Odraz vývoje hudebního myšlení v botanických popisech rostlin aneb Hravé pojednání o hudebně-botanických souvislostech

Můj učitel hudební harmonie říkával, že akordy se popisují stejně jako krása ženy – zdola nahoru. Všechny mé kolegyně se jeho slovy samozřejmě cítily dotčeny, ani jsem se jim nedivil. Nicméně mělo to nakonec velmi kladný efekt – toto pravidlo jsme si totiž hned po první lekci zapamatovali úplně všichni, od té chvíle už nikdo z nás nikdy neuvažoval třeba o poloze kvarty u kvartsextakordu či terckvartakordu. Záhy jsem zjistil, že toto harmonické pravidlo platí i u popisu rostlin: začíná se u kořene, končí u květu a plodu. Skvěle! Viděl jsem v tom odraz všeobjímající harmonie.
Jenže jak jsem dorůstal, dostávalo se mi do rukou stále více botanické literatury, ve velké oblibě mám dosud hlavně literaturu starou. A tam už onen směr v popisech nebývá tak jednoznačný.

Takže jak vlastně vypadá dnešní popis rostliny odvozený z hudební harmonie? Zhruba takto:

  • Nejdřív rostlinu představím v obecnějších souvislostech jako celek, řeknu o ní, jestli je to bylina, keř nebo strom. K bylině dodám zkrácený údaj o délce jejího života (jednoletá, dvouletá, vytrvalá). I u harmonické analýzy přece vím, co rozebírám – k motetu budu přistupovat jinak než k Schubertovým písničkám.
  • Pak se zmíním o kořeni, oddenku – prostě o tom, z čeho rostlina vyrůstá.
  • Následuje popis její lodyhy, která může být třeba přímá, vystoupavá nebo poléhavá, větvená nebo jednoduchá apod. U dřevin hovořím v této chvíli o větvích.
  • A máme tady listy: rostou třeba v přízemní růžici, ale mohou být i lodyžní, pak jsou někdy vstřícné, jindy střídavé apod. Držím-li se směru zdola nahoru, musím zákonitě pokračovat řapíkem, mohu samozřejmě konstatovat i jeho absenci. Následuje tvar čepele, zmíním také rozměr. Určitě si teď všimnu odění na obou stranách listu, podívám se na jeho bázi, okraj i vrchol (tedy zase zdola nahoru). Zmíním barvu (pokud je nějak nápadná), mohu zdůraznit třeba i jeho lesk.
  • A jsme u květenství a květu! Kdepak je květenství? Roste z úžlabí listů nebo až na vrcholu lodyhy? Jakou má formu? Je to úbor nebo třeba okolík? Jak je květenství velké? Pokud je to úbor, budu popisovat jeho složení opět zdola nahoru, od stopky a eventuálních listenů přes zákrov a jazykovité či trubkovité květy. Ke všemu samozřejmě doplňuji rovnou i míry, mohu zmínit tvar, odění, barvu. U jiných květenství to bude podobné, jen se jejich jednotlivé části budou jmenovat jinak.
  • Nakonec nezapomenu ani na plod, i když třeba ještě není na popisovaném exempláři momentálně vidět. Mohu popsat i semena.

Srovnejme si tento popis běžně používaný dnes s literaturou starou. Začněme hned u Jana Černého a jeho popisů v Zelináři z roku 1517. Tak třeba jeho Iris illirica má kořen bílý, okrouhlý, tvrdý, hrubý, vonný a květ bílý. Začíná tedy od kořene, dále si všímá už jen barvy květu. Jistě je zajímavé, kolika znaků si všimne právě u kořene – je to jistě tím, že právě jemu přikládal největší léčebný význam, chtěl-li hovořit o tomto kosatci, jednalo se mu především o kořen. Nejspíš i vám slovo kořenie, tedy tehdejší pojem pro kořeny, zní velmi podobně jako dnešní slovo koření. I když ne všechno koření pochází z kořenů rostlin, jejich staré označení se v dnešní češtině vztahuje na koření veškeré. Právě po kořenech většinou začínalo ve starých herbářích pojednání o praktickém použití rostlin.
Stejné je to například i u galganu (Galanga), kde si jen tak okrajově všimne listů, ale vlastně celou rostlinu rovnou označí za „kořen zámořský“, jinak dále počervenalý, vonný. Galgan planý (Ciperus) má už potřebu od předešlého galganu odlišit výrazněji, proto uvede stanoviště, dále listy i lodyhu. Následují kořenie s popisem opět nejobšírnějším, potom jeho tři moci (všechny rostliny měly čtyři moci, o dvou se mluvilo vždy, o třech někdy, o čtvrté moci raději skoro nikdy) a vlastní užití. Popis rostliny opět volně přechází od kořene přes zdůraznění mocí rovnou k využití rostliny.
U pelyňku (Absinthum) se popisu nedočkáme vůbec. V úvodu jsou uvedena jména této rostliny v češtině, latině a němčině, pak následuje hned zmínka o jejím živelném složení, kvalitativních stupních jejích vlastností, a to i s náležitými odkazy na vztah živlů, chutí a vlastností – pokud teď nerozumíte, nevadí, jedná se o dobové, sice zcela základní a naprosto nepostradatelné pojmy, ale těm dnes nerozumí skoro nikdo. Jen si teď řekněme, že právě tyto údaje v oné době vedly ke správnému pochopení schopnosti konkrétní rostliny účinkovat na lidský organismus (a o to šlo především). A pak už následovala jen dlouhá pasáž o praktickém využití této rostliny. Podobné je to třeba u lnu nebo máty.
Přesně opačně je to u úročníku. Ten je popsán (je tu dokonce jeho výška, pak list), potom už ale následuje rovnou praktické užití rostliny. Pasáž o jeho složení, vlastnostech a mocích zcela schází. Totéž u křivatce.
S určitým nadhledem tedy lze říci, že pro Černého nebylo nezbytně důležité rostlinu morfologicky popsat, ale především ji správně pochopit, porozumět užitku, který v sobě obsahuje. Pochopit neznamená popsat, pochopení podstaty věci nemusí nutně souviset s jejím změřením a zvážením. Popis rozhodně neodmítal, ale odhodlal se k němu jen tehdy, když si to žádala situace. Všechny tehdejší informace o rostlině si byly rovny, každá mohla stát zcela samostatně, anebo se mohly všechny pravdy navzájem proplétat v hustém kontrapunktickém předivu. No jistě, vždyť na poli hudby jsme přece v období polyfonie, kontrapunktu! Troufám si dokonce tvrdit, že na začátku 16. století byla informace o ohnivém složení rostliny důležitější než konstatování, že má lodyhu přímou, listy kopinaté a květ v barvě lila. Složení a vlastnosti rostliny zná jen člověk v oboru zdatný, tvar listu nějak popíše každý trouba.

