5–7 mm dlouhá, růžová až nachová; tyčinky jsou 4; semeník je svrchní. Plody jsou tvrdky.

Poznámka: Patří do příbuzenství balkánského druhu Thymus boissieri, s nímž byl donedávna spojován; jmenovaný druh se odlišuje téměř lysými listy bez krátkého sametového odění a roste v centrální a jižní části kontinentálního Řecka.

Thymus ciliatopubescens
Thymus ciliatopubescens
Thymus ciliatopubescens
Thymus ciliatopubescens

Fotografováno dne 20. 6. 2019 (Severní Makedonie, NP Galičica).

]]>
SEDUM AMPLEXICAULE DC. – rozchodník https://botany.cz/cs/sedum-amplexicaule/ Wed, 14 Aug 2019 10:06:39 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167733 Syn.: Petrosedum amplexicaule (DC.) Velayos, Petrosedum tenuifolium (Sm.) Grulich, Sedum boryanum DC., Sedum rostratum Ten., Sedum tenuifolium (Sm.) Strobl, Sempervivum anomalum Lag., Sempervivum hispanicum Pourr. ex Willk. et Lange, Sempervivum tenuifolium Sm.
Čeleď: Crassulaceae J. St.-Hil. – tlusticovité

Sedum amplexicaule

Rozšíření: Mediteránní druh, rozšířený na západě na Pyrenejském poloostrově v Portugalsku, Španělsku, zasahuje i do jižní Francie, dále roste na Sicílii, v jižní Itálii, Albánii, Severní Makedonii, Řecku (včetně mnoha ostrovů) a v Bulharsku. Mimo Evropu se vyskytuje v severní Africe v Maroku, Alžírsku a Tunisku, a také v Malé Asii v Turecku.

Ekologie: Stanovištěm jsou otevřené křoviny, suché trávníky nebo sutě, provází velmi mělké, vysýchavé kamenité půdy. Vystupuje až do nadmořské výšky 2100 m.

Sedum amplexicaule

Popis: Dužnatá bylina, vytváří plazivé výběžky 2,5–30 cm dlouhé, na konci nesoucí vytrvávající válcovité části 1–4 cm dlouhé a asi 0,5 cm široké, hustě střechovitě pokryté odumřelými listy. Listy jsou střídavé, čárkovitě kopinaté, oblé, 1–2 cm dlouhé a 1–1,5 cm široké, sivozelené, lysé, na bázi s trojlaločnou ostruhou, na vrcholu zašpičatělé. Květenství vyrůstá na 6–30 cm dlouhých vystoupavých stopkách, tvoří je až 4 okolíkovitě shloučené dvojvijany, před rozkvětem je nicí; květy jsou 6–8(–12)četné; kališní lístky jsou kopinaté, až 4 mm dlouhé, zašpičatělé; korunní lístky jsou čárkovitě kopinaté, až 1 cm dlouhé, žluté, za květu rozestálé; tyčinky jsou ve 2 kruzích, se žlutými prašníky; plodolisty jsou volné. Plodem je souplodí přímých měchýřků.

Poznámka: Druh je v areálu velmi proměnlivý, zejména tvoří různé cytotypy. Zobrazené rostliny lze hodnotit jako subsp. tenuifolium, která se vyznačuje delšími výběžky, obvykle bývá hexaploidní nebo oktoploidní; takové rostliny se vyskytují ve východní části areálu (jméno je založeno na rostlinách z Řecka). Naproti tomu typický poddruh by měl růst v západním Středozemí, byly u něj zjištěny převážně diploidní, výjimečně i tetraploidní populace.

Sedum amplexicaule
Sedum amplexicaule
Sedum amplexicaule
Sedum amplexicaule

Fotografováno dne 19. 6. 2019 (Severní Makedonie, Mavrovo).

]]>
Josst, Franz https://botany.cz/cs/josst/ Wed, 14 Aug 2019 09:11:56 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167703 Franz Josst (Jošt) se narodil dne 22. dubna 1815 v Tupadlech u Čáslavi, byl zastřelen při štvanici dne 24. prosince 1862 v Děčíně. Byl to děčínský panský zahradník, autor knihy pojednávající o pěstování tropických orchidejí, pomolog.

Jeho otec – také Franz – byl panským zahradníkem u Auerspergů, syna jistě vedl k zahradnické profesi záměrně od dětství. Vyšší odborné znalosti získal mladý Franz nejdříve v pařížské botanické zahradě, kde působil v letech 1838–40, pak v Anglii, kde byl v zahradnické firmě u Rollissonů v Tootingu u Londýna, do roku 1841 sbíral zkušenosti též v hrabství Derbyshire, a to rovnou ve světoznámé zahradě u Chatsworth House.

