BOTANY.cz https://botany.cz/cs Zajímavosti ze světa rostlin. Katalog rostlin s vyhledáváním jednotlivých druhů. Rezervace, chráněná území a jiné významné botanické lokality. Ohrožené a chráněné druhy rostlin. Tue, 24 Apr 2018 18:40:33 +0000 cs-CZ hourly 1 https://wordpress.org/?v=4.8.1 CONVOLVULUS CANARIENSIS L. – svlačec / pupenec https://botany.cz/cs/convolvulus-canariensis/ Tue, 24 Apr 2018 18:34:15 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144813 Čeleď: Convolvulaceae Juss. – svlačcovité
Convolvulus canariensis
Rozšíření: Endemit Kanárských ostrovů, vyskytuje se na ostrovech Gran Canaria, Tenerife, La Gomera, La Palma a El Hierro.
Ekologie: Charakteristický druh subtropických lesů s převládajícími vavřínovitými dřevinami (laurisilva) na místech ovlivněných pasátovou oblačností s četnými mlhami.
Convolvulus canariensis
Popis: Statná dřevnatějící liána, dorůstá výšky až 10 m; staré větve mají hnědou borku, letorosty i listy jsou hustě měkce chlupaté. Listy jsou střídavé; řapík je 1–1,5 cm dlouhý; čepel je vejčitá až kopinatá, 4–10 cm dlouhá a 2–5 cm široká, kožovitá, tmavozelená, na bázi srdčitá, celokrajná, na vrcholu špičatá. Květenství je krátce stopkaté, nese 3–7(–11) květů; květní stopky jsou 0,5–1,8 cm dlouhé; kališní cípy jsou elipticko-kosníkovité, asi 8 mm dlouhé; koruna je nálevkovitá, 1,8–2,2 cm v průměru, světle modrá, v ústí bělavá nebo žlutavá; tyčinek je 5; semeník je svrchní. Plodem je lysá tobolka.
Poznámka: Svlačce na Kanárských ostrovech se rozrůznily do velmi rozmanitých růstových forem. Představený druh je mohutnou liánou, jejíž dřevnaté ovíjivé kmínky poněkud připomínají plaménky (Clematis vitalba); naproti tomu další tamější druhy mohou mít charakter drobnějších ovíjivých bylin (např. Convolvulus althaeoides), malých keříků (např. Convolvulus caput-medusae) nebo dokonce přímých, neovíjivých keřů až malých stromků (Convolvulus floridus).
Convolvulus canariensis
Convolvulus canariensis
Convolvulus canariensis
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 19. a 22. 4. 2018 (fotografované rostliny pocházejí z kultury – Španělsko, Katalánsko, Barcelona, El Jardí Botànic de Barcelona).

]]>
PICCONIA EXCELSA (Aiton) DC. https://botany.cz/cs/picconia-excelsa/ Tue, 24 Apr 2018 18:09:50 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144806 Syn.: Notelaea excelsa (Aiton) Webb et Berthel., Olea excelsa Aiton, Olea maderiensis Steud., nom. inval.
Čeleď: Oleaceae Hoffmanns. et Link
Picconia excelsa
Rozšíření: Pochází z Madeiry a Kanárských ostrovů: vyskytuje se na ostrovech Fuerteventura, Gran Canaria, Tenerife, La Gomera, La Palma a El Hierro. Na Azorských ostrovech roste příbuzný druh Picconia azorica.
Ekologie: Jedna z typických dřevin makaronéských lesních porostů s dominujícími vavřínovitými dřevinami (laurisilva), nejčastěji roste v kamenitých roklích a na okrajích skal. Dává přednost subtropickému klimatu a místům ovlivněných pravidelnými mlhami pocházejícími z pasátové oblačnosti.
Picconia excelsa
Popis: Stálezelený strom, dorůstá výšky 10–18 m; borka je světlá, letorosty jsou hladké, bez šupin. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, čepel je vejčitá až kopinatá, 4,5–13 cm dlouhá a 1–5,5 cm široká, kožovitá, lysá, tmavozelená a lesklá, na bázi klínovitá, celokrajná, slabě podvinutá, na vrcholu tupě špičatá, řidčeji až krátce hrotitá. Květenství jsou úžlabní řídké hrozny 1–5 cm dlouhé, tvořené 6–12 květy; listeny vejčité, jsou 4–10 mm dlouhé, hustě chlupaté, opadavé; kališní cípy jsou 4, trojúhelníkovité, asi 2,5 mm v průměru; koruna je ploše rozložená, o průměru asi 6 mm, korunní cípy jsou kopinaté, bílé; tyčinky jsou 2; semeník je svrchní. Plodem je černomodrá elipsoidní vysýchavá peckovice 1–2 cm dlouhá.
Záměny: Dřeviny makaronéských vavřínových lesů jsou zejména ve sterilním stavu velmi podobné a jejich rozlišení může činit obtíže. Tento druh se ale rozezná snadno: od všech ostatních se odlišuje vstřícným postavením listů.
Picconia excelsa
Picconia excelsa
Picconia excelsa
Fotografovala Alena Vydrová, ve dnech 19. a 22. 4. 2018 (fotografované rostliny pocházejí z kultury – Španělsko, Katalánsko, Barcelona, El Jardí Botànic de Barcelona).

