BOTANY.cz https://botany.cz/cs Zajímavosti ze světa rostlin. Katalog rostlin s vyhledáváním jednotlivých druhů. Rezervace, chráněná území a jiné významné botanické lokality. Ohrožené a chráněné druhy rostlin. Fri, 19 Jul 2019 21:09:47 +0000 cs-CZ hourly 1 https://wordpress.org/?v=4.8.1 ALLIUM VINEALE L. – česnek viničný / cesnak poľný https://botany.cz/cs/allium-vineale/ Fri, 19 Jul 2019 16:56:37 +0000 https://botany.cz/cs/?p=166443 Syn.: Allium arenarium Wahlenb., Allium compactum Thuill., Getuonis vinealis (L.) Raf., Porrum vineale (L.) Schur
Čeleď: Amaryllidaceae Jaume St.-Hil. – amarylkovité

Allium vineale

Rozšíření: Roste v Evropě, chybí ale na východě, dále roste v severní Africe, v Turecku, na Blízkém východě (Libanon a Sýrie). Byl zavlečen do Severní Ameriky, objevuje se i v jihoamerické Argentině, jižní Austrálii i na Novém Zélandu. U nás roste na celém území od nížin do podhůří roztroušeně až dosti často, do vyšších poloh vystupuje jen ojediněle.

Ekologie: Nevybíravý druh, roste na různých typech půd i v různých společenstvech rostlin. Mimo les roste na mezích, loukách, stepích a pastvinách, na okrajích polí, v trávnících, na písčinách. Někdy se projevuje jako nepříjemný plevel, z našich polí nebo vinic byl vytlačen moderní agrotechnikou. Jako vzpomínka na lepší časy často přežívá nekvetoucí v podobě pažitkových trávníčků v křovinách, akátinách, v luzích apod. Kvete od července do září.

Allium vineale

Popis: Vytrvalá bylina vysoká 30–80 cm s vejcovitou cibulí o průměru až 2 cm, s dceřinými cibulkami v tuhé žlutavé šupině. Listů bývá 4–5, čepele jsou trubkovité, polooblé, duté, lysé, s vyniklou žilnatinou, vonící po česneku a s palčivou chutí, s pochvami kryjícími stvol. Ten je přímý, tenký, oblý. Lichookolík je obvykle jeden, vejcovitý až kulovitý, o průměru 2–5 cm, nejčastěji s květy i pacibulkami, vzácně pouze s květy nebo pouze s pacibulkami. Pacibulky jsou kulovité až kapkovité, květní stopky jsou různě dlouhé, toulec je celistvý, blanitý, zúžený do zobánku, po rozkvětu opadavý. Květy jsou šestičetné, vejcovité, okvětní lístky jsou růžové, červeně nachové nebo zelenavé bílé. Tyčinky vynikají z okvětí, vnitřní mají po stranách nápadné zoubky výrazně vynikající z okvětí. Plodem je vejcovitá tobolka, plochá semena se tvoří vzácně.

Záměny: Rozeznávání česneků není vždy snadné. Pokud rostliny kvetou a mají květy i pacibulky, určení obvykle nečiní potíže, druh je nápadný vyčnívajícími zoubky. Odlišení nekvetoucích rostlin je možné mikroskopicky pomocí obtisku pokožky listů, pro odlišení trávníčků, tvoří je též česnek planý (Allium oleraceum), lze využít palčivosti chuti listů. Odlišení rostlin pouze s květy bez pacibulek od česneku kulatohlavého (A. sphaerocephalon), pokud není zachován toulec, může činit značné potíže.

Allium vinealeAllium vineale
Allium vineale
Allium vineale
Allium vineale

Fotografováno dne 14. 7. 2019 (Česko, Čechy, nedaleko bývalé usedlosti Starost / Sorgen).

]]>
Jak Češi poznávali orchideje aneb Když měl ještě Smíchov na Londýn https://botany.cz/cs/orchideje-smichov-1776/ Fri, 19 Jul 2019 16:02:01 +0000 https://botany.cz/cs/?p=166370 V Mikanově soupisu rostlin pěstovaných v botanické zahradě pražské univerzity na Smíchově z roku 1776 (Catalogus plantarum omnium juxta systematis vegetabilium Caroli a Linné editionem novissimam decimam tertiam in usum horti botanici Pragensis) poněkud překvapuje dosti vysoký počet rostlin vstavačovitých (Orchidaceae); je tu uvedeno 107 taxonů. Pokusili jsme se tyto rostliny identifikovat a tehdejší pražskou sbírku srovnat s dobově blízkou sbírkou orchidejí v anglickém Kew. Zde jsme vycházeli ze soupisu Hortus Kewensis; Or a Catalogue of the Plants Cultivated in the Royal Botanic Garden at Kew), který pochází z roku 1789 a sepsal ho britský botanik William Aiton (1731–93). Zjistili jsme při tom, že v Kew v této době bylo pěstováno pouhých 41 taxonů těchto rostlin. Pražská sbírka orchidejí byla v této době tedy rozhodně neobyčejná.

1776 Praha – Joseph Gottfried Mikan: Catalogus plantarum omnium juxta systematis vegetabilium Caroli a Linné editionem novissimam decimam tertiam in usum horti botanici Pragensis:

Arethusa bulbosaArethusa bulbosa, severoamerický druh
Arethusa divaricataCleistesiopsis divaricata, severoamerický druh
Arethusa ophioglossoidesPogonia ophioglossoides, severoamerický druh
Cypripedium bulbosumCalypso bulbosa, cirkumboreální druh
Cypripedium calceolusCypripedium calceolus, eurasijský druh
Epidendrum aloifoliumCymbidium aloifolium, jihovýchodní Asie
Epidendrum amabilePhalaenopsis amabilis, jihovýchodní Asie
Epidendrum carinatumDendrobium carinatum, jihovýchodní Asie
Epidendrum caudatumBrassia caudata, neotropický druh
Epidendrum ciliareEpidendrum ciliare, neotropický druh
Epidendrum coccineumOrnithidium coccineum, neotropický druh
Epidendrum cochleatumProsthechea cochleata, neotropický druh
Epidendrum cucullatumBrassavola cucullata, neotropický druh
Epidendrum ensifoliumCymbidium ensifolium, jihovýchodní Asie
Epidendrum flos aerisArachnis flos-aeris, jihovýchodní Asie
Epidendrum furvumVanda furva, jihovýchodní Asie
Epidendrum graminifoliumOctomeria graminifolia, neotropický druh
Epidendrum guttatumTolumnia guttata, neotropický druh
Epidendrum juncifoliumTrichocentrum cebolleta, neotropický druh
Epidendrum lineareIsochilus linearis, neotropický druh
Epidendrum moniliformeDendrobium moniliforme, jihovýchodní Asie
Epidendrum nocturnumEpidendrum nocturnum, neotropický druh
Epidendrum nodosumBrassavola nodosa, neotropický druh
Epidendrum ophioglossoidesStelis ophioglossoides, neotropický druh
Epidendrum ovatumDendrobium ovatum, Indie
Epidendrum punctatumCyrtopodium punctatum, neotropický druh
Epidendrum pusillumErycina pusilla, neotropický druh
Epidendrum retusumRhynchostylis retusa, jihovýchodní Asie
Epidendrum ruscifoliumPleurothallis ruscifolia, neotropický druh
Epidendrum scriptumGrammatophyllum scriptum, jihovýchodní Asie
Epidendrum secundumEpidendrum secundum, neotropický druh
Epidendrum spatulatumVanda spathulata, Indie
Epidendrum tenuifoliumCleisostoma tenuifolium, jihovýchodní Asie
Epidendrum tuberosumGeodorum terrestre, jihovýchodní Asie
Epidendrum vanillaVanilla mexicana, neotropický druh
Limodorum altumEulophia alta, afroamerický druh
Limodorum tuberosumCalopogon tuberosus, severoamerický druh
Ophrys alpinaChamorchis alpina, evropský druh
Ophrys anthropophoraOrchis anthropophora, evropský druh
Ophrys atrataCeratandra atrata, jihoafrický druh
Ophrys caffraPterygodium caffrum, jihoafrický druh
Ophrys camtschateaNeottia camtschatea, Sibiř, severní Čína
Ophrys catholicaPterygodium catholicum, jihoafrický druh
Ophrys cernuaSpiranthes cernua, severoamerický druh
Ophrys circumflexaDisperis circumflexa, jihoafrický druh
Ophrys corallorhizaCorallorhiza trifida, cirkumboreální druh
Ophrys cordataListera cordata, cirkumboreální druh
Ophrys insectifera
– α myodesOphrys insectifera, evropský druh
– β arachnitesOphrys apifera, evropský druh
Ophrys lilifoliaLiparis liliifolia, severoamerický druh
Ophrys loeseliiLiparis loeselii, eurasijsko-severoamerický druh
Ophrys monophyllosMalaxis monophyllos, cirkumboreální druh
Ophrys monorchisHerminium monorchis, eurasijský druh
Ophrys nidus avisNeottia nidus-avis, eurasijský druh
Ophrys ovataListera ovata, eurasijský druh
Ophrys paludosaHammarbya paludosa, cirkumboreální druh
Ophrys spiralisSpiranthes spiralis, evropský druh
Orchis abortivaLimodorum abortivum, evropský druh
Orchis bicornisSatyrium bicorne, jihoafrický druh
Orchis bifloraDisa biflora, jihoafrický druh
Orchis bifoliaPlatanthera bifolia, eurasijský druh
Orchis burmannianaBartholina burmanniana, jihoafrický druh
Orchis ciliarisPlatanthera ciliaris, severoamerický druh
Orchis conopseaGymnadenia conopsea, eurasijský druh
Orchis coriophoraAnacamptis coriophora, evropský druh
Orchis cornutaDisa cornuta, jihoafrický druh
Orchis cubitalisPeristylus cubitalis, Indie
Orchis cucullataNeottianthe cucullata, eurasijský druh
Orchis flavaPlatanthera flava, severoamerický druh
Orchis flexuosaDisa flexuosa, jihoafrický druh
Orchis fuscescensPlatanthera fuscescens, východoasijský druh
Orchis globosaTraunsteinera globosa, evropský druh
Orchis habenariaHabenaria macroceratitis, neotropický druh
Orchis hyperboreaPlatanthera hyperborea, severoamericko-východoasijský druh
Orchis incarnataDactylorhiza incarnata, eurasijský druh
Orchis latifoliaDactylorhiza majalis, evropský druh
Orchis maculataDactylorhiza maculata, evropský druh
Orchis masculaOrchis mascula, evropský druh
Orchis militarisOrchis militaris, eurasijský druh
Orchis morioAnacamptis morio, evropský druh
Orchis odoratissimaGymnadenia odoratissima, evropský druh
Orchis ornithis Jacq. – ?, zřejmě Gymnadenia conopsea var. leucantha, evropský druh
Orchis pallensOrchis pallens, evropský druh
Orchis papilionaceaAnacamptis papilionacea, evropský druh
Orchis psycodesPlatanthera psycodes, severoamerický druh
Orchis pyramidalisAnacamptis pyramidalis, evropský druh
Orchis sambucinaDactylorhiza sambucina, evropský druh
Orchis sanctaAnacamptis sancta, evropský, východomediteránní druh
Orchis spectabilisGalearis spectabilis, severoamerický druh
Orchis strateumaticaZeuxine strateumatica, severoamericko-jihoasijský druh
Orchis susannaePecteilis susannae, jihovýchodní Asie
Orchis ustulataNeotinea ustulata, evropský druh
Satyrium albidumPseudorchis albida, evropský druh
Satyrium capenseEulophia aculeata, jihoafrický druh
Satyrium epipogiumEpipogium aphyllum, eurasijský druh
Satyrium hircinumHimantoglossum hircinum, evropský druh
Satyrium nigrumNigritella rhellicani, evropský druh
Satyrium plantagineumMicrochilus plantagineus, neotropický druh
Satyrium repensGoodyera repens, cirkumboreální druh
Satyrium virideDactylorhiza viridis, cirkumboreální druh
Serapias capensisAcrolophia capensis, jihoafrický druh
Serapias cordigeraSerapias cordigera, evropský druh
Serapias grandifloraCephalanthera longifolia, eurasijský druh
Serapias latifoliaEpipactis helleborine, eurasijský druh
Serapias linguaSerapias lingua, evropský druh
Serapias longifolia – ?, Epipactis palustris, eurasijský druh
Serapias rubraCephalanthera rubra, evropský druh

1789 Kew – William Aiton: Hortus Kewensis; Or a Catalogue of the Plants Cultivated in the Royal Botanic Garden at Kew:

Arethusa bulbosa – v soupisu uveden jako severoamerický druh
Arethusa ciliaris – jihoafrický druh
Cypripedium acaule – severoamerický druh
Cypripedium album – severoamerický druh
Cypripedium calceolus – britský druh
Epidendrum ensifolium – Čína a Japonsko
Epidendrum cochleatum – „západoindický“ druh
Epidendrum fragrans – Jamajka
Limodorum altum – „západoindický“ druh
Limodorum tankervilliae – čínský druh
Limodorum tuberosum – severoamerický druh
Ophrys anthropophora – britský druh
Ophrys insectifera
– α muscifera, myodes
– β apifera
– γ aranifera – britský druh
Ophrys lilifolia – severoamerický druh
Ophrys monorchis – britský druh
Ophrys nidus avis – britský druh
Ophrys ovata – britský druh
Ophrys spiralis – britský druh
Orchis bicornis – jihoafrický druh
Orchis bifolia – britský druh
Orchis carnea – jihoafrický druh
Orchis conopsea – britský druh
Orchis coriophora – britský druh
Orchis fimbriata – severoamerický druh
Orchis latifolia – britský druh
Orchis maculata – britský druh
Orchis mascula – britský druh
Orchis militaris – britský druh
Orchis morio – britský druh
Orchis pyramidalis – britský druh
Orchis ustulata – britský druh
Satyrium hircinum – britský druh
Satyrium nigrum – Alpy a Laponsko
Satyrium repens – britský druh
Satyrium viride – britský druh
Serapias grandiflora – britský druh
Serapias latifolia – britský druh
Serapias lingua – jihoevropský druh
Serapias longifolia – britský druh

Joseph Gottfried Mikan: Catalogus plantarum (1776)

Tyto soupisy dokládají, že v orchidejových sbírkách botanických zahrad se na konci 18. století objevovaly v hojné míře i druhy domácí. V Praze měli v roce 1776 „domácích“ 40 taxonů (tedy včetně rostlin alpských a karpatských), v Kew v roce 1789 rostlo jen 23 taxonů vstavačovitých ze zdrojů domácích. Pro Prahu zřejmě nebylo těžké získat rostliny i z odlehlejších míst monarchie, v tom pro ni nemohla být ostrovní Británie soupeřem. Určitě je ale pozoruhodné, že v Praze bylo i daleko více rostlin zámořských: neotropických 20 druhů a 11 druhů jihoafrických – v Kew z neotropické oblasti byly pouhé 3 druhy, rovněž jen 3 druhy byly jihoafrické. Očekávali bychom situaci spíše přesně opačnou.

Je potřebné si uvědomit, že v této době se ještě do Evropy nedostávalo tolik zámořských orchidejí, velké vědecké výpravy do Jižní Ameriky (Mikan, Pohl, Haenke) přišly až později. Navíc na konci 18. století se nedá ještě ani hovořit o zásilkách od sběratelů rostlin typu Benedikta Roezla. V závěru 18. století mnoho možností pro vysvětlení přítomnosti excelentní sbírky orchidejí v Praze není. Nicméně jedna možnost existuje – je jí Jacquinova cesta do Karibiku v roce 1755, která měla doplnit sbírku rostlin v Schönbrunnu. V Jacquinově díle Plantarum rariorum horti caesarei Schoenbrunnensis descriptiones et icones (1797–1804) orchidejí uvedeno zrovna mnoho není (Orchis bicornis), ale v jeho spise Enumeratio systematica plantarum z roku 1762 je to už daleko lepší, karibských druhů je tu řada, najdeme tu dokonce i shody třeba u Epidendrum ciliare, Epidendrum coccineum, Epidendrum lineare, Epidendrum nocturnum, Epidendrum ophioglossoides, Epidendrum ruscifolium, Epidendrum secundum i u dalších v Praze pěstovaných druhů. I když bez naprosto jednoznačného důkazu je těžké vyřknout jasný závěr, troufám si tvrdit, že přinejmenším část exotických orchidejí přicestovala do Prahy právě z Vídně, a to rovnou od císařského dvora. Praha měla díky Jacquinovi sbírku, o které si mohli nechat zdát třeba i v Londýně.

Význam či velikost některých bodů v historii se nám hodnotí jen dost špatně, obvykle chybí srovnání. Navíc rádi trpíme divným komplexem malé a dlouho hořce zkoušené země, tu úpějící pod útlakem Vídně, tu zase Moskvy či Bruselu. Když se dočkáme úspěchu, radujeme se upřímně, ale většinou jen velmi krátce, rychle zapomínáme i na to nejlepší, co nás kdy potkalo.