Čas však nezadržitelně plynul – přeskočme proto pár desetiletí. Zastavme se teď u Adama Hubera a jeho překladu Matthioliova Herbáře z roku 1596. Hned na začátku této knihy najdeme popis kosatce:

  • Jméno: hned úvodem Huber zaznamená všechna jemu známá jména této rostliny, zmíní řečtinu, latinu, němčinu i češtinu.
  • Zmíní rozdíly mezi jednotlivými druhy – v této době se ještě o našem pojetí druhů zrovna hovořit nedá. Proto bylo potřeba vyjasnit, jak to má rostlina s přízní, zaznamenat rozdíly mezi jednotlivými druhy. V tomto případě jsou kosatce rozděleny na domácí (tedy zahradní) a plané (tedy lesní).
  • Popíše list;
  • následuje lodyha;
  • dále květ – tady se začíná od směru růstu okvětních lístků, následuje jejich barva.
  • Po květu přijde na řadu semeno a plod.
  • Nakonec popis uzavře kořen.

Aby byly ještě více zdůrazněny rozdíly mezi jednotlivými „druhy“ kosatců, pokračuje Huber i jejich popisem – obvykle zaznamená rámcově jejich velikosti (menší, větší) a zdůrazní odlišnost barvy květů, klidně popíše i svéráznost vůně a uvede dobu květu. Anebo v jiném případě najde rozdíly ve stanovišti, na kterém rostlina roste, pak pokračuje listem, kořenem, lodyhou a květem.
Podobné je to i u popisu kopytníku (Asarum europaeum). Jen v tomto případě není nutné tolik zdůrazňovat variabilitu:

  • Začne se zase u jména;
  • pak jsou na řadě listy;
  • květy a semeno;
  • lodyha;
  • skončí to opět kořenem, jen úplně nakonec je ještě podotknuto, že ve Švýcarech roste ještě něco podobného, leč většího a vonnějšího.

Podobně bychom mohli procházet další a další Huberovy popisy. Někdy bychom objevili i rozdíly, u některých rostlin třeba scházejí v úvodu popisu uvedená jména, to se pak obvykle přestěhují až na závěr celého pojednání o dotyčné rostlině. Vzácně se může na začátek popisu dostat i kořen (třeba u břečťanu). Ale stejně lze pořadí list, lodyha, květ, kořen označit za v podstatě základní.
A to je ohromná změna, ba přímo revoluce! Ani Huber samozřejmě v textu nevynechal výčet živelného složení rostlin a kvalitativních stupňů jejich vlastností – tedy to, čemu dnes většinou ani za mák nerozumíme, a co bylo tak důležité pro Černého. Ale rozmachem přímo titánským rozestřel před námi široké pole popisu. Huberovi už nestačilo jen chápat důvody, proč určitá rostlina léčí třeba srdce a jiná nepofouká ani bradavici. Teď se už jednalo i o to, aby byly rostliny skutečně dobře rozeznatelné, vždyť jich bylo pořád víc a víc, počty v herbářích uváděných druhů šly neustále strmě vzhůru – a k tomu byl obsáhlejší popis naprosto nezbytný. Právě tady se rodí botanika. Ze staré praxe tu ještě zůstal na konci popisu onen tolik ceněný kořen, skvěl se tam jako cantus firmus sjednocující všechny ty nové a úžasné pravdy o podobě rostliny, zároveň propojující nové vědění se starým.

S kořenem až na konci popisu se můžeme v české literatuře setkat ještě na začátku 19. století – je to kouzelný archaismus, upomínka na časy, kdy ještě byly rostliny složeny z živlů, z nichž se odvíjely jejich vlastnosti, a vládly čtyřmi mocemi. Od Presla už ale ne, v jeho době zvítězila v popisech rostlin čistá morfologická harmonie, stará polyfonie současně zaznívajících více pravd umlkla, kontrapunkt už nebylo potřeba.
Rozhodně nechci hrdě a statečně tvrdit, že vývoj hudebního myšlení měl zásadní vliv na podobu morfologických popisů rostlin. Stejně ale nedovedu při četbě dávných herbářů poslouchat Prokofjeva nebo Pendereckého. On ani Beethoven se k tomu nehodí. To se prostě musí jít aspoň do Lassa.