Ať už si o globálním oteplování myslíme cokoli, zůstává skutečností, že přibývá horkých dní, a to i v našich krajích, kde na podobné krajnosti nejsme jaksi zvyklí. S nárůstem počtu tropických dní se zvláště v létě stává velkou svízelí nedostatek srážek a zvýšený výpar, pročež zadržování vody v krajině se stává naprostou nutností. Typicky člověčí způsob řešení je vybudování přehrad či rybníků na místě mokřadů a meandrujících vodních toků. Lidé odjakživa mokřady vysušovali, připomeňme, že na bývalé bažině stojí italské Benátky, ruský Petrohrad, Versailleský zámek ve Francii a zčásti též Lednicko-valtický areál u nás, ovšem podobných příkladů najdeme všude bezpočet. Teprve nedávno lidé začali mokřady také chránit, neboť uznali, že mokřady jsou třeba a že jejich způsob hospodaření s vodou je nejšetrnější. To v plné míře platí nejen o suchu, ale také o nadměrných srážkách, neboť mokřad je vstřebá podstatně lépe než naše dokonalá, rádobypohodlná betonová města a naše dokonalé, vzorně narovnané vodní toky obroubené protipovodňovými hrázemi. Na severu Plzně se několik mokřadů nalézá a jeden z nich je chráněn jako přírodní rezervace Kamenný rybník.
Samotný Kamenný rybník je součástí soustavy rybníků v povodí Boleveckého potoka, jeho původ je třeba hledat ve středověku. Dnes je, stejně jako ostatní rybníky v okolí, hojně využíván ke koupání, je obklopen borem a zakončen proslulým rašeliništěm. Rašeliniště bylo známo jako bohaté naleziště zajímavých rostlin již v druhé půli 19. století, pozoruhodné bylo například dávno zaniklým výskytem hrotnosemenky bílé (Rhynchospora alba). Začátkem 20. století se o ochranu zasazoval známý plzeňský botanik František Maloch a v roce 1930 zde byla vyhlášena přírodní památka, nejstarší na území Plzně.
Později bylo území různě přehlašováno a zvětšováno a dnes je chráněno asi 11 ha jako přírodní rezervace Kamenný rybník. Do dnešních dnů se dochoval jen malý zbytek porostů rašeliníků na rozhraní olšiny a samotného rybníka, vesměs zarostlý rákosem (Phragmites australis) a hostící poslední zbytky rosnatek okrouhlolistých (Drosera rotundifolia), klikvy bahenní (Vaccinium oxycoccos) a suchopýru úzkolistého (Eriophorum angustifolium).
Rezervace je dnes tvořena hlavně podmáčenou olšinou, dále loučkou s kosatcem sibiřským (Iris sibirica) a zbytkem rašeliniště. Již v osmdesátých letech 20. století uváděl botanik Jaromír Sofron více než poloviční pokles druhového bohatství vyšších rostlin, zvláště těch vzácnějších, a dnes na tom území rezervace není lépe.
Z běžných druhů zde najdeme například psárku luční (Alopecurus pratensis), ostřici zaječí (Carex ovalis), ostřici štíhlou (C. acuta), ostřici ostrou (C. acutiformis), ostřici třeslicovitou (C. brizoides), skřípinu lesní (Scirpus sylvaticus), ostřici měchýřkatou (C. vesicaria), sítinu rozkladitou (Juncus effusus), ptačinec trávovitý (Stellaria graminea), vrbinu obecnou (Lysimachia vulgaris), kohoutek luční (Silene flos-cuculi), pcháč bahenní (Cirsium palustre), sasanku hajní (Anemone nemorosa), černýš luční (Melampyrum pratense), vřes obecný (Calluna vulgaris).
Na březích rybníka můžeme najít ostřici šáchorovitou (Carex bohemica), pryskyřník plamének a pryskyřník lítý (Ranunculus flammula, R. sceleratus), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata), karbinec evropský (Lycopus europaeus), smldník bahenní (Peucedanum palustre), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), sítinu článkovanou i žabí (Juncus articulatus, J. bufonius), svízel bahenní (Galium palustre), bahničku bahenní (Eleocharis palustris). Na písčitých plochách upravených pro lehátka lze dokonce najít zavlečenou poháňku ježatou (Cynosurus echinatus). Z řady uváděných druhů je asi nejzajímavější ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa).
Ač se rašeliniště postupně zazemňuje, stále zůstává významnou zásobárnou vody, která srážky nasaje jako houba a hned tak je nepustí, narozdíl od výše zmíněných měst a vodních toků, po nichž voda rychle odteče, aniž se stihne vsáknout a doplnit tenčící se zásoby podzemních vod.
Fotografováno dne 16. 6. 2017.