Jen v tichosti ještě přidáváme soupis orchidejí z univerzitní botanické zahrady ve francouzském Montpellier (Catalogus plantarum Horti Botanici Monspeliensis) z roku 1813, který vypracoval Augustin Pyramus de Candolle. Tohle také ještě není zrovna soupis orchidejí významné koloniální velmoci:

Cypripedium calceolus
Epidendrum aloifolium
Epidendrum sinense
Epidendrum vanilla
Limodorum abortivum
Neottia spiralis
Ophrys apifera
Ophrys aranifera
Ophrys arachnites
Ophrys lutea
Ophrys myodes
Ophrys speculum
Orchis coriophora
Orchis galeata
Orchis hircina
Orchis laxiflora
Orchis maculata
Orchis mascula
Orchis militaris
Orchis morio
Orchis odoratissima
Orchis pyramidalis
Orchis robertiana
Orchis simia
Orchis ustulata
Serapias lingua

]]>
Carduelis carduelis (Linnaeus, 1758); stehlík obecný https://botany.cz/cs/carduelis-carduelis/ Thu, 18 Jul 2019 09:04:37 +0000 https://botany.cz/cs/?p=166335 Biologická klasifikace: Animalia, Aves, Passeriformes, Fringillidae
Syn.: Fringilla carduelis Linnaeus, 1758
Česká jména: stehlík obecný
Anglická jména: European goldfinch

Carduelis carduelis
Carduelis carduelis

Rozšíření: Žije v Evropě (kromě severních oblastí Skandinávie), v západní Asii a severní Africe. Byl vysazen v jižní Austrálii a na Novém Zélandu, druhotně se objevuje i v Brazílii, Uruguayi a Argentině.

Způsob života: Obývá řídké smíšené a listnaté lesy, krajinu s rozptýlenými křovinami a stromy, parky i větší zahrady.
Často je možné spatřit hejna stehlíků, jak zavěšení na stonku vytahují dlouhým špičatým zobáčkem semena z bodláků, lopuchů a jiných rostlin a neustále švitoří. Živí se rovněž hmyzem, semeny olší a modřínů, na jaře i jehnědami vrb.
Je částečně tažný, u nás stálý, hnízdí běžně dvakrát do roka od května do července. Koncem dubna si samice staví úhledné miskovité hnízdo spletené ze stébel trávy, kořínků, listí, mechu, vystlané chmýřím. Snáší 4–6 bílých, hnědě až fialově skvrnitých vajec, na kterých sama sedí 12–14 dní a samec o ní pečuje. V době hnízdění je stehlík velmi opatrný a plachý a dovede se mistrně skrývat v korunách stromů. Mláďata krmí oba rodiče 14 dnů, nejdříve hmyzem, potom semeny změklými ve voleti.

Popis: Je to pták 12–14 cm dlouhý, jeho hmotnost dosahuje asi 16 g. Je pestře zbarvený, na přední části hlavy s jasně červenou masku, temeno je černé a uprostřed se táhne bílý pruh. Hřbet je světle hnědý, na prsou má žlutavě kaštanovou skvrnu. Křídla jsou černá se širokým žlutým pruhem. Na konci křídel a na černém ocasu jsou bílé skvrny. Za křivolakého letu je patrný jeho bílý kostřec. Mláďata stehlíka jsou šedohnědě skvrnitá s výrazným žlutým pruhem na křídlech a nemají kresbu na hlavě jako dospělí ptáci.

Ohrožení a ochrana: Červený seznam IUCN (2018) jej řadí z hlediska ohrožení k méně dotčeným druhům (LC).

Carduelis carduelis
Carduelis carduelis

Fotografováno ve dnech 15. a 17. 7. 2019 (Česko, Čechy, Úvaly).

]]>
Malabaila de Canal, Joseph Emanuel https://botany.cz/cs/malabaila/ Wed, 17 Jul 2019 20:33:13 +0000 https://botany.cz/cs/?p=166272 Hrabě Joseph Emanuel Malabaila de Canal (Joseph Emanuel Malabayla, Josephus Malabaila comes de Canal, Joseph Canal de Malabaila) se narodil dne 3. června 1745 ve Vídni, zemřel 20. února 1826 v Praze. Byl to v Čechách působící osvícenec, filantrop, zakladatel jedné z nejstarších botanických zahrad u nás.

Byl synem sardinského vyslance ve Vídni. Vojenskou službu vykonával v sardinské armádě do roku 1770, pak v hodnosti podplukovníka vojenskou kariéru opustil a po zbytek života se věnoval filantropii a svým zálibám. Žil pak převážně v Praze. Dobročinné snahy ho sblížily se zednáři, v roce 1785 byl přítomen na významném jednání bratrstva ve Vídni, při kterém se stanovily priority a organizační zásady tohoto hnutí v celé monarchii – stal se provinciálním velmistrem. Podpořil vznik sirotčince a chudobince sv. Jana Křtitele v Praze, v roce 1787 založil ústav pro zchudlé služebníky a jejich vdovy, pomáhal i jiným dobročinným institucím. Věnoval se Vlastenecké hospodářské společnosti, v roce 1789 se stal jejím řádným členem a v roce 1793 dokonce předsedou.

Malabaila

Pro historii botaniky je nejdůležitější jeho činnost zahradnická – zřídil a zpřístupnil rozsáhlou zahradu za tehdejší Koňskou branou na Královských Vinohradech – říkávalo se jí po zakladateli Kanálka a byla otevřena v roce 1791. Potřebné pozemky koupil hrabě už v roce 1787, dnes bychom mohli její přesné místo vytyčit z jihu Vinohradskou třídou, ze severu Polskou ulicí, ze západu ulicí Anny Letenské a z východu náměstím Jiřího z Poděbrad. V oblasti za dnešním Národním muzeem nechal hrabě vystavět čtyři obytné budovy s tanečním a přednáškovým sálem, ale také hospodářský dvůr. Samotnou zahradu tvořil volnější park, ale i francouzská a čínská zahrada. Našli bychom tady tehdy romantické zahradní stavby – pavilóny, voliéru, grottu, jezírka i mosty.
V zahradě, která měla sloužit odpočinku, ale i k povznesení domácího zemědělství a sadařství, poučení i estetické výchově, se pěstovaly rostliny domácí i cizokrajné. Součástí zahrady byl také botanický ústav, který měl přednáškami i praktickými ukázkami pěstebních postupů přispět ke změnám v zemědělské výrobě, ovocnářství i v okrasném zahradnictví. V roce 1811 zde nechal hrabě zřídit i pokusný cukrovar. Vyučoval tu Franz Wilibald Schmidt, přednášky měl i Johann Emanuel Pohl.
Jako mecenáš podpořil hrabě Malabaila de Canal vydání několika botanických publikací, zejména Schmidtovy práce Flora Boëmica inchoata a díla Hortus Canalius, seu plantarum rariorum, quae in horto botanico illustrissimi, ac excellentissimi Josephi Malabaila comitis de Canal coluntur, icones et descriptiones od Ignaze Tausche.
V závěru života, kdy zednáři stanuli mimo zákon, se z veřejného dění postupně vytrácel. Osud Kanálky byl zpečetěn jeho smrtí v roce 1826, v závěti si sice hrabě přál, aby zahrada nebyla nikdy zastavěna, avšak její místo bylo pro řadu pozdějších investorů až nadmíru lákavé. V roce 1895 byla zahrada rozparcelována pro výstavbu činžovních domů. Je to skutečně velká škoda, mohli jsme mít v srdci dnešní Prahy o jednu báječnou historickou zahradu více.

Na jeho počest pojmenoval botanik Georg Franz Hoffmann (1760–1826) rod Malabaila (Apiaceae), druh Malabaila graveolens si hrabě pěstoval dokonce i v Kanálce.

Kanálka

Důležitým pramenem pro vytvoření náležité představy o charakteru Kanálky je Tauschův soupis zde pěstovaných rostlin z roku 1821 – patří zároveň k nejstarším dokumentům tohoto charakteru u nás – Index plantarum, quae in horto Excellentissimi Comitis Josephi Malabaila de Canal coluntur. Některé rostliny jsou tu z našeho území doloženy zcela poprvé.
Jistě hodnotný je Tauschův zápis zdejšího výskytu tří druhů platanů, patrně vůbec poprvé u nás je zde uveden i platan javorolistý (Platanus ×hispanica). Rostly tu i dva zeravy (Platycladus orientalis a Thuja occidentalis, ty ale známe už i z botanické zahrady na Smíchově z roku 1776), měli tu Aesculus ×carnea i Aesculus flava, nescházel druh Ailanthus altissima a řada dalších v této době pozoruhodných stromů.
Za povšimnutí rozhodně stojí zdejší sbírka vrb – na Smíchově jich měli v roce 1776 přesně 32 druhů, v botanické zahradě na Hluboši v roce 1808 jen šest, v Kanálce však k 50 druhům (ve francouzském univerzitním Montpellier v roce 1813 jen 24 druhů). Úctyhodná byla také kolekce růží. Rozsáhlou sbírku tu tvořily i dřeviny z rodu Pyrus, oproti sedmi druhům ze soupisu rostlin botanické zahrady na Smíchově z roku 1776 tu najednou vidíme druhů téměř třicet (včetně jabloně, kdouloně a jeřábů, které se tehdy k tomuto rodu přiřazovaly rovněž).