]]>
VISNEA MOCANERA L. f. https://botany.cz/cs/visnea-mocanera/ Tue, 24 Apr 2018 17:04:11 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144800 Syn.: Visnea canariensis Oken
Čeleď: Pentaphylacaceae Engl.
Visnea mocanera
Rozšíření: Monotypický rod, vzácný endemit Madeiry a Kanárských ostrovů, kde se vyskytuje na ostrovech Fuerteventura (asi jen pět keřů), Gran Canaria, Tenerife, La Gomera, La Palma a El Hierro. Celkem se dnes odhaduje, že v přírodě přežívá 500–1000 jedinců.
Ekologie: Součást keřového nebo nižšího stromového patra lesů s dominujícími vavřínovitými dřevinami (laurisilva). Roste v subtropickém klimatu na dolních okrajích zóny ovlivněné pasátovou oblačností, tedy pravidelnými mlhami. Kvete prakticky po celý rok, květy výrazně voní.
Visnea mocanera
Popis: Stálezelený keř nebo řidčeji stromek vysoký 4–8(–15) m; letorosty jsou křídlatě hranaté. Listy jsou střídavé, dvouřadě uspořádané, krátce řapíkaté, čepel je vejčitě kopinatá, 4–6 cm dlouhá a 1,5–2,5 cm široká, kožovitá, lysá, tmavozelená a lesklá, na bázi klínovitá, na okraji jemně pilovitá, na vrcholu tupě špičatá. Pětičetné nicí květy vyrůstají obvykle po 1–3 v úžlabí listů; květní stopky jsou 2–3 mm dlouhé; kališní cípy jsou vejčité, jemně pýřité, na vrcholu tupé; koruna je zvonkovitá, korunní lístky jsou obvejčité, 6–10 mm dlouhé, na bázi kratičce srostlé, bílé; tyčinek je 20; semeník je svrchní. Plodem je hnědočervená, posléze černá kulovitá bobule nebo tobolka o průměru asi 2 cm, uvnitř bývají 1–4 semena.
Využití: Načervenalé tvrdé dřevo bylo dříve využíváno na intarzie. Dnes má rostlina spíše význam v okrasných výsadbách.
Poznámka: Nepříliš početná čeleď Pentaphylacaceae zahrnuje celkem 12 rodů a asi 430 druhů, rostoucích především v tropické Asii a Americe, zatímco z Afriky je znám jen omezený počet druhů. Ve starších (zejména morfologických) systémech obvykle nebývala oddělována od čeledi čajovníkovitých (Theaceae).
Visnea mocanera
Visnea mocanera
Visnea mocanera
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 19. a 22. 4. 2018 (fotografované rostliny pocházejí z kultury – Španělsko, Katalánsko, Barcelona, El Jardí Botànic de Barcelona).

]]>
Naše zahrady a parky: Vidim, zámecký park a okolí https://botany.cz/cs/vidim/ Tue, 24 Apr 2018 06:17:59 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144699 Vesnička Vidim (okres Mělník) je přirozeným srdcem Polomených hor. Jakmile v Tupadlech odbočíte z hlavní silnice, krajina se výrazně promění – rozevřou se nad vámi svahy Hlubokého dolu a když vyšplháte podél kokořínských skal až na plošinu u Vidimi, rozvine se před vámi výhled přes notný kus Čech až k památné hoře Říp. Příjezd do obce je nezapomenutelný: vpravo kaplička svatého Václava s hnojištěm, vlevo řepkové pole s biokoridorem zarostlým kopřivami. Ovšem před vámi se k nebi zvedají malebné vidimské Hradčany.
Vidim
Vesnička tu vznikla snad už ve 14. století, zámek na jejím okraji je však daleko mladší. Na místní tvrzi se panstvo střídalo, vlastníky byli Hrzánové z Harasova, Václav Berka z Dubé, dokonce i Albrecht z Valdštejna. Samotný zámek u cesty se začal stavět snad až někdy v první polovině 18. století za Sweerts-Šporků. Současně se zámkem vznikl i zámecký park s několika můstky, glorietem a řadou soch antických bohů a putti. Konečná podoba zámku pochází až z roku 1898, kdy bylo R. Grohmannem přistavěno i pseudobarokní křídlo. V současnosti sídlí na zámku domov pro seniory, park je však veřejnosti přístupný.
Vidim
Vidim
Malý parter za zámkem je osázen především růžovými keři, uprostřed jej zdobí bazén a je ukončen pěkným glorietem s pergolami. Po straně parteru objevíme menší parčík s několika vzrostlými stromy, který zakončuje terasa s balustrádou. Ze stromů upoutají pozornost dub červený (Quercus rubra), buk lesní červenolistý (Fagus sylvatica ʻAtropuniceaʼ), najdeme tu také javor klen (Acer pseudoplatanus), ořešák černý (Juglans nigra), platan javorolistý (Platanus ×hispanica) nebo liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera). V minulosti byla zámecká zahrada jistě propojena i s okolními kokořínskými lesy, které doplňovaly její kolorit i o mnohý romantický prvek.
Vidim
Vidim
Za silnicí se dříve nacházela hospodářská část zámecké zahrady, jistě s užitkovou zahradou, dodnes jsou tu patrné skleníky. Zaujme i netypická budova novorenesančního vodojemu, který sloužil jako vodárna především pro zámek.
Vidim
Chceme-li však poznat ve Vidimi pamětihodnosti ryze botanické, musíme se otočit směrem ke kostelu. Právě ten se totiž stal na začátku 19. století nejvýznamnějším centrem přírodovědného života Vidimi. V roce 1806 sem nastoupil kněz Josef Hackel (1783–1869), který nad jiné vynikal láskou k rostlinám, avšak i svými botanickými znalostmi. Pocházel z České Lípy a teologii vystudoval na semináři v Litoměřicích. Vidim se stala hned jeho prvním kaplanským působištěm, zůstal na tomto místě až do roku 1817. Jen krátce po příchodu do Vidimi se stal v přírodovědných kruzích dobře známým svým nálezem křížence koniklece otevřeného (Pulsatilla patens) a koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica) u Litoměřic, který byl na jeho počest pojmenován koniklecem Hackelovým (Pulsatilla ×hackelii). Rostliny sbíral v celém širokém okolí Vidimi, své údaje posílal k publikování svému příteli z dětství Johannu E. Pohlovi.
Vidim
A tak podle sběrů tohoto výjimečného muže víme, že v okolí Vidimi na začátku 19. století rostly z dnes velmi vzácných a kriticky ohrožených druhů například prasetník lysý (Hypochoeris glabra) a zimozelen okoličnatý (Pirola umbellata); z orchidejí odtud uváděl vstavač nachový (Orchis purpurea), prstnatec plamatý (Orchis maculata), pětiprstku žežulník (Gymnadenia conopsea), kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens) a hlístník hnízdák (Neottia nidus avis). Nedaleko od Vidimi měla růst i dnes již vzácná tomkovice vonná (Hierochloa borealis), u nedalekých Tupadel se měl vyskytovat dnes převzácný zběhovec trojklaný (Ajuga chamaepitys).
Vidim
Dále tu byla zastoupena v současnosti již rovněž vzácná škarda ukousnutá (Crepis praemorsa) a zahořanka žlutá (Euphrasia lutea), silně ohrožený kosatec bezlistý (Iris nudicaulis) a stejně vzácný čistec německý (Stachys germanica) nebo dejvorec velkoplodý (Caucalis daucoides), ba i koniklec luční (Pulsatilla pratensis). Údajně tu rostla i třemdava bílá (Dictamnus albus), anebo dodnes o poznání hojnější čistec přímý (Stachys recta).
Vidim
Z běžnějších druhů na začátku 19. století v okolí Vidimi nechyběly (všechna latinská jména ponecháváme v původním historickém znění):