Po návratu do Čech se usadil v Děčíně, kde byl v roce 1841 jmenován vrchním zahradníkem hraběte Franze Thun-Hohensteina, k jehož obzvláštní zálibě patřily orchideje. V této věci nalezl tento solventní aristokrat u Franze Jossta velkého porozumění, v době Josstova příchodu do Děčína měl hrabě 60 druhů orchidejí, v roce 1843 jich už bylo 200, byl pro ně dokonce v zahradě postaven speciální dům. Časově děčínskou sbírku u nás předběhla snad jen sbírka orchidejí z pražské botanické zahrady na Smíchově, o které jsme informováni ze soupisu rostlin zahrady už z roku 1776, v druhé polovině 19. století vlastnil větší sbírku orchidejí i kníže Rohan na Sychrově, v závěru 19. století potom uchvátil celou orchidofilní Evropu svou sbírkou červenopečský baron Hrubý z Jelení. Děčínská sbírka orchidejí byla tedy jistě jednou z nejstarších u nás. Sluší se upozornit, že větší sbírku orchidejí měl v polovině 19. století také hrabě Johann Centurius von Hoffmannsegg v nedalekých Drážďanech.

Brassia josstiana

Josstovi se podařilo v Děčíně během deseti let shromáždit celkem zhruba 500 taxonů orchidejí; v roce 1851 dokonce vyšla jeho práce o pěstování orchidejí v evropských zahradách s názvem Beschreibung und Cultur einer großen Anzahl tropischer, der Cultur werther und in europäischen Gärten eingeführter Orchideen. Představuje v ní 1403 druhy především z tropických oblastí světa, nicméně najdeme tu třeba i severoamerické Cypripedium parviflorum nebo východoasijské Cypripedium macranthon. Seznamuje čtenáře se slovními popisy rostlin, referuje o jejich původu i pěstování, závěr knihy dokonce obsahuje soupis zemí, ve kterých se uvedené rostliny vyskytují i s jejich stručnou charakteristikou – většinou jsou tyto informace převzaté z jiných, především anglických zdrojů. Historická hodnota této knihy tkví především v jejím jazyce, je to jedno z prvních větších pojednání o pěstování orchidejí v němčině, tedy v jazyce srozumitelném v celé tehdejší střední Evropě. Určitě je ale zajímavý také samotný výběr druhů a údaje o jejich zastoupení v evropských sbírkách v první polovině 19. století, což z této knihy činí zajímavý historický dokument. Trochu podobná kniha od Johna Henshalla a Julia Bosse vyšla už v roce 1846 v Hannoveru (Die Cultur der Orchideen).
Širšího botanického ocenění se Josst dočkal v roce 1854, kdy Heinrich Gustav Reichenbach pojmenoval na jeho počest druh Brassia josstiana Rchb. f. (dnes je toto jméno synonymizováno s druhem Brassia lanceana).
Autorská zkratka jeho jména, která se používá v citacích, je JOSST, v IPNI je uveden ještě u orchidejové variety Peristeria guttata var. violacea Josst, dnes klasifikované jako Peristeria cerina Lindl., stejně jako u Stelis micrantha var. atropurpurea (Hook.) Josst (dnes snad Stelis ciliaris Lindl.).

Kromě orchidejí se samozřejmě věnoval i jiným rostlinám na děčínském panství. Traduje se, že v roce 1852 v děčínské zámecké zahradě právě jeho zásluhou údajně poprvé v Evropě vykvetla Victoria amazonica. Později působil také jako pedagog na zemědělské škole v Libverdě u Děčína. Doporučoval zřízení krajských pomologických zahrad a školek, pěstování jednotlivých odrůd podle zemědělských oblastí (vinné, pšeničné, žitné a ovesné), v roce 1860 vyšla i jeho učebnice pomologie Obstbaukunde, eine Abhandlung des Wissenswerthesten in diesem hochwichtigen Zweige der Landwirthschaft.

Zemřel tragicky a nesmyslně – byl zastřelen na honu. V jeho práci pokračoval jeho syn, rovněž Franz (1846–1905). Ten se věnoval především pomologii, byl ale také dobrým pěstitelem růží.

]]>
JOVIBARBA HEUFFELII (Schott) Á. Löve et D. Löve – netřesk / skalnica https://botany.cz/cs/jovibarba-heuffelii/ Tue, 13 Aug 2019 15:12:15 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167690 Syn.: Diopogon heuffelii (Schott) Jord. et Fourr., Diopogon stramineus Jord. et Fourr., Diopogon velenovskyi (Cheshm.) H. Jacobsen, Jovibarba velenovskyi (Cheshm.) Holub, Sempervivum brassaii Schur, Sempervivum heuffelii Schott, Sempervivum hirtum subsp. patens (Griseb. et Schenk) Stoj. et Stef., Sempervivum kopaonikense Pančić, Sempervivum patens Griseb. et Schenk, Sempervivum stramineum (Jord. et Fourr.) Nyman, Sempervivum stramineum (Jord. et Fourr.) Baker, Sempervivum transsilvanicum Baker, Sempervivum velenovskyi Cheshm.
Čeleď: Crassulaceae J. St.-Hil. – tlusticovité

Jovibarba heuffelii

Rozšíření: Balkánský druh, vyskytuje se v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře, Srbsku, Kosovu, Severní Makedonii, Řecku, také v Bulharsku a v celém oblouku Karpat v Rumunsku.

