Syn.: Isoëtes variabilis Le Grand
Čeleď: Isoëtaceae Rchb. – šídlatkovité
Rozšíření: Druh roste v Portugalsku, Španělsku, Francii a Itálii, dále na Baleárách, Korsice, Sardinii a Sicílii; v severní Africe v Maroku, Alžírsku, Tunisku a Libyi. Druh je dosti polymorfní, v areálu se rozlišuje více typů na úrovni variet, poddruhů nebo dokonce druhů.
Ekologie: Roste v periodických tůňkách, kde v zimě a na jaře stagnuje voda a v průběhu léta krátkodobě vysýchají. Má charakter geofyta, během suché periody přežívá v podobě bezlisté hlízky mělce pod povrchem půdy.
Popis: Vytrvalá hlízovitá jednodomá rostlina s trojlaločnou hlízou; fylopodia (šupinovité listy) chybějí. Asimilační listy jsou měkké, čárkovité, 8–30 cm dlouhé; listem probíhají 4 vzduchové kanálky; rozšířená báze listů nese v jamce sporangia, na vnějších listech megasporangia, na vnitřních mikrosporangia, jamku téměř úplně kryje jemná blanka (velum); nad jamkou s výtrusnicemi se nachází drobný pajazýček, listová báze v okolí jamky je křídlatě lemovaná, křídla jsou i více než 1 mm široká. Megaspory jsou stlačeně kulovité, s lištami, na ploše s pravidelnými polokulovitými hrbolky, dosahují průměru 0,4–0,6 mm; mikrospory jsou prachové, téměř hladké.
Záměny: Vzhledem se podobá trsnatým travám, od nichž se liší charakteristickým průřezem listů. Dosti často roste na společných lokalitách s dalšími druhy šídlatek, zejména s druhy Isoëtes histrix a Isoëtes durieui. Od obou zmíněných druhů se liší delšími, měkčími listy a absencí fylopodií, a dále skulpturou na megasporách. Na rozdíl od jmenovaných druhů hůře přežívá suché mediteránní léto, a proto vyžaduje hlubší, pomaleji vysýchající vodní nádrže. Na společných lokalitách se tedy vyskytuje na dnech periodických tůněk a kalužin, zatímco jmenované druhy rostou na jejích okrajích, které vyschnou mnohem dříve.
Ohrožení a ochrana: Ve Francii zákonem chráněný druh.
Poznámka: Kosmopolitně rostoucí šídlatky mají v Evropě 2 odlišné trendy v ekologických nárocích a v rozšíření. První reprezentují typicky vodní druhy (Isoëtes lacustris a Isoëtes echinospora), které mají těžiště výskytu ve Skandinávii, mimo ni rostou jako relikty v chladných čistých vodách, ve střední Evropě převážně v horách. Naproti tomu další skupina druhů se vyskytuje v silně oceanické části jihozápadní Evropy a ve Středozemí, dohromady jich zde je 10–15. Tyto druhy jsou adaptovány na obojživelný charakter stanovišť a rostou často v prostředí vysychajících tůněk. Takové prostředí vygenerovalo mnohé druhy obnaženého rybničního dna, často se v něm vyskytuje např. Peplis portula, Lythrum hyssopifolia, Illecebrum verticillatum, Radiola linoides, Montia arvensis a mnohé drobné sítiny, např. Juncus bufonius, Juncus capitatus a Juncus tenageia. Ne nadarmo byla tato vegetace, ve střední Evropě výhradně vázaná na periodicky obnažovaná dna rybníků a vysychající louže na polích, ve fytocenologickém systému označena jako třída Isoëto-Nanojuncetea.
Fotografováno dne 17. 5. 2013 (Itálie, Sardinie: Alghero).