bez chebdí (Sambucus ebulus)
černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora)
hrachor černý (Lathyrus niger)
huseník chlupatý (Arabis hirsuta)
chrastavec lesní (Trichera silvatica)
jetel červenavý (Trifolium rubens)
kakost holubičí (Geranium columbinum)
kakost krvavý (Geranium sanguineum)
kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum)
kokořík vonný (Polygonatum officinale)
kozinec cizrnovitý (Astragalus cicer)
kručinka německá (Genista germanica)
kyčelnice cibulkonosná (Cardamine bulbifera)
kyčelnice devítilistá (Cardamine enneaphylla)
ledenec přímořský (Tetragonolobus siliquosus)
medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum)
mochna přímá (Potentilla recta)
náprstník velkokvětý (Digitalis ambigua)
nepatrnec rolní (Alchemilla arvensis)
ostružiník skalní (Rubus saxatilis)
pcháč panonský (Cirsium pannonicum)
pipla osmahlá (Nonnea pulla)
plamének přímý (Clematis recta)
podbílek šupinatý (Lathraea squamaria)
rmen barvířský (Anthemis tinctoria)
rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata)
růže plstnatá (Rosa tomentosa)
růže vinná (Rosa rubiginosa)
řepovník vytrvalý (Rapistrum perenne)
řeřišnice hořká (Cardamine amara)
řeřišničník písečný (Arabis arenosa)
řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica)
řimbaba chocholičnatá (Chrysanthemum corymbosum)
sadec konopáč (Eupatorium cannabinum)
silenka dvoudomá (Melandryum silvestre)
silenka ušnice (Silene otites)
svízelka chlupatá (Galium cruciata)
škarda smrdutá mákolistá (Crepis foetida b) rhoeadifolia)
třešeň ptačí (Prunus avium)
třešeň višeň (Prunus cerasus)
třezalka horská (Hypericum montanum)
úročník bolhoj (Anthyllis vulneraria)
vikev křovištní (Vicia dumetorum)
voskovka menší (Cerinthe minor)
vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)
zvonek klubkatý (Campanula glomerata) aj.
Vidim
Kněz Hackel byl bezpochyby velmi světlým bodem ve vidimské historii, v první polovině 19. století byl natolik vážený, že botanik F. M. Opiz po něm pojmenoval dokonce celý rostlinný rod Hackelia. Avšak tato nevelká vesnička se může chlubit ještě jednou vynikající osobností. V roce 1856 se tu narodil jistý Ivan Mrkvička, který následně vystudoval pražskou výtvarnou akademii. Pak odejel do Bulharska, kde se stal velmi významným umělcem – Bulhaři jej dodnes ctí jako zakladatele moderního bulharského malířství. A aby to snad nebylo ještě málo, tak se navíc v bulharském Plovdivu tomuto výtvarníkovi narodil syn Jan Mrkvička (1884–1916), který se významně zapsal do prozkoumávání květeny Balkánského poloostrova. Pražský botanik Josef Velenovský vytvořil v roce 1922 soupis jeho herbáře s názvem Reliquiae Mrkvičkanae a hned několik balkánských rostlin pojmenoval na věčnou památku i jeho jménem. I velmi malá vesnička – třeba v Sudetech ležící – může mít významné syny, kterých si dodnes váží i v daleké cizině.
Vidim
Fotografováno dne 22. 4. 2018.

]]>
Hackel, Josef https://botany.cz/cs/hackel/ Mon, 23 Apr 2018 13:23:57 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144722 Josef Hackel (někdy je také uváděn jako Hackl) se narodil dne 5. března 1783 v České Lípě, zemřel dne 25. listopadu 1869 (nebo snad už 20. 11.) v Litoměřicích. Byl to katolický kněz se značnou zálibou v botanice.

V dětství navštěvoval školu v Boleticích nad Labem (právě zde v této době trávil dětství i později slavný botanik Johann E. Pohl), pak absolvoval teologická studia v Litoměřicích. Dne 30. srpna 1806 byl vysvěcen a následně nastoupil jako kaplan do vesnice Vidim na Kokořínsku, kde působil až do roku 1817. Později se stal profesorem zemědělství (hospodářství) na teologickém semináři v Litoměřicích, kde jej také zastihla smrt.
Své údaje o rostlinách posílal už z Vidimi svému příteli z dětství Johannu Pohlovi, který je publikoval v Tentamen florae Bohemiae, od něj pak Hackelovy údaje převzal i Ladislav Čelakovský do Prodromu květeny české. Odtud víme, že v první polovině 19. století kromě Vidimi sbíral kaplan Hackel rostliny také v okolí Litoměřic, u Lovosic, Doksan, České Lípy, Jestřebí, Zákup i Velenic u Zákup, Úštěka, Mělníka, taktéž u Liběchova i jinde.