Ekologie: Stanovištěm jsou skalní štěrbiny v nadmořské výšce 1500–2300 m, obvykle roste na vápenci.

Jovibarba heuffelii

Popis: Dužnatá bylina, vytváří otevřené, zploštěle kulovité růžice o průměru 5–7(–12) cm; dceřiné růžice rozpadem starších růžic; fertilní lodyhy jsou 10–20 cm vysoké, hustě žláznatě chlupaté. Listy sterilních růžic jsou obkopinaté, 2,5–6 cm dlouhé a 1–1,5 cm široké, svěže zelené, na okraji často bělavě lemované, na ploše víceméně lysé a na okraji s tuhými, často nazpět zahnutými brvami, na vrcholu krátce hrotité; listy na fertilních lodyhách jsou kopinaté, špičaté. Květenství tvoří 2–3 vijany, na vřeteni hustě žláznaté; květy jsou 6četné, zvonkovité; kališní lístky jsou na okraji brvité; korunní lístky jsou obkopinaté, 1–1,2 cm dlouhé, světle žluté, kýlnaté, na okraji brvité, na vrcholu často trojzubé; tyčinky jsou ve 2 kruzích, 7–8 mm dlouhé; čnělky jsou asi 2 mm dlouhé. Plodem je souplodí zelených měchýřků.

Poznámka: Rod Jovibarba je nepočetný, v současnosti se rozlišují jen dva druhy (ovšem Jovibarba globifera s větším počtem poddruhů). Typickým znakem, který jej odlišuje od pravých netřesků (Sempervivum) jsou 6četné květy se zvonkovitě skloněnými korunními lístky a odlišné cytologické poměry. Od J. globifera (stejně tak i od dalších netřesků) se tento druh snadno odlišuje absencí výběžků, takže dceřiné růžice se tvoří jen rozpadem růžic starších.

Jovibarba heuffelii
Jovibarba heuffelii
Jovibarba heuffelii
Jovibarba heuffelii

Fotografováno dne 20. 6. 2019 (Severní Makedonie, NP Galičica, pod vrcholem Magara).

]]>
ECHINOPS MICROCEPHALUS Sm. – bělotrn / ježibaba https://botany.cz/cs/echinops-microcephalus/ Tue, 13 Aug 2019 14:00:29 +0000 https://botany.cz/cs/?p=167682 Syn.: Echinops dumosus Hayek, nom. inval.
Čeleď: Asteraceae Bercht. et J. Presl – hvězdnicovité

Echinops microcephalus

Rozšíření: Balkánsko-maloasijský druh. V Evropě roste v Albánii, jižní části Srbska, v Severní Makedonii, Řecku, Bulharsku a v jihovýchodním Rumunsku, přesahuje do Turecka, kde je znám z thrácké i anatolské části, rovněž tak se vyskytuje na ostrovech v Egejském moři.

Ekologie: Provází stepní trávníky, kamenité pastviny a narušená místa, vystupuje až do nadmořské výšky 900 m.

Echinops microcephalus

Popis: Vytrvalá ostnitá bylina, lodyhy jsou četné, víceméně přímé, 40–60 cm vysoké, hustě olistěné až pod květenství, obvykle pavučinatě chlupaté, často se žláznatými hrbolky. Listy jsou v obrysu kopinaté, peřenosečné, s 6–12 páry krátce trojúhelníkovitých úkrojků, na líci pavučinaté, na rubu žláznaté, s tuhými ostny. Květenství tvoří kulovité strbouly úborů 2–4,5 cm v průměru; jednotlivé úbory jsou 1,5–2,5 cm dlouhé, jednokvěté, s 20–28 úzce kopinatými zákrovními listeny, z nichž vnější jsou 1–1,2 cm dlouhé; koruna je trubkovitá, modrá, s trubkou asi 4 mm dlouhou a cípy asi 7 mm dlouhými. Nažky jsou hustě chlupaté; štětiny chmýru jsou na bázi srostlé.

Poznámka: Nejblíže příbuzným druhem je Echinops ritro, který ale na lodyhách i listech postrádá žláznaté hrbolky a strbouly úborů má na lodyze obvykle stopkovitě odsazeny.

Echinops microcephalus
Echinops microcephalus
Echinops microcephalus

Fotografováno dne 22. 6. 2019 (Severní Makedonie, Delisinci).

]]>