Syn.: Heliconia affinis Loes.,Heliconia psittacorum var. subulata (Ruiz et Pav.) Baker
Čeleď: Heliconiaceae Nakai – bihajovité
Heliconia subulata
Rozšíření: Druh zřejmě pochází z Jižní Ameriky, snad se vyskytuje od Kolumbie na severu po Bolívii, jižní Brazílii (Cerrado, Mata Atlântica, Pantanal) a severní Argentinu (Misiones, Salta) na jihu. Některými autory uváděný výskyt ve Střední Americe je nejasný, není vyloučeno, že se alespoň částečně vztahuje k druhu Heliconia gracilis, který byl k druhu H. subulata někdy přiřazován jako subspecie.
Ekologie: Roste v tropických lesích a křovinách, na březích vodních toků i na stanovištích narušovaných lidskou činností, v oblasti And stoupá až do nadmořské výšky okolo 2000 m.
Heliconia subulata
Popis: Vytrvalá bylina s plazivým oddenkem, dorůstá výšky 1–3(–5) m. Lodyha je přímá, listy jsou řapíkaté, čepel podlouhle eliptická, zašpičatělá, 30–100 cm dlouhá a 12–20 cm široká, na bázi zúžená, s vyniklou střední žilkou. Květenství je 6–45 cm dlouhé, přímé, lysé, člunkovité listeny jsou úzce kopinaté, 4–15 cm dlouhé a 1–2 cm široké, rovnovážně odstálé, v době plodu někdy až dolů svěšené, většinou lysé, zelené až žluté nebo červené, květy jsou trubkovité, 3–4 cm dlouhé, zelené, nažloutlé nebo načervenalé. Plod je 4–5 mm dlouhý, ve zralosti temně purpurový.
Využití: Pěstuje se jako ozdobná rostlina v zahradách, je vhodná i k řezu. Pěstují se i kultivary lišící se zbarvením listenů.
Heliconia subulata
Heliconia subulata
Heliconia subulata
Heliconia subulata
Fotografovala Ljuba Procházková, dne 4. 10. 2013 (Peru, údolí řeky Urubamby pod Machu Picchu).