Jeho velmi podstatným příspěvkem dějinám botaniky byl nález křížence druhů Pulsatilla patens a Pulsatilla pratensis subsp. bohemica na Litoměřicku, který byl na jeho počest pojmenován koniklecem Hackelovým (Pulsatilla ×hackelii) – Leitmeritz: Grosser und Kleiner Hradischken (von Hackel daselbst vor 1814 zuerst entdeckt). K jeho dalším významným nálezům z území Čech lze připočítat například zárazu hořčíkovou (Orobanche picridis), hrotnosemenku hnědou (Rhynchospora fusca), hrachor různolistý (Lathyrus heterophyllus), ostřici trsnatou (Carex cespitosa) a ostřici drobnou (Carex supina). V roce 1843 publikoval článek Pflanzenverzeichnis und Charakteristik der Flora des Leitmeritzer Kreises in Böhmen (in: Flora, oder, Botanische Zeitung).
IPNI uvádí se jménem Hackel tři botaniky. Zmiňovaný vidimsko-litoměřický Josef Hackel je v botanických citacích uváděn jako J. HACK. Ještě za Hackelova života pojmenoval Filip M. Opiz na jeho počest poměrně početný rod Hackelia Opiz; rovněž podle něj byla F. M. Opizem pojmenována i tzv. „bříza Haklová“ (Betula hackelii Opiz ex Steud.), která je však v současnosti klasifikována jako bříza pýřitá (Betula pubescens), a tzv. „mateřídouška Hacklova“ (Thymus hackelianus Opiz), dnes řazená k druhu Thymus serpyllum.
Vidim

]]>
Stříbrný, Václav https://botany.cz/cs/stribrny/ Sat, 21 Apr 2018 16:20:36 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144679 Václav Stříbrný, Венцеслав Вацлав Стрибърни, se narodil dne 15. dubna 1853 ve středočeských Lidicích, zemřel dne 8. června 1933 v bulharské Sofii. Byl to český zahradník a botanik působící v Bulharsku.

V roce 1881 absolvoval Pomologický ústav v Praze-Troji, následně se stal zámeckým zahradníkem u barona Theodora Hrubého z Jelení v Červených Pečkách u Kolína. Tato zahrada byla ve své době velmi známá, proslavila ji především zdejší orchidejová sbírka. V roce 1883 však bylo Stříbrnému nabídnuto místo učitele v nově založené zemědělské škole v bulharském Sadovu. Bulharsko tehdy nutně potřebovalo pozvednout své zemědělství na evropskou úroveň, leč postrádalo vlastní školené zahradníky a botaniky. Proto zde byla pomoc odborníků ze slovanských zemí velmi vítaná (Čechů tu učilo více, na začátku 20. století tu krátce působil například i chemik a botanik Jan Mrkvička). Stříbrný na této škole vyučoval vinařství, ovocnářství, zelinářství, včelařství i květinářství. Zavedl v Bulharsku nové metody pěstování ovocných stromů a užitkových plodin, introdukoval nové druhy rostlin, stávající zemědělskou produkci intenzifikoval. Rovněž začal psát jako jeden z prvních bulharské učebnice zemědělství, nejprve menší příručky, které vycházely formou zinkografie – přepisovali je samotní žáci. První z těchto učebnic vyšly v letech 1884 a 1885. V květnu 1898 začali pedagogové školy v Sadovu vydávat už dokonce i zemědělské noviny Садово.
Václav Stříbrný se však záhy stal i velmi dobrým znalcem bulharské květeny, zdejší rostliny zasílal do Prahy Josefu Velenovskému, se kterým se v Sadovu seznámil už v roce 1886. Kontakty však udržoval také s dalšími specializovanými botanickými ústavy v celé Evropě. Jeho vlastní herbář čítal údajně na 20 tisíc položek, byl však v době 2. světové války značně poškozen při bombardování. Na škole v Sadovu působil do roku 1920, kdy odešel na penzi do Sofie.

Jeho jméno je v botanických citacích uváděno ve tvaru STŘÍBRNÝ. Josef Velenovský pojmenoval na jeho počest řadu druhů bulharské flóry, patří k nim například Alkanna stribrnyi, Dianthus stribrnyi, Fritillaria stribrnyi, Thymus stribrnyi, August von Hayek po něm pojmenoval druh Tragopogon stribrnyi, Karel Domin Myosotis stribrnyi.
Pečky

]]>
LIPPIA ALBA (Mill.) N. E. Br. ex Britton et P. Wilson https://botany.cz/cs/lippia-alba/ Fri, 20 Apr 2018 08:27:13 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144641 Syn.: Camara alba (Mill.) Kuntze, Lantana alba Mill., Lantana cuneatifolia Klotzsch ex Walp., Lantana geminata (Kunth) Spreng., Lantana lippioides Hook. et Arn., Lantana malabarica Hayek, Lantana mollissima Desf., Lippia asperifolia Poepp. ex Cham., Lippia carterae (Moldenke) G. L. Nesom, Lippia citrata Willd. ex Cham., Lippia crenata Sessé et Moc., Lippia geminata Kunth, Lippia globiflora (L’Hér.) Kuntze, Lippia havanensis Turcz., Lippia lantanifolia F. Muell., Lippia lantanoides (Lam.) Herter, Lippia lantanoides J. M. Coult., Lippia obovata Sessé et Moc., Lippia panamensis Turcz., Lippia unica Ramakr., Verbena globiflora L’Hér., Verbena globulifera Spreng., Verbena lantanoides (Lam.) Willd. ex Spreng., Zappania geminata (Kunth) Gibert, Zappania globiflora (L’Hér.) Juss., Zappania lantanoides Lam., Zappania odorata Pers.
Čeleď: Verbenaceae Jaume St-Hil. – sporýšovité
Lippia alba
Rozšíření: Neotropický druh rozšířený v oblasti rozkládající se od jižního Texasu, Mexika a Antil přes Kolumbii, Brazílii, Peru a Bolívii až po severní Argentinu. Často je pěstován i v dalších oblastech světa, z kultury nezřídka uniká, druhotně se objevuje také v jižní Asii nebo na severu Austrálie.
Ekologie: Roste ve stálezelených i opadavých lesích tropických a subtropických oblastí, v křovinaté vegetaci při březích vodních toků, stejně jako na stanovištích narušovaných lidskou činností.
Lippia alba
Popis: Morfologicky dosti variabilní vytrvalá aromatická bylina nebo keř dosahující výšky až okolo 200 cm, zpravidla od báze bohatě větvený, s větvemi štíhlými, poléhavými, vystoupavými až přímými, někdy obloukovitě zahnutými, v průřezu hranatými, chlupatými. Listy jsou obvykle vstřícné, někdy i v trojčetných přeslenech, jsou krátce řapíkaté, podlouhlé až vejčité, 2–7 cm dlouhé a 1,2–2,3 cm široké, na bázi zaokrouhlené nebo klínovité, vroubkované až pilovité, na vrcholu špičaté nebo tupé, chlupaté, svraskalé. Květenství tvoří skoro kulovité strbouly, které vyrůstají jednotlivě z úžlabí listů na stopkách mnohem kratších než listy; listeny jsou vejčité, 3–5 mm dlouhé, na vrcholu špičaté; kalich je asi 2 mm dlouhý, i v době plodu vytrvávající, koruna je mírně 2pyská, modrá, růžová, nachová až nafialovělá, někdy i bílá, často se žlutým středem, trubka je 4–6 mm dlouhá; tyčinky jsou 4, čnělka je krátká. Plodem je tvrdka.
Záměny: Druhy rodu Lippia lze snadno zaměnit s příslušníky rodu Lantana. Nejpodstatnější rozlišovací znak najdeme v plodech: rod Lantana má dužnatou peckovici, plod rodu Lippia je suchý, tvrdce podobný.
Využití: Rostlina se výrazně uplatňuje v tradiční medicíně, a to především při střevních a respiračních potížích. Z listů se připravuje čaji podobný nápoj, ty slouží i jako aromatická přísada do koupele.
Poznámka: Rod Lippia je početný, v současnosti je do něj řazeno zhruba 200 druhů, které jsou rozšířeny v tropických oblastech obou zemských polokoulí. Byl pojmenován na počest francouzského lékaře a botanika Augustina Lippiho (1678–1705), který zahynul v Súdánu při výpravě do Habeše.
Lippia alba
Lippia alba
Fotografovala Věra Svobodová, dne 24. 2. 2018 (Barma, Mingun, nedaleko od města Mandalaj).