U bylin byla velmi početná sbírka rozrazilů a jestřábníků – těch bylo na Smíchově 34 druhů, na Hluboši jen 7, zatímco tady asi 58 druhů – evidentně se zde projevila jestřábníková záliba Tauschova. O něco menší byly kolekce česneků, kosatců, zvonků, žluťuch, různých aster, ale i řady dalších skupin rostlin. Nejen českou specialitou této doby bylo pěstování šalvějí, řadu druhů tohoto rodu měli i zde. Orchideje tu rostly především domácí, tedy Anacamptis morio, Dactylorhiza incarnata, Dactylorhiza maculata, Orchis purpurea, exoty zastupoval druh Phaius tankervilleae. Daleko větší sbírku orchidejí tehdy měli v botanické zahradě na Smíchově.

Z typicky tropických rostlin v Kanálce pěstovali třeba druhy Bixa orellana, Caladium bicolor, Canna glauca, Coix lacryma-jobi, Dodonaea viscosa, Myrsine africana, Plumbago zeylanica, Rivina humilis, Tarchonanthus camphoratus, Tigridia pavonia, Thunbergia fragrans, Volkameria inermis, Zingiber zerumbet. Kaktusů tu rostlo 15 druhů, k nim i několik sukulentů (třeba Agave americana, Aeonium arboreum, Aloe plicatilis a několik smrdutek a tlustic), dost velká byla sbírka pelargónií (ta byla obsáhlá i na Smíchově a v roce 1808 i na zámku v Hluboši), nechybělo ani několik druhů tabáku, bavlník, rýže, kukuřice, citrusy, cukrová třtina, datlovník, fíkovníky, kávovník, pepřovníky aj.
Ze subtropických druhů tu byly například Albizia julibrissin, Aloysia citriodora, Ceratonia siliqua, deset druhů cistů (např. Cistus albidus), Laurus nobilis, Magnolia grandiflora, Melia azedarach, Nerium oleander, Pistacia lentiscus, Punica granatum, Schinus polygama, Ziziphus jujuba, ale i australské druhy Banksia dentata, Melaleuca decussata, Pittosporum undulatum, Westringia fruticosa, novozélandské Phormium tenax nebo jihoafrické druhy Grewia occidentalis, Melianthus major, Oedera capensis a Zygophyllum foetidum, velmi populární v té době byl i rod Mesembryanthemum, kam se tehdy přiřazoval i rod Aptenia a Carpobrotus (44 druhů takto široce pojímaného rodu Mesembryanthemum měl už i Mikan na Smíchově v roce 1776).

Byl to skutečně pestrý svět. Na první pohled je zřejmě, že druhové zastoupení bylo v některých skupinách rostlin dosti podobné sortimentu v dalších tehdejších českých zahradách – jistě tedy odnože či semena rostlin kolovaly od Smíchova přes Hluboš až na Vinohrady do Kanálky a klidně i zpátky. U Kanálky si můžeme povšimnout i lehké akcentace rostlin užitkových, zřejmě to souviselo s hraběcí snahou vzdělávat a pomáhat zvyšovat zemědělskou produkci. Nepřehlédnutelné jsou ale i sbírky vrb a jestřábníků, v tomto případě se nejspíš při jejich sběru skvěle vydováděl Tausch.

]]>
Callospermophilus lateralis (Say, 1823); sysel zlatavý https://botany.cz/cs/callospermophilus-lateralis/ Wed, 17 Jul 2019 15:18:17 +0000 https://botany.cz/cs/?p=166249 Biologická klasifikace: Animalia, Mammalia, Rodentia, Sciuridae
Syn.: Citellus lateralis (Say, 1823); Sciurus lateralis (Say, 1823); Spermophilus lateralis (Say, 1823)
Česká jména: sysel zlatavý
Anglická jména: Golden-mantled ground squirrel

Callospermophilus lateralis
Callospermophilus lateralis

Rozšíření: Druh horských oblastí západu Severní Ameriky, jeho areál sahá od jihovýchodu Britské Kolumbie a jihozápadní Alberty přes americké státy Washington, Oregon, Idaho a Montana až do západního Colorada, Nového Mexika, Arizony a jižní Kalifornie. Je rozlišováno několik poddruhů.

Způsob života: Obývá lesy, křovinaté porosty i skalnaté svahy v nadmořských výškách zhruba od 1200 až do 3400 metrů. Potravou jsou mu semena, oříšky, žaludy, byliny, houby, hmyz a jeho larvy, vejce a ptáčata, ještěrky i mršiny.
Od konce srpna do listopadu upadá k zimnímu spánku. Probouzí se v závislosti na nadmořské výšce od konce března do května. Rozmnožuje se jednou za rok, k páření dochází od března do května. V podzemní noře si staví samice hnízdo z trav, sušených listů a drcené kůry, do které vrhá po 26–33 dnech březosti 2–8 mláďat. Mláďata jsou slepá a holá až na drobné vousy a chlupy na hlavě, stará se o ně pouze samice. Po třech dnech od narození jim začíná růst srst a po čtyřech týdnech vidí a jsou odstavena.
Sysel zlatavý má kromě hlavní nory vybudováno ještě několik tzv. únikových nor, kam se ukrývá, je-li vyrušen. Aby měl přehled o predátorech, kterými jsou dravci, kojoti, skunci, lasice a hadi, často panáčkuje nebo vzpřímeně sedí na vyvýšených místech, v případně nebezpečí hlasitě hvízdá.
Dožívá se až sedmi let života.

Popis: Sysel zlatavý je 235–295 mm dlouhý, jeho hmotnost se pohybuje od 120 až do 394 g. Zbarvení je nápadné, na zádech je šedohnědý, na bocích se táhne vodorovný černě ohraničený bílý pruh. Na hlavě a ramenou je srst červenohnědá. Okolo očí je bělavý kroužek. Ocas je nahoře šedohnědý a na spodní straně červenohnědý. Samci jsou výrazněji zbarvení.

Ohrožení a ochrana: Z hlediska ohrožení jej Červený seznam IUCN (2016) řadí k méně dotčeným druhům (LC).

Callospermophilus lateralis
Callospermophilus lateralis
Callospermophilus lateralis
Callospermophilus lateralis
Callospermophilus lateralis
Callospermophilus lateralis
Callospermophilus lateralis
Callospermophilus lateralis

Fotografováno dne 24. 8. 2017 (USA, Oregon, Mount Hood National Forest, okolí Mirror Lake).

]]>
Hochberg z Hennersdorfu, Anton https://botany.cz/cs/hochberg/ Tue, 16 Jul 2019 11:18:04 +0000 https://botany.cz/cs/?p=166115 Baron Anton Hochberg z Hennersdorfu (Anton Hochberg von Hennersdorf) se narodil dne 18. června 1762 v Hluboši u Příbrami, zemřel 24. června 1831 ve Vídni. Zapsal se do dějin české botaniky jako zakladatel jedné z nejstarších botanických zahrad na našem území.

Hochbergové z Hennersdorfu byli českou odnoží Hochbergů z Hochbergu, starého slezského rodu, který držel až do roku 1941 proslulý hrad Fürstenstein (Książ) u Valdenburku (Waldenburg, dnes Wałbrzych v polském Slezsku). Do Čech se dostali v polovině 16. století a v roce 1746 byl Johann Anton z Hennersdorfu společně se svým bratrem Franzem Wenzelem povýšen mezi svobodné pány.
Johann Anton Hochberg získal hlubošské panství už v roce 1741 a v sedmdesátých letech 18. století nechali Hochbergové zdejší hrad přestavět na barokní zámek.
Jeho syn Anton Hochberg pak v roce 1806 založil u zámku vlastní botanickou zahradu i s jedinečným skleníkem – stála tu sedm metrů vysoká skála, z jejíhož temene stékal vodopád, pod kterým se rozkládal bazén s vodními rostlinami; byl tu i Ananashaus. Rostliny v zahradě byly vysazeny přísně podle Linnéova systému, každá rostlina byla opatřena náležitou cedulkou se svým vědeckým jménem. Od zbytku zahrady byla tato plocha oddělena bukovými špalíry, na které navazovaly ještě další sbírky rostlin jednoletých a dvouletých, stínomilných, alpských, bylo tu i arboretum. Byl to unikát natolik pozoruhodný, že dne 4. července 1810 Hluboš osobně navštívil dokonce i císař František I. Sláva zahrady však netrvala dlouho, hledání pozůstatků tohoto díla je v současnosti činností vhodnou spíše pro archeology. Panství se zadlužilo a Anton von Hochberg nakonec Hluboš v roce 1816 zařadil do loterie. Hned v tomto roce získal panství kníže Otto Victor I. von Schönburg-Waldenburg (1785–1859), další osud botanické zahrady byl navždy zpečetěn.

