Před nedávnem mě napadlo zaparkovat u hezky zrestaurované sochy svatého Františka Xaverského v nevelké obci Polní Voděrady na Kolínsku. Popravdě, spíše mě tedy zajímala nová výsadba stromů u této sochy, chtěl jsem se podívat, co se vlastně v současnosti u soch svatých vysazuje. Většina stromů byla lipových, samozřejmě jsem se hned pokoušel zjistit, jaké jsou to druhy. Onu řadu stromků jsem obešel třikrát, s jistotou jsem ale neurčil vůbec nic. Nejnovější český botanický Klíč, vydaný Akademií věd, byl v tomto případě naprosto k ničemu (Zdeněk Kaplan et al.: Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha 2019).
Teprve doma se mi podařilo aspoň některé lípy určit podle disertační práce Ondřeje Ottomanského (Zhodnocení rodu Tilia L. z pohledu zahradní a krajinářské architektury) – řadím ji ke zcela nejlepším českým tiliologickým dílům. Zjistil jsem, že u Kolína jsou vysázeny i poměrně nové hybridy, o kterých autoři posledního botanického Klíče nemají ani sebemenší ponětí. Dozvěděl jsem se o existenci tzv. Hanwell hybridů – to jsou dřeviny vyselektované z výsevů z volně opylených lip rostoucích v londýnské čtvrti Hanwell. Najde se mezi nimi hned několik kříženců s lípou mongolskou (Tilia mongolica), které právě tady u Polních Voděrad objevíme ve výsadbě u svatého Františka Xaverského také. Navíc tyhle Hanwell hybridy se budou nejspíš vysazovat stále častěji, protože netrpí listovou skvrnitostí, která trápí mnohé lípy jiné, a zdá se, že si nakonec zvyknou i na naše středoevropské klima. Ovšem lipových zajímavostí na mě chrlila Ottomanského práce daleko a daleko víc. Dočetl jsem se třeba také, že lípa americká (Tilia americana) je u nás vysazována jen poměrně málo, podstatně častěji je v běžné zeleni k vidění lípa uvadlá (Tilia ×flaccida), která se s lipou americkou nesmyslně zaměňuje. V Klíči byste ale lípu uvadlou hledali marně. Pochopil jsem, jak pestrý je svět nejen lip amerických, ale i východoasijských – některé východní druhy už pronikají i do městské zeleně u nás, mnohé jistě zaujme až v pozdním létě bohatě kvetoucí lípa Henryho (Tilia henryana), velmi nezvyklé olistění zase předvádí krásná lípa kjúšúská (Tilia kiusiana). To, co mi nevysvětlil ani v náznaku botanický Klíč, který vyprodukovala Akademie věd ještě i s několika specializovanými vědeckými ústavy z celé republiky, mi najednou na zlatém talíři podala práce jediného člověka!
Nové lípy tedy v posledním botanickém Klíči nejsou. Ale jak je to s lipami starými, které se u nás pěstují třeba už sto let? Poohlédl jsem se proto po starých literárních zdrojích z území Čech, které o druhovém zastoupení u nás pěstovaných lip pojednávají. V těch nejstarších z konce 18. a začátku 19. století jsem mnoho zajímavostí nenašel. Brada mi však sestoupila podstatně níže, když jsem nahlédl do soupisu dřevin pěstovaných v sychrovském arboretu knížete Kamila Rohana z roku 1852 nebo do seznamu dřevin ve schwarzenberské zahradě na Hluboké z roku 1880. Na hlubocký inventář (Sammlung der Gehölze und Coniferen im hochfürstlich Schwarzenberg’schen Garten zu Frauenberg) se podívejme podrobněji, lípy jsou v něm uvedeny takto:
Tilia americana (missisipiensis).
〃 alba pendula.
〃 densiflora.
〃 glabra.
asplenifolia.
argentea nova.
begoniaefolia.
cordata.
corallina.
dasystilla (Krim=Linde).
europaea (ulmifolia).
grandifolia.
heterophylla.
macrophylla.
multiflora.
rubra.
tomentosa.
〃 petiolaris.
ulmifolia fol. aureo var.
Jsou tu tedy uvedeny skoro dvě desítky taxonů lip – nejnovější český botanický Klíč jich pojmenovává devět.
V tomto soupisu samozřejmě najdeme oba lipové druhy domácí: je tu uvedena lípa srdčitá (Tilia cordata) i lípa velkolistá (Tilia grandifolia, což je tedy vlastně Tilia platyphyllos). Lípa srdčitá je tu uvedena i ve variegátním kultivaru jako ulmifolia fol. aureo var. Pestřejší byla schwarzenberská kolekce lípy velkolisté, kromě běžného typu tu evidentně měli i stříhanolistý kultivar Tilia platyphyllos ‘Asplenifolia’, ona corallina je nejspíš dnešní kultivar Tilia platyphyllos ‘Rubra’, který se vyznačuje rudými letorosty. Zápis europaea (ulmifolia) se snad může vztahovat k hybridní a dosti polymorfní lípě evropské (Tilia ×europaea).
Naprosto jasné jsou záznamy o lípě stříbrné (Tilia tomentosa) a lípě řapíkaté (v soupisu je uvedena jako petiolaris) – tyto dvě lípy se u nás pěstovaly už v první polovině 19. století. K lípě stříbrné bude pravděpodobně patřit i zápis argentea nova, nejspíš se mohlo jednat o nějaký novější kultivar, kterých má tento druh celou řadu.
Velmi pozoruhodný je záznam o krymské lípě – je uvedena jako dasystilla (Krim=Linde). Mohlo by se jednat o první doklad o pěstování nominátního poddruhu lípy kavkazské (Tilia dasystyla subsp. dasystyla) u nás. Nelze ovšem ani vyloučit, že se ve skutečnosti jednalo o lípu zelenou (Tilia ×euchlora), o které se tehdy ještě věřilo, že pochází z Krymu, a občas se jí dokonce říkávalo dasystyla. Ať už je pravdivá kterákoli z těchto dvou možností, jisté je, že je to doklad historicky velmi cenný pro taxony oba. Na Hluboké měli i druh Tilia begoniaefolia, který dnes bývá řazen ke kavkazskému poddruhu lípy kavkazské (Tilia dasystyla subsp. caucasica), i když ví se, že jménem Tilia begoniifolia byly označovány stromy ze severoíránské části areálu tohoto poddruhu, jejichž délka listů zřetelně přesahovala jejich šířku. V soupisu zaznamenaná Tilia multiflora nebude nic jiného než Tilia dasystyla subsp. multiflora z Abcházie a západní Gruzie. Kromě exemplářů provenience abchazské a severoíránské bychom tu mohli objevit tento druh lípy ještě i původu ryze kavkazského – snad by jí mohla být ona zde uvedená Tilia rubra.
Největším překvapením ale pro mě bylo, že už v roce 1880 měl kníže Schwarzenberg na svém panství čtyři taxony lípy americké (Tilia americana). Všechny z Ameriky přivezené lípy byly donedávna označovány jako Tilia americana, leč ti vnímavější (například zahradníci od Schwarzenberků) rozlišovali několik vnitrodruhových taxonů amerických lip už mnohem dříve (jen tak úplně na okraj: americká densiflora zřejmě pocházela z mužakovského arboreta od Petzolda, pravděpodobně odtud byla i ona variegátní lípa srdčitá a asplenifolia – kontakty Hluboké s Bad Muskau