]]>
Mrkvička, Jan https://botany.cz/cs/mrkvicka/ Thu, 19 Apr 2018 17:29:46 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144608 Jan Mrkvička, Иван (Ян) Мърквичка, se narodil 1. července 1884 v bulharském Plovdivu, padl v 1. světové válce dne 17. srpna 1916 na vrchu Graždan, byl pohřben v makedonské vesnici Gradešnica.
U nás téměř nadobro zapomenutý česko-bulharský botanik, podle jehož dochovaného herbáře popsal český botanik Josef Velenovský několik nových druhů balkánské flóry.

Jeho otec Ivan Mrkvička (1856–1938) byl významný výtvarník. Studoval na pražské akademii, kde se seznámil s bulharskými studenty. Jejich vliv byl na něj natolik silný, že se v roce 1881 rozhodl odjet do Bulharska. Poznával tu místní reálie, působil zde jako učitel, malíř, skládal dokonce poezii – postupně se stal velmi výraznou uměleckou osobností tehdejšího Bulharska, je dokonce pokládán za jednoho ze zakladatelů moderního bulharského malířství. Zpátky do Čech se vrátil až v roce 1921. A právě v době jeho působení v Bulharsku se mu narodil i syn Jan.
Mladý Jan Mrkvička nejprve navštěvoval gymnázium v Sofii, po jeho dokončení odešel studovat do Prahy na techniku. Studium tu ukončil v roce 1908, potom strávil rok v Bulharsku, aby se pak opět vrátil do Čech – byl zaměstnán jako chemik v továrně v Kolíně. Následně odešel pracovat dokonce do chemičky v Moskvě, avšak po roce se musel vrátit zpět do Bulharska, kde začala válka proti Osmanské říši. Po válce se stal učitelem chemie na zemědělské škole v bulharském Sadovu, kde žil až do roku 1915. V Sadovu tehdy působilo českých pedagogů více (například Václav Stříbrný), pomáhali Bulharům zvyšovat úroveň tamního zemědělství.
Leč válečné události 1. světové války jej přinutily vstoupit do bulharské armády, se kterou musel odtáhnout do Makedonie. Jeho vojenský oddíl zaujal pozici v horách, která se po dobu dvou let skoro nepohnula. Známé rčení „řinčí-li zbraně, mlčí múzy“ Mrkvička dlouho bravurně ignoroval, právě v této krajně neobvyklé a múzám i vědám jistě zcela neprospěšné době v okolních horách botanizoval snad naprosto nejvíce – při všech vojenských přesunech přidával do svého herbáře další a další rostliny. V jeho sbírce bychom našli druhy z horstev Dobro Pole a Nidže Planina, z okolí Bitoly i Prilepu, některé sbíral i na Pirinu. Zrádná kulka si však nakonec stejně našla srdce i tohoto muže s květinami v rukou.
Botanik Josef Velenovský jej charakterizoval slovy: Mrkvička byl mým žákem a vyznamenával se vždycky mírnou a šlechetnou povahou, pílí a bystrým duchem. Byl by se jistě vyvinul v znamenitého botanika, ale osud rozhodl, aby život svůj položil na oltář vlasti. Čest budiž jeho památce. A nezůstalo jen u těchto slov. Velenovský jeho herbář prostudoval a sepsal k němu komentovaný soupis s názvem Reliquiae Mrkvičkanae, který vyšel v Praze v roce 1922. Právě zde je Velenovským popsána řada pro vědu nových druhů, které pocházejí z Mrkvičkových sběrů. Patří k nim například Arabis bitolica, Eudianthe macedonica, Silaus tenellus, některé druhy Velenovský na Mrkvičkovu počest dokonce pojmenoval jeho jménem, např. Arabis mrkvickana, Hieracium mrkvickanum, Myosotis mrkvickana, Viola mrkvickana aj.
V Bulharsku je botanik Jan Mrkvička znám daleko lépe než u nás, Bulhaři oceňují jeho botanické bádání, váží si i jeho nejvyšší osobní oběti, kterou jejich národu přinesl. Do Prahy se dostala jen část jeho herbáře, většina byla věnována bulharskému Královskému přírodovědnému muzeu.
Reliquiae mrkvičkanaeReliquiae mrkvičkanae