Hluboš

Unter allen Gärten Böhmens ist bestimmt der des Herrn Anton Freiherrn von Hochberg zu Hlubosch befindliche botanische Garten der reichhaltigste und an botanischen Schätzen der merkwürdigste, napsal oslavně o zahradě v Hluboši v předmluvě ke své práci Des Freiherrn von Hochberg botanischer Garten zu Hlubosch pražský botanik Johann Emanuel Pohl (1782–1834) v roce 1812. Právě on měl na podobu zahrady značný vliv, ředitelem zahrady tu v této době býval botanik Johann Christian Neumann (1784–1855). Avšak dlužno doplnit, že první soupis rostlin této zahrady představil Pohl veřejnosti už o pár let dříve, obsahoval tehdy rostliny pěstované v roce 1808 (Verzeichniss der im Garten des Freyherrn von Hochberg zu Hlubosch in Böhmen befindlichen Pflanzen, Prag 1809).
Je nepochybné, že zahrada v Hluboši v této době držela krok s botanickou zahradou pražské univerzity na Smíchově, která byla založena v roce 1775, a také s odborně řízenou Kanálkou, tedy pražskou zahradou hraběte Josefa Emanuela Malabaila de Canal (1745–1826), otevřenou v roce 1791. Skvělým dokladem o její jedinečnosti jsou výše zmiňované Pohlovy soupisy.

Mnohé zmínky o zde pěstovaných rostlinách patří k nejstarším dokladům o jejich výskytu na našem území. Už v roce 1808 tu jistě rostly například Acer negundo a A. saccharinum, Amorpha fruticosa, Campsis radicans, Catalpa bignonioides, Cercis canadensis i C. siliquastrum. Znali tu druhy Ginkgo biloba, Gleditsia triacanthos, Juglans nigra, Koelreuteria paniculata i Liriodendron tulipifera, Populus balsamifera, Sophora japonica. Je určitě zajímavé, že už v roce 1808 tu rostl i Platanus occidentalis, nechyběl ani Platycladus orientalis a Thuja occidentalis. V roce 1812 tu k jehličnatým stromům přibyly také druhy Pinus strobus a Tsuga canadensis.

Ve sklenících bychom našli například velkou sbírku rodu Aloe, mučenek (Passiflora), velmi rozsáhlou sbírku pelargónií, ale i některé rostliny broméliovité (včetně ananasu) a kaktusovité (kromě nopálů tu rostla třeba i Pereskia), nechyběla sbírka fíkovníků (včetně Ficus sycomorus), tučnic (např. Crassula arborescens aj.). Z obecně známých druhů tu byly kupříkladu Caladium bicolor, Calathea lutea, Curcuma longa, Gloriosa superba, Hedychium coronarium, četné právenky (třeba Justicia adhatoda) a početní zástupci rodů Mesembryanthemum a Hermannia, rovněž africké druhy Kigelia africana, Grewia occidentalis a Scadoxus puniceus, též známá Zantedeschia aethiopica, ale třeba ještě i dnes poněkud méně známý africký druh Pollichia campestris – jihoafrických rostlin bylo tady vůbec poměrně dost hodně (v roce 1812 dokonce i šest druhů rodu Protea). Z mnoha pěstovaných cistů jmenujme alespoň Cistus ladanifer, palmy zastupovaly druhy Phoenix dactylifera a Chamaerops humilis, v roce 1812 bychom tu objevili i Cycas revoluta. Pochopitelně nechyběly ani citrusy, marhaník, banánovník, kávovník, jasmíny nebo vavříny a mediteránní cypřiš.
Je zajímavé, že v soupisech nenajdeme zrovna mnoho orchidejí (jen malá sbírka je uvedena i ze zahrady hraběte Malabaila de Canal z roku 1821), v této době ještě evidentně nebyly ve šlechtických zahradách a sklenících tak časté – větší sbírku měli leda v univerzitní botanické zahradě na Smíchově. Ostatně velké orchidejové kolekce nebyly na našich zámcích běžné ještě ani na konci 19. století (lépe známe jen červenopečskou sbírku barona Hrubého z Jelení). Na Hluboši měli k roku 1812 jen trochu více druhů z rodu Cymbidium, bylo tu třeba Cymbidium altum (což je tedy vlastně Bletia purpurea) nebo Cymbidium aloifolium aj., ovšem pěstili tu prý rovněž afroamerickou orchidej Eulophia alta a paleotropický druh Phaius tankervilleae. Středoevropské druhy byly zastoupeny vstavači, rostly tu Orchis bifolia (tj. Platanthera bifolia), O. maculata (tj. Dactylorhiza maculata) a O. ustulata (tj. Neotinea ustulata).

Na venkovních záhonech bychom viděli větší sbírku různých hvězdnic i severoamerických astřiček (např. Symphyotrichum novae-angliae), chrp i řebříčků, také durmanů, hrachorů, hvozdíků, ibišků, kakostů, kosatců, levandulí, lilků, lomikamenů, mochen, náprstníků, omějů, ožanek, pryšců, pupalek, rozrazilů, silenek, včelníků i žluťuch, nesmíme zapomenout ani na početné růže, reprezentativní zřejmě byla i sbírka šalvějí (těch měli spoustu rovněž v zahradě na Smíchově). Rozhodně si neklademe za cíl uvést na tomto místě rostliny všechny – jejich seznam je skutečně dlouhý, pěstovalo se tu na 2000 druhů rostlin.

Pohlovy soupisy rostlinného inventáře zahrady u zámku v Hluboši jsou jedinečným pramenem dokládajícím někdy i vůbec první výskyty cizokrajných rostlin na našem území.

]]>
Loxodonta africana (Blumenbach, 1797); slon africký https://botany.cz/cs/loxodonta-africana/ Mon, 15 Jul 2019 19:45:00 +0000 https://botany.cz/cs/?p=166088 Biologická klasifikace: Animalia, Mammalia, Proboscidea, Elephantidae
Syn.: Elephas africanus Blumenbach, 1797; Elephas capensis Cuvier, 1798
Česká jména: slon africký
Anglická jména: African bush elephant

Loxodonta africana
Loxodonta africana

Rozšíření: Druh subsaharské Afriky, vyskytuje se v oblasti od Mali, Burkiny Faso, jižního Čadu a Súdánu na severu až po Jihoafrickou republiku na jihu. V pralesních oblastech tropické západní a střední Afriky se vyskytuje ještě jeden zástupce tohoto rodu, slon pralesní (Loxodonta cyclotis). V Indii žijící sloni jsou řazeni k jinému rodu, patří k druhu Elephas maximus.

Způsob života: Sloni afričtí obývají nejrůznější biotopy, od lesů až po otevřené savany, křovinaté polopouště, stoupají i do hor až do nadmořské výšky okolo 4000 m. Vyhledávají místa s dostatkem potravy, stínu a vody, aby se napili, vykoupali a relaxovali v bahně. V období sucha dovedou překonávat velké vzdálenosti.
Jsou to býložravci, konzumují listy, větve, kořeny a kůru stromů, ovoce a trávu. Stádo za sebou často zanechává spoušť, vytrhané keře, poničené stromy, mnohdy působí škody i na plantážích domorodců. Obzvláště mají v oblibě například druhy Pterocarpus angolensis, Cassia abbreviata, Sclerocarya birrea i jiné.
Slon africký je společenský. Samice a mláďata žijí v rodinných stádech pod vedením staré zkušené slonice. Samci tuto skupinu opouštějí, jakmile začnou dospívat, žijí odděleně, zajímají se jenom o říjné samice. Samci dospívají asi ve věku 20 let a samice 11 let. Délka březosti slonice je různá, vývoj samiček trvá 17–22 měsíců, vývoj samečků 22–23 měsíců. Většina mláďat přichází na svět v období dešťů, slonice rodí obvykle jednou za čtyři roky jedno slůně, výjimečně dvojčata (asi 1 % mláďat). Mládě je zhruba 85 cm vysoké a váží okolo 110 kg, saje mateřské mléko po dobu dvou let věku, mnohdy déle, po roce a půl začíná vyhledávat zelenou stravu. Matka spolu s ostatními slonicemi chrání mláďata 3–4 roky před velkými predátory (lvy, hyenami, krokodýly). Ve volné přírodě se může dožít stáří 70 let.

Popis: Slon africký je největší suchozemský savec. Měří 1,6–4 m, délka těla je 6–7,5 m. Velikost a hmotnost se liší podle pohlaví, hmotnost samců dosahuje 4,5–6,1 t, samice jsou menší a jejich váha se pohybuje v rozmezí 2,5–4 t. Kůže je hrubá, s viditelnými rýhami. Chobot, který zakončují dva citlivé prstíky, používá k dýchání, pití, sprchování, k podávání potravy a dovede jim rozeznat jemné pachové podněty do okruhu osmi kilometrů. Na rozdíl od slona indického má obrovské ušní boltce, které vydatně snižují jeho tělesnou teplotu. Velké dopředu ohnuté kly rostou po celý život, nosí je samci i samice. Našlapuje jen na špičky prstů, pod kterými má klínovitý polštář z rosolovitého vaziva, které při každém kroku slouží jako tlumiče.

Ohrožení a ochrana: V současné době je slon africký nejvíce ohrožen ilegálním lovem pro slonovinu, maso a ztrátou přirozených stanovišť. Významný pokles stavu slonů vedl k vydání zákazu obchodování se slonovinou v roce 1989. V Červeném seznamu IUCN (2008) je zařazen mezi druhy zranitelné (VU).

Poznámka: Evropa se s těmito zvířaty seznamovala už od antických časů – kartaginský vojevůdce Hannibal v 3. století př. n. l. použil africké slony při přechodu Alp.

Loxodonta africana
Loxodonta africana
Loxodonta africana
Loxodonta africana
Loxodonta africana
Loxodonta africana
Loxodonta africana

Fotografováno v září 2018 (Jihoafrická republika, Kruger National Park).

]]>
Platan u Velkopřevorského paláce, Praha-Malá Strana https://botany.cz/cs/platan-u-velkoprevorskeho-palace/ Mon, 15 Jul 2019 11:31:39 +0000 https://botany.cz/cs/?p=166010 Platan u Velkopřevorského paláce na Malé Straně

Platanus ×hispanica, platan javorolistý (Platanaceae):

  • Výška stromu: 32 m (v roce 2009)
  • Obvod kmene: 752 cm (2013)
  • Šířka koruny: 32 m
  • Odhadované stáří: snad až 200 let (v roce 2019)

Tento mohutný strom roste při zdi Maltézské zahrady u Velkopřevorského paláce na Malé Straně, tedy při zdi, které se obecně říkává Lennonova zeď. Památným stromem byl vyhlášen dne 20. 8. 1998.

I když patří Lennonova zeď k turisticky nejnavštěvovanějším místům v Praze, jen málokdo z turistů pozvedne své oči nad temeno zdi, o výjimečnosti stromu za zdí tuší jen málokdo. Byl zde vysazen snad někdy na počátku 19. století, traduje se, že pod jeho korunou sedával či dokonce sníval hudební skladatel Ludwig van Beethoven (1770–1827).
Což o to, skladatel se v této části Malé Strany skutečně v únoru roku 1796 po několik týdnů pohyboval, ubytoval se dokonce v nedaleko odtud stojícím hostinci U zlatého jednorožce. Do Prahy tehdy přijel se svým příznivcem knížetem Karlem Lichnovským. Zřejmě tehdy v Praze veřejně nevystoupil, pravděpodobně hrál jen na soukromých večírcích pražské šlechty. Nepochybně byl hostem ve staroměstském paláci hraběte Christiana Clam-Gallase, několik pěkných a nezapomenutelných chvil prožil i v Clary-Aldringenském paláci na Valdštejnském náměstí, kde se sblížil s komtesou Josefinou Claryovou (1777–1828), dcerou hraběte Filipa Clary-Aldringena. Vzdělaná a jemně hudebně cítící Josefina Claryová si vysoce vážila Beethovenova génia, říká k tomu muzikolog Jan Racek. Beethoven za svého pražského pobytu pro ni dokonce složil árii pro soprán s doprovodem orchestru Ah, perfido, spergiuro a dvě skladby pro mandolinu. Nicméně představa Beethovena zasněně vysedávajícího v únoru někde pod platanem je poměrně úsměvná, lze ji přiřadit k četným malostranským pohádkám. Nemusí přece hned pod každým památným stromem vysedávat klasik, věřte, ono bohatě stačí, že pod tímto platanem u Lennonovy zdi snily své sny o lásce a štěstí už tisíce bezejmenných.

I když jsme tedy údajný Beethovenův vztah k tomuto malostranskému platanu jaksepatří znesvětili, jedinečnost samotného stromu míníme rozhodně vyzvednout. Je totiž jisté, že ze všech pražských platanů má právě tento strom největší obvod kmene, lze předpokládat, že bude i nejstarší. Těžko zatím pochybovat o nejstarším doloženém záznamu o pěstování tohoto druhu u nás – pochází až z roku 1821 (jaképak časy Beethovenova malostranského toulání). Rozměry tohoto exempláře jsou však skutečně velmi pozoruhodné; možná tolik roste z lidské lásky, kterou cítí u svých kořenů.

Platan u Velkopřevorského paláce na Malé Straně
Platan u Velkopřevorského paláce na Malé Straně
Platan u Velkopřevorského paláce na Malé Straně

Fotografováno dne 14. 7. 2019.

]]>
Platan na Karlově náměstí, Praha https://botany.cz/cs/platan-karlovo-namesti/ Mon, 15 Jul 2019 09:03:02 +0000 https://botany.cz/cs/?p=165988 Platan na Karlově náměstí, Praha

Platanus ×hispanica, platan javorolistý (Platanaceae):

  • Výška stromu: asi 17 m, koruna byla snížena (v roce 2009)
  • Obvod kmene: neměřitelný, kmen je rozpadlý, zbyla jen skořepina, obvod kmene u země byl 787 cm (2004)
  • Šířka koruny: 17 m
  • Odhadované stáří: snad 180 let, možná méně (v roce 2019)

Torzo tohoto stromu stojí ve střední části Karlova náměstí. V osmdesátých letech 20. století byl strom výrazně ošetřen, byla sanována dutina v jeho kmeni, odstraněny suché větve, podepřena velká větev vyrůstající při zemi. Památným stromem byl vyhlášen dne 14. 11. 1998 a důvodem pro toto vyhlášení bylo jeho údajné stáří, je prý nejstarším pražským platanem.

Karlovo náměstí (dříve Dobytčí trh) bylo vytyčeno v roce 1348 při lokaci Nového Města pražského. Záhy se stalo tržištěm, ale i důležitým veřejným prostranstvím. Stávaly tu kaple Božího těla, uprostřed náměstí i špalíček budov, prodejní stánky aj. Avšak v druhé polovině 19. století doznalo náměstí podstatných změn. Většina budov na jeho ploše byla zbourána (kaple byla zbořena už na konci 18. století) a už v roce 1876 tu vznikl park, který byl ještě v letech 1884–85 dále upraven podle plánu zahradního architekta Františka Thomayera (1856–1938). Ten vytvořil řadu parkových úprav po celých Čechách, známe jej nejen jako autora libeňských Thomayerových sadů, ale třeba také jako tvůrce úpravy zámeckého parku v Chrasti u Chrudimi, školní zahrady v Praze-Malešicích nebo lázeňského parku v Bohdanči. Pro jeho návrhy bylo typické propojení pravidelné zahrady s přírodně krajinářskou částí. Na bývalém tržišti v centru Prahy mohl těžko hledat přírodě podobnou krajinu, staře vyhlížející strom však mohl pro něj být skvělým prvkem, navozujícím alespoň představu pradávné přírodní scenérie. Zdejší platan je tedy možná reliktem časů ještě před Thomayerovou úpravou parku, ale klidně může být i svérázným arboristickým dílem až z časů Thomayerových. Ať je již pravda jakákoli, je to strom rozhodně velmi pozoruhodný, je jednou z nejvýraznějších dominant celého tohoto pražského parku.

Platan na Karlově náměstí, Praha
Platan na Karlově náměstí, Praha
Platan na Karlově náměstí, Praha
Platan na Karlově náměstí, Praha
Platan na Karlově náměstí, Praha
Platan na Karlově náměstí, Praha

Fotografováno dne 14. 7. 2019.

]]>
MYRMECOPHILA CHRISTINAE Carnevali et Gómez-Juárez https://botany.cz/cs/myrmecophila-christinae/ Sun, 14 Jul 2019 17:13:39 +0000 https://botany.cz/cs/?p=165973 Čeleď: Orchidaceae Juss. – vstavačovité

Myrmecophila christinae

Rozšíření: Druh s areálem rozkládajícím se na Yucatanském poloostrově (v mexických státech Campeche, Yucatán a Quintana Roo), zasahuje i do severní části Belize. Kromě nominátního poddruhu bývá rozlišován ještě poddruh Myrmecophila christinae var. ibarrae, který má menší květy a květenství obvykle chudě větvené.

Ekologie: Roste epifyticky nebo subterestricky především v pobřežních oblastech, na stanovištích vlhkých, ale i na písčitých dunách a v porostech mangrove. Zřejmě je myrmekofilní.

Popis: Vytrvalá bylina v době květu až 200 cm vysoká, s pahlízami plazivými, válcovitými, uvnitř dutými, 13–29(–35) cm dlouhými a 2–3 cm širokými, složenými ze 3–5(–6) internodií. Listů je (1–)2–3(–5), jsou eliptické až vejčité, (7–)12–18 cm dlouhé a (4,5–)6–7,5 cm široké, kožovité, celokrajné, na vrcholu špičaté nebo tupé. Květenství je terminální, obvykle hroznovité, jen zřídka větvené, vzpřímené, 100–150(–200) cm dlouhé, 10–25květé, lysé; květy jsou resupinované, dosahují 5–8 cm v průměru, vnější a vnitřní okvětní lístky jsou podlouhlé, po okraji zvlněné, vnější jsou 30–41 mm dlouhé, vnitřní 33–45 mm dlouhé, na bázi bledě žluté nebo bledě růžové, výše tmavnou až do tmavě nachově hnědé, pysk je 37–45 mm dlouhý, 3laločný, žlutý, někdy s jemnou nachovou čárkovitou kresbou, prostřední lalok je na bázi zaškrcený, rovněž žlutý, jen po okraji bělavý nebo narůžovělý, vnější strana pysku je bledě žlutá nebo narůžovělá. Plodem je tobolka.

Ohrožení a ochrana: Na tento druh orchideje se vztahuje ochrana mezinárodní obchodní úmluvy CITES.

Poznámka: Rod Myrmecophila čítá 12 druhů (POWO 2019), vyskytují se ve Střední Americe a na severu Jižní Ameriky.

Myrmecophila christinae
Myrmecophila christinae
Myrmecophila christinae

Fotografováno dne 14. 7. 2019 (Česko, Praha, Botanická zahrada Na Slupi).

]]>
Ardea cinerea Linnaeus, 1758; volavka popelavá https://botany.cz/cs/ardea-cinerea/ Sun, 14 Jul 2019 15:41:34 +0000 https://botany.cz/cs/?p=165966 Biologická klasifikace: Animalia, Aves, Pelecaniformes, Ardeidae
Česká jména: volavka popelavá
Anglická jména: Grey heron

Ardea cinerea
Ardea cinerea

Rozšíření: Obývá celou Evropu, velká území v severní i subsaharské Africe, Madagaskar, rovněž široký pás v jižní a východní Asii, od Indie přes Indočínu a jihovýchodní Čínu až po Japonsko.

Způsob života: Vyžaduje mělké vody, zdržuje se v nejrůznějších sladkovodních biotopech, brakických vodách, zalétá do ústí řek i na pole. Je neobyčejně přizpůsobivá. Tam, kde není rušena, hnízdí v blízkosti lidských sídel, dokonce i ve velkých městech. Populace naší volavky zimuje většinou ve Středozemí, v mírné zimě vůbec neodlétá. Hnízdí v koloniích, jednotlivé páry si budují hnízdo ze suchých větví a stébel na vysokých stromech až 25 metrů nad zemí.
Samice snáší od března do května 4–5 modrozelených vajec a sedí na nich střídavě se svým partnerem 25–28 dní. Hnízdiště je už zdálky nápadné kvákavými hlasy mláďat, které rodiče společně krmí. Mláďata ve věku 6–7 týdnu létají. Aktivní je ve dne i v noci.
Volavky obratně loví ryby, obojživelníky, ale i drobné hlodavce, ptáky a větší hmyz. Mezi jejich predátory patří lišky a vrány, které kradou vejce. V přírodě se dožívají průměrného věku 5 let, k největší úmrtnosti dochází během prvního roku života.

Popis: Velká šedá a snadno rozpoznatelná volavka měří 84–102 cm, rozpětí křídel dosahuje až 170 cm, hmotnost činí 1,5–2 kg. Má dlouhé nohy, umožňující se pohybovat v hlubší vodě. Břicho je špinavě bílé, záda jsou šedá, konce křídel černé. Za letu se rozpozná podle esovitě prohnutého krku a hlasitého krákorání, na hnízdě chraplavě křičí. Dospělý pták má na hlavě typickou dlouhou chocholku a černý proužek přes oko, který mladým ptákům chybí. Její oko je žluté a zobák žlutorůžový.

Ohrožení a ochrana: V Červeném seznamu ČR je přes stoupající stavy v kategorii téměř ohrožených druhů (NT), Červený seznam IUCN (2016) ji klasifikuje jako druh z hlediska ohrožení méně dotčený (LC).

Ardea cinerea
Ardea cinerea
Ardea cinerea

Fotografováno ve dnech 18. 4. a 9. 5. 2019 (Česko, nádraží Praha–Běchovice a Praha, PR V Pískovně).

]]>
Lucanus cervus (Linnaeus, 1758); roháč obecný https://botany.cz/cs/lucanus-cervus/ Sun, 14 Jul 2019 15:00:25 +0000 https://botany.cz/cs/?p=165953 Biologická klasifikace: Animalia, Insecta, Coleoptera, Lucanidae
Syn.: Lucanus capreolus Fuessly, 1775; Lucanus europaeus Motschulsky, 1870; Lucanus grandis Haworth, 1807; Scarabaeus cervus Linnaeus, 1758
Česká jména: roháč obecný
Anglická jména: Stag beetle

Lucanus cervus
Lucanus cervus

Rozšíření: Druh západní části Eurasie, rozšířený od severu Pyrenejského poloostrova a Velké Británie až po Malou Asii, Kavkaz a ruské Baškirsko; v areálu je rozlišováno několik poddruhů, nominátní poddruh je rozšířen pouze v západní a střední Evropě.

Způsob života: Je silně vázaný především na staré doubravy, ale najdeme jej i v bučinách a parcích měst – z Turecka je uváděn dokonce i z pařezů a starého dřeva kaštanovníku (Castanea), jasanu (Fraxinus), topolu (Populus), vrby (Salix) a lípy (Tilia). Od poloviny května do konce července žije v dutinách starých stromů a na kmenech, živí se rostlinnými šťávami, nektarem a mízou. Za teplých večerů poletuje s hlasitým bzukotem. Samice klade svá vajíčka do trouchnivějících pařezů a kmenů dubů. Larvy se vyvíjejí ve ztrouchnivělých pařezech, jejich vývoj trvá 3–5 let. Kukla se promění v brouka zpravidla ještě na podzim, už na kukle je podle zřetelných kusadel patrné, zda se bude jednat o samce či samici.
K nepřátelům roháčů patří například žahalky, někteří ptáci (např. datel, straka, sojka) a lišky.

Popis: Patří mezi největší evropské brouky a je výrazně pohlavně dimorfní. Samec dosahuje délky 50–80 mm, samice jsou menší, 30–45 cm dlouhé. Roháč dostal své jméno podle velkých parohovitých kusadel, které mají pouze samci. Silně zvětšená kusadla prvního páru (mandibuly) nepoužívá k lovu, slouží mu v boji a přidržuje si jimi samici. Larva je tučná, tlustá, 9–11 cm dlouhá.

Ohrožení a ochrana: S ubýváním vhodných biotopů došlo k postupnému snížení populace roháče. V České republice je podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. zvláště chráněným druhem, zařazeným v kategorii ohrožených. Je chráněn také Bernskou úmluvou. Červený seznam IUCN (2010) jej klasifikuje jako druh potenciálně ohrožený (NT).

Lucanus cervus
Lucanus cervus

Fotografováno ve dnech 4. 7. 2011 (Česko, Morava, okolí Třebíče) a 19. 5. 2019 (Čechy, Nymbursko, Chroustov).

]]>
Pycnonotus jocosus (Linnaeus, 1758); bulbul červenouchý https://botany.cz/cs/pycnonotus-jocosus/ Sun, 14 Jul 2019 04:03:12 +0000 https://botany.cz/cs/?p=165944 Biologická klasifikace: Animalia, Aves, Passeriformes, Pycnonotidae
Syn.: Lanius jocosus Linnaeus, 1758
Česká jména: bulbul červenouchý, drozdec červenouchý
Anglická jména: Red-whiskered bulbul

Pycnonotus jocosus
Pycnonotus jocosus

Rozšíření: Původní areál se táhne od Indie a jihovýchodní Číny až do severní Malajsie, je zde rozlišováno několik poddruhů. Byl zavlečen do Saúdské Arábie, na Maskarény a Seychely, do jihovýchodní Austrálie, na Havajské ostrovy i do kontinentální části USA.

Způsob života: Obývá lesnaté a křovinaté oblasti, plantáže, parky a zahrady. Ve větvích keřů a malých stromů, v živých plotech nebo dokonce na verandách budov si staví miskovité hnízdo, spletené z trav, kořínků a větviček. Samice klade 2 až 3 vejce, mláďata se líhnou po 11–12 dnech. Při sezení na vejcích i krmení mláďat se střídají oba rodiče.
Bulbul se živí hmyzem, bobulemi, ovocem, semeny, pupeny, nektarem, květy a listy z celé řady rostlin. Ve volné přírodě se může dožít stáří 11 let.

Popis: Výrazný pták s tmavohnědou až černou hlavou a vztyčenou černou chocholkou z delšího peří, s výraznými bílými tmavě ohraničenými lícními a červenými ušními skvrnami. Má černý límec a tmavě hnědá záda, bílé břicho a červeně zbarveny ocasní krovky. Silný zobák je černý a nohy jsou krátké. Dosahuje délky 17–23 cm a hmotnosti 23–42 g. Samci a samice se výrazně neliší a mladým ptáků chybí červená ušní skvrna.

Ohrožení a ochrana: Červený seznam IUCN (2017) řadí bulbula červenouchého k druhům z hlediska ohrožení méně dotčeným (LC). Je populární jako klecový pták, tam, kde byl zavlečen, způsobuje škody na zemědělských a zahradních rostlinách. Na Mauriciu patří k druhům, které zapříčinily snížení populace endemického kruhoočka mauricijského (Zosterops chloronothos). Federální nařízení amerického ministerstva zemědělství přísně zakazuje jeho dovoz do USA.

Pycnonotus jocosus
Pycnonotus jocosus
Pycnonotus jocosus
Pycnonotus jocosus

Fotografováno ve dnech 16. a 20. 10. 2012 (Mauricius, Eureka a Île Plate).

]]>
Pavo cristatus Linnaeus, 1758; páv korunkatý https://botany.cz/cs/pavo-cristatus/ Sat, 13 Jul 2019 13:37:46 +0000 https://botany.cz/cs/?p=165929 Biologická klasifikace: Animalia, Aves, Galliformes, Phasianidae
Česká jména: páv korunkatý
Anglická jména: Indian peafowl, Blue peafowl

Pavo cristatus
Pavo cristatus

Rozšíření: Jihoasijský druh, vyskytuje se na Indickém poloostrově, jeho areál zasahuje na severu i do nižších poloh Nepálu a Bhútánu, na východě do Bangladéše, na západě do Pákistánu, objevuje se také na Sri Lance. Po staletí je chován v Evropě, byl zavlečen rovněž do Austrálie a na sever Nového Zélandu, též na Bahamy, Floridu a Havajské ostrovy.

Způsob života: Žije v křovinaté a lesní vegetaci, ale také v blízkosti lidských sídel a na člověkem pozměněných stanovištích. Je všežravý, živí se semeny, plody rostlin, bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy.
Je to druh polygamní, žije většinou ve skupinách s jedním kohoutem a několika slepicemi. Samice hnízdí na zemi, nejčastěji v křovinách, snášejí 4–8 bledě hnědých vajec. Mláďata se líhnou po 27–30 dnech a stará se o ně jen samice. Dospělosti dosahují ve věku tří let a mohou se dožít stáří až 20 let.

Popis: Samec může měřit i s charakteristickou „vlečkou“ 180–230 cm, jeho hmotnost dosahuje 4–6 kg. Hlavu, krk a břicho má zbarvené modře, peří na zádech je zelenohnědé, křídla jsou hnědá a černě pruhovaná. Velmi nápadné nadocasní krovky tvoří dlouhou vlečku, na konci každého pera vlečky se nachází kresba připomínající oko.
Samice jsou menší, jejich délka dosahuje 90–100 cm, hmotnost činí 3–4 kg. Jsou zbarveny převážně hnědošedě, jejich krk je zelený. Samci i samice mají na hlavě malou, leč výraznou korunku z jemných pírek.

Ohrožení a ochrana: Červený seznam IUCN (2016) řadí páva korunkatého z hlediska ohrožení k druhům méně dotčeným (LC). V Indii je považován za posvátného a není zde pronásledován.

Poznámka: V Indii byl páv korunkatý prohlášen za národní symbol, je tu obrazem moudrosti a bývá ctěn pro své neohrožené chování vůči hadům. Nezřídka je zobrazován v chrámovém umění, mytologii, poezii i hudbě. Svérázná podoba páva si však získala značnou pozornosti také v dávné Evropě, byl chován v zahradách aristokracie pro okrasu už od časů antických. Tradovalo se, že barva jeho peří vlastně nějak souvisí s jedem hadů, které loví. Podle řecké mytologie jsou paví oka očima stookého obra Arga, kterého zabil Hermés, někdy byl páv chápán i jako symbol zmrtvýchvstání a jara. V symbolické rovině mu však nebyly připisovány jen vlastnosti kladné, je traktován mimo jiné i jako symbol pýchy.

Pavo cristatus
Pavo cristatus
Pavo cristatus
Pavo cristatus
Pavo cristatus
Pavo cristatus

Fotografováno dne 23. 6. 2017 (Česko, Čechy, zámek Jezeří).

]]>
KALMIA ANGUSTIFOLIA L. – mamota úzkolistá https://botany.cz/cs/kalmia-angustifolia/ Sat, 13 Jul 2019 07:36:52 +0000 https://botany.cz/cs/?p=165909 Syn.: Chamaedaphne angustifolia (L.) Kuntze
Česká jména: mamota úzkolistá (Presl 1846)
Čeleď: Ericaceae Juss. – vřesovcovité

Kalmia angustifolia

Rozšíření: Severoamerický druh, vyskytuje se na jihovýchodě Kanady a severovýchodě USA, centrum areálu leží v Nové Anglii, proniká i do oblasti Velkých jezer, k severu zasahuje přes kanadský Québec až do provincie Newfoundland and Labrador, k jihu přes americkou Pensylvánii až do Virginie. Vysazuje se i v evropských zahradách, v západní části kontinentu bylo zaznamenáno i jeho zplaňování (např. Belgie).
Někdy je k tomuto druhu připočítáván i poddruh Kalmia angustifolia subsp. carolina s listy na rubu hustě chlupatými, který se kromě jihu Virginie objevuje i v obou Karolinách, na východě Tennessee a ve státě Georgia, část literatury však tento taxon odděluje do samostatného druhu.

Ekologie: Roste na vlhkých až mokrých stanovištích, v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky okolo 800 m. Kvete od května do července.

Kalmia angustifolia

Popis: Keř s větvemi vzpřímenými, 30–150 cm dlouhým, lysými nebo chlupatými. Listy obvykle vyrůstají v přeslenech po 3, vzácněji jsou střídavé nebo vstřícné, jsou řapíkaté, eliptické až kopinaté, 15–80 mm dlouhé a 5–25 mm široké, celokrajné, na vrcholu tupé nebo špičaté, na líci jen řídce a krátce chlupaté, na rubu lysé nebo chlupaté, někdy i žláznatě chlupaté nebo olysalé. Květenství je axilární, hroznovité, květy jsou oboupohlavné; kališní lístky jsou vejčité, až 2,8 mm dlouhé, zelené, někdy načervenalé, chlupaté, korunní lístky jsou více než do poloviny délky srostlé, až 10 mm dlouhé, obvykle růžové až nachově červené, vzácněji i bílé; tyčinek je 10, jejich nitky jsou až 3,5 mm dlouhé, čnělka je až 4,5 mm dlouhá. Plodem je tobolka, chlupatá, žláznatá, 2–3,5 mm dlouhá.

Využití: Mamota úzkolistá je jedovatá, může způsobit až úhyn pasoucích se zvířat. Vysazuje se jako okrasná dřevina v zahradách a parcích, pěstuje se v několika kultivarech.

Poznámka: Rod Kalmia byl pojmenován podle švédského botanika Pehra Kalma a zahrnuje asi osm druhů. Někdy však k němu bývá – na základě molekulárních analýz – připočítávána i cirkumpolárně rozšířená skalenka poléhavá (Loiseleuria procumbens) a severoamerický lysolístek zimostrázolistý (Leiophyllum buxifolium), hovoří se pak o 10 druzích v tomto rodu.
V USA se vyskytuje celkem osm druhů mamot, naprostá většina z nich roste ve východní části severoamerického kontinentu, pouze druh Kalmia microphylla je západoamerický. Nejjižněji zasahuje druh Kalmia ericoides, je totiž endemitem Kuby.

Kalmia angustifolia
Kalmia angustifolia
Kalmia angustifolia

Fotografováno dne 4. 6. 2019 (Česko, Průhonice, Dendrologická zahrada VÚKOZ).

]]>