]]>
BLUMEA FISTULOSA (Roxb.) Kurz https://botany.cz/cs/blumea-fistulosa/ Thu, 19 Apr 2018 09:37:28 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144590 Syn.: Blumea amethystina Hance, Blumea glomerata DC., nom. illeg., Blumea holosericea Dalzell et A. Gibson, nom. illeg., Blumea nodiflora Hook. f., Blumea purpurea DC., Blumea racemosa DC., Blumea spinellosa DC., Conyza fistulosa Roxb., Conyza glomerata Wall. ex Link, Conyza stachyoides Spreng. ex DC., Placus glomeratus (Wall. ex DC.) Kuntze, Placus nodiflorus (Hook. f.) Kuntze
Čeleď: Asteraceae Bercht. et J. Presl – hvězdnicovité
Blumea fistulosa
Rozšíření: Druh jižní a jihovýchodní Asie, vyskytuje se v oblasti od Indie a Nepálu přes Barmu a Thajsko až po jižní Čínu, severní Vietnam a Tchaj-wan.
Ekologie: Roste v sušších lesích a lesních lemech, v křovinách i na travnatých stanovištích, vystupuje až do nadmořské výšky okolo 2000 m.
Blumea fistulosa
Popis: Jednoletá bylina s lodyhou přímou, 15–100 cm dlouhou, jednoduchou, chlupatou. Listy jsou střídavé, přisedlé, obkopinaté až obvejčité, 3–15 cm dlouhé a 0,5–5 cm široké, na bázi klínovité, po okraji zubaté, na vrcholu špičaté, po obou stranách chlupaté. Úbory jsou nahloučeny v přisedlých svazečcích, které se skládají do terminálního hroznu nebo laty; zákrovní listeny jsou seřazeny ve 4–5 řadách, jsou kopinaté až čárkovité, až 6 mm dlouhé, purpurově naběhlé, chlupaté; trubkovité květy jsou 4–5 mm dlouhé, žluté, okrajové květy jsou samičí, vnitřní oboupohlavné. Plodem je nažka s bílým chmýrem.
Poznámka: K rodu Blumea je v současnosti započítávána zhruba stovka druhů, jejichž domovem je Afrika, tropická Asie, Austrálie a tichomořské ostrovy, jeden druh se však vyskytuje i v tropech Ameriky (Blumea viscosa).
Blumea fistulosa
Blumea fistulosa
Fotografovala Věra Svobodová, dne 21. 2. 2018 (Barma, okolí Mandalaje).

]]>
TARLMOUNIA ELLIPTICA (DC.) H. Rob., S. C. Keeley, Skvarla et R. Chan https://botany.cz/cs/tarlmounia-elliptica/ Wed, 18 Apr 2018 22:32:19 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144574 Syn.: Cacalia elaeagnifolia Kuntze, Strobocalyx elaeagnifolia (DC.) Sch. Bip., Strobocalyx elliptica (DC.) Sch. Bip., Vernonia elaeagnifolia DC., Vernonia elliptica DC.
Čeleď: Asteraceae Bercht. et J. Presl – hvězdnicovité
Tarlmounia elliptica
Rozšíření: Druh jihovýchodní Asie, vyskytuje se v Indii, Barmě, Thajsku, Vietnamu a Malajsii, pěstuje se i v kultuře, odkud může unikat do volné krajiny. Byl tedy zavlečen rovněž do jižní Číny a na Tchaj-wan, také do severní Austrálie nebo na Havajské ostrovy.
Ekologie: Roste v sušších tropických lesích a křovinách, objevuje se však i v porostech mangrove a na ně navazujících vegetačních formacích. Kvete od února do března.
Tarlmounia elliptica
Popis: Šplhavý keř s větvemi svěšenými, štíhlými, hedvábitě chlupatými. Listy jsou střídavé, krátce řapíkaté, podlouhle eliptické až obvejčité, 2–6,5(–10) cm dlouhé a 1–4(–6) cm široké, na bázi klínovité nebo zaokrouhlené, celokrajné, na vrcholu víceméně špičaté, na líci jen na žilkách chlupaté, na rubu hustě chlupaté, se 4–7 páry vedlejších žilek. Květenství vyrůstá na konci větví, je latnaté, složené z úborů; zákrov je trubkovitý, 3–4 mm dlouhý zákrovní listeny vyrůstají v 5 řadách, vnější jsou široce vejčité, přitiskle chlupaté, na vrcholu zaokrouhlené, vnitřní listeny jsou podlouhle eliptické; trubkovitých květů je zhruba 5, jejich koruna je 5–6 mm dlouhá, bledě růžová, později bílá. Plodem je nažka až 2,2 mm dlouhá, s chmýrem.
Využití: Pro svůj velmi charakteristický habitus, který poněkud připomíná zelenou oponu či hustý závěs, je vysazován v zahradách i ve veřejné zeleni tropických oblastí.
Poznámka: Rod Tarlmounia je monotypický, zahrnuje pouze jediný druh.
Tarlmounia ellipticaTarlmounia elliptica
Tarlmounia elliptica
Tarlmounia elliptica
Fotografovala Věra Svobodová, dne 27. 2. 2018 (Barma, Pagan).

]]>
RAPHANUS SATIVUS L. – ředkev setá / reďkev siata https://botany.cz/cs/raphanus-sativus/ Wed, 18 Apr 2018 09:44:18 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144554 Syn.: Raphanistrum gayanum Fisch. et C. A. Mey., Raphanus acanthiformis Morel ex L. Sisley, Raphanus candidus Vorosch., Raphanus gayanus (Fisch. et C. A. Mey.) G. Don, Raphanus raphanistrum subsp. sativus (L.) Domin, Raphanus taquetii H. Lév.
Česká jména: ředkev setá (Dostál 1950, Kubát 2002)
Slovenská jména: reďkev siata (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Brassicaceae Burnett – brukvovité
Raphanus sativus
Rozšíření: Prastará kulturní plodina s jedlým kořenem, jejíž původ není přesně znám. Snad se jedná o taxon vyselektovaný z okruhu mediteránní ředkve Raphanus raphanistrum subsp. landra či jiného planého druhu. V současnosti je ředkev setá rozšířena téměř po celém světě, je naturalizována v Evropě, severní, východní i jižní Africe, na Arabském poloostrově, v jižní, střední i východní Asii, Austrálii a Oceánii, stejně jako v obou Amerikách v pásu od Aljašky až po střední Chile.
Ekologie: Jako zplanělá roste většinou na stanovištích narušovaných lidskou činností, na úhorech, při okrajích polí a cest, jako kulturní rostlina se samozřejmě pěstuje v zahradách a na polích.
Raphanus sativus
Popis: Jednoletá nebo dvouletá bylina s kořenem vřetenovitým, anebo s bulvou či hlízou. Lodyha je větvená, (10–)20–50(–130) cm dlouhá, na bázi často červeně naběhlá. Přízemní listy vyrůstají v růžici, jsou řapíkaté, v obrysu obvejčité nebo kopisťovité, obvykle lyrovité až peřenosečné, až 60 cm dlouhé a až 20 cm široké, po okraji zubaté, na vrcholu tupé nebo špičaté; lodyžní listy jsou skoro přisedlé, kopinaté až vejčité. Květenství je hroznovité; kališní lístky jsou kopinaté, 5,5–10 mm dlouhé a 1–2 mm široké, lysé nebo řídce chlupaté; korunní lístky jsou obvejčité, nehetnaté, 15–25 mm dlouhé a 3–8 mm široké, bílé s fialovou žilnatinou, růžové nebo až nachové. Plodem je vejcovitá až kuželovitá vícesemenná nažka se zobánkem, 2–9 cm dlouhá, nafouklá, nezaškrcovaná nebo zaškrcovaná jen velmi mírně.
Využití: Po staletí se používá jako kuchyňská zelenina i jako krmivo pro domácí zvířata, konzumují se především bulvy nebo hlízy, někdy i listy. V Asii se uplatňuje rovněž v tradiční medicíně. Rostliny z kultury jsou v rámci velkého komplexu druhu Raphanus sativus děleny do několika skupin, známá ředkvička patří například ke skupině Radicula, daikon ke skupině Longipinnatus atd.
Poznámka: Může se křížit s ředkví ohnicí (Raphanus raphanistrum; její korunní lístky jsou bledě žluté až krémově bílé, plody výrazně zaškrcované) a vytvářet populace značně proměnlivé jak v barvě květů, tak ve tvaru plodů.
Raphanus sativus
Raphanus sativus
Raphanus sativus
Fotografovala Jindřiška Vančurová, dne 25. 8. 2017 (USA, Oregon, okolí Waldportu).

]]>
LEPTOSPERMUM JAVANICUM Blume – balmín https://botany.cz/cs/leptospermum-javanicum/ Tue, 17 Apr 2018 13:05:51 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144518 Syn.: Glaphyria annae Stein, Glaphyria nitida Jack, Leptospermum alpestre Blume, Leptospermum amboinense Reinw. ex Blume, Leptospermum annae Stein, Macklottia amboinensis (Reinw. ex Blume) Korth., Macklottia javanica (Blume) Korth.
Česká jména: balmín (Presl 1846)
Čeleď: Myrtaceae Juss. – myrtovité
Leptospermum javanicum
Rozšíření: Druh jihovýchodní Asie a severovýchodní Austrálie. Jeho areál sahá od jižní Barmy a Malajsie přes téměř celou Indonésii a Filipíny až po australský Queensland.
Ekologie: Roste v podhorských a horských lesích a křovinách, stoupá až do nadmořské výšky okolo 3000 m.
Leptospermum javanicum
Popis: Keř dorůstající výšky okolo 6–9 m. Listy jsou střídavé, přisedlé, eliptické až obvejčité, 10–30 mm dlouhé a 4–9 mm široké, na vrcholu špičaté nebo tupé, nejprve na rubu jemně chlupaté, pak olysalé. Květy vyrůstají po 1–4 na krátkých stopkách, dosahují v průměru 15–20 mm; kališní lístky jsou široce vejčité, tupé, na okraji brvité, korunní lístky jsou obvejčité, bílé; tyčinky jsou kratší než korunní lístky. Plody jsou dřevnaté tobolky s 5 víčky, 3–5 mm dlouhé a 4–7 mm široké.
Poznámka: Z početného, převážně australského rodu Leptospermum (asi 87 druhů) proniká do oblasti Malesie jen pár druhů. Kromě zde představovaného je to ještě například druh Leptospermum recurvum, který se vyskytuje na severu Bornea a na ostrově Sulawesi, na Nové Guinei roste také místní endemický druh Leptospermum parviflorum.
Leptospermum javanicum
Leptospermum javanicum
Leptospermum javanicum
Leptospermum javanicum
Fotografoval Mário Duchoň, dne 13. 2. 2013 (Indonésie, Sumatra, provincie Aceh, Gunung Kemiri).

]]>
CREPIDIUM KERSTINGIANUM (Schltr.) Szlach. https://botany.cz/cs/crepidium-kerstingianum/ Tue, 17 Apr 2018 07:59:44 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144512 Syn.: Malaxis kerstingiana (Schltr.) Fosberg et Sachet, Microstylis kerstingiana Schltr.
Čeleď: Orchidaceae Juss. – vstavačovité
Crepidium kerstingianum
Rozšíření: Endemit Palau v Mikronésii, znám je pouze z několika lokalit na ostrově Babeldaob.
Ekologie: Terestrická rostlina; stanovištěm jsou zastíněné partie tropického deštného lesa na mezických místech s nezapojeným bylinným patrem, a to na čedičovém podloží.
Crepidium kerstingianum
Popis: Drobnější vytrvalá bylina se zkráceným podzemním oddenkem; lodyha je přímá, 20–30 cm vysoká. Listů bývá obvykle 5–10, jsou soustředěné v dolní části lodyhy, střídavé, krátce řapíkaté, čepel je vejčitá, 5–10 cm dlouhá a 2–5 cm široká, světle zelená, celokrajná, výrazně řasnatá, na vrcholu špičatá. Květenství je koncový mnohokvětý hrozen 15–22 cm dlouhý; květní stopky dosahují délky asi 4 mm; neresupinátní květy jsou světle žluté; okvětní lístky jsou čárkovité, vnější postranní jsou vejčité asi 2 mm dlouhé, vnější hřbetní a vnitřní jsou podobné, čárkovité, 2–3 mm dlouhé, pysk je trojlaločný, polokruhovitý, asi 3 mm široký, postranní laloky jsou srpovité. Plody jsou přímé válcovité tobolky.
Záměny: Od ostatních tří endemických druhů rodu Crepidium na Palau se odlišuje velmi světlými květy uspořádaným do hustého květenství, a také větším počtem přízemních listů.
Ohrožení a ochrana: Jako ostatní orchideje i tato rostlina podléhá ustanovením mezinárodní obchodní úmluvy CITES.
Crepidium kerstingianumCrepidium kerstingianum
Crepidium kerstingianumCrepidium kerstingianum
Crepidium kerstingianum
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 22. 1. 2018 (Palau, Babedaob, nad jezerem Ngardok).

]]>
FLAGELLARIA INDICA L. – chopatec https://botany.cz/cs/flagellaria-indica/ Tue, 17 Apr 2018 07:18:10 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144476 Syn.: Flagellaria angustifolia Wall., nom. inval., Flagellaria catenata Lour. ex B. A. Gomes, Flagellaria loureiroi Steud., Flagellaria minor Blume, Flagellaria philippinensis Elmer
Česká jména: chopatec pnulý (Presl 1846)
Čeleď: Flagellariaceae Dumort. – chopatcovité
Flagellaria indica
Rozšíření: Velmi rozsáhlý areál zahrnuje východní Afriku (Tanzánie a Mozambik), Komory, Madagaskar, Maskarény a Seychely, dále jihovýchodní Asii, kde roste na Srí Lance, v Indii, Bangladéši, Barmě, Thajsku, Malajsii, Kambodži, Vietnamu, v jižní Číně, na Tchaj-wanu, Rjúkjú, Filipínách a v Indonésii. Dále areál zahrnuje severní a východní Austrálii, Novou Guineu, Melanésii (až po ostrovy Wallis a Futuna) a Mikronésii, také roste na ostrově Norfolk.
Ekologie: Stanovištěm jsou vlhké až bažinaté tropické a subtropické lesy a křoviny v oblastech s vysokými srážkovými úhrny, okraje mangrove, vystupuje do nadmořské výšky 400(–1500) m.
Flagellaria indica
Popis: Vytrvalá bylinná liána, dorůstá délky až 5 m; oddenek je plazivý, sympodiální; lodyhy jsou oblé. Listy jsou střídavé, dvouřadé; listové pochvy jsou válcovité, 2–7 cm dlouhé, podélně rýhované; čepel je kopinatá až čárkovitá, 7–25 cm dlouhá a 0,5–2 cm široká, lysá, na bázi zaokrouhlená a náhle zúžená do řapíkovitého útvaru, celokrajná, na vrcholu protažená do spirálně stočené špičky. Květenství je latovité, přímé, tvořené krátkými, téměř kulovitými klásky; listeny jsou vejčité, 1–1,2 mm dlouhé; květy jsou oboupohlavné, 3(–4)četné, 2–3 mm dlouhé, s volnými bílými nebo zelenavými okvětními lístky ve 2 kruzích; tyčinek je 6(–8) ve 2 kruzích, poněkud delších než okvětí; gyneceum srůstá z 3 plodolistů, tvoří svrchní kulovitý semeník a 3 bliznové laloky. Plodem je červená bobule 5–6 mm v průměru, s 1(–3) semeny.
Využití: V ájurvédské medicíně se nať i oddenek používají jako močopudný prostředek.
Poznámka: Nevelká čeleď Flagellariaceae nyní zahrnuje pouze jediný rod Flagellaria se čtyřmi druhy rozšířenými v tropech Afriky (Flagellaria guineensis), Asie, Austrálie a Oceánie, kde se kromě široce rozšířené F. indica vyskytují ještě úzce lokální Flagellaria gigantea a Flagellaria neocaledonica.
Flagellaria indica
Flagellaria indica
Fotografováno dne 22. 1. 2018 (Palau, Babeldaob, Melekeok, les nad jezerem Ngardok).

]]>
TORILIS LEPTOPHYLLA (L.) Rchb. f. – tořice / torica https://botany.cz/cs/torilis-leptophylla/ Tue, 17 Apr 2018 06:16:37 +0000 https://botany.cz/cs/?p=144454 Syn.: Anthriscus leptophylla (L.) Koso-Pol., Caucalis bifrons Coss. et Durieu ex Ball, nom. inval., Caucalis humilis Jacq., Caucalis leptophylla L., Caucalis leptophylla var. bifrons Batt., Caucalis parviflora Lam., Caucalis xanthotricha Steven, Daucalis leptophylla (L.) Pomel, Daucus leptophyllus (L.) Scop., Pullipes leptophylla (L.) Raf., Torilis xanthotricha (Steven) Schischk.
Čeleď: Apiaceae Lindl. – miříkovité
Torilis leptophylla
Rozšíření: Areál druhu se táhne od Kanárských ostrovů přes celý Mediterán (na severu zasahuje až do Francouzského středohoří, jižního Bulharska a na Krym) a severní oblasti Blízkého východu až do Afghánistánu a severního Pákistánu. Byl zavlečen i na severovýchod USA.
Ekologie: Roste na otevřených stanovištích při okraji polí a cest, stoupá až do nadmořské výšky okolo 1700 m. Kvete od dubna do července.
Torilis leptophylla
Popis: Jednoletá bylina s lodyhou vystoupavou až přímou, až 40 cm dlouhou, většinou větvenou, štětinatou. Listy jsou řapíkaté, dvakrát zpeřené, úkrojky jsou čárkovité. Květenství je okoličnaté, vyrůstá proti listu, jeho stopka je 2–3(–5) cm dlouhá, okolíčky jsou obvykle 2–3; kalich je až 1,4 mm dlouhý, korunní lístky jsou obvejčité, až 1,5 mm dlouhé, na vrcholu dvouklané, bílé, narůžovělé až načervenalé, vnější lístek vnějších květů bývá největší. Plody jsou úzce elipsoidní, 4–7 mm dlouhé, ostnité.
Záměny: Až k nám byla kdysi přechodně zavlečena poněkud podobná tořice uzlovitá (Torilis nodosa), jejíž květenství je strboulovitě stažené, navíc přisedlé nebo jen velmi krátce stopkaté.
Torilis leptophylla
Torilis leptophylla
Torilis leptophylla
Fotografoval Mário Duchoň, dne 2. 4. 2012 (Maroko, podhůří Vysokého Atlasu, okolí Demnate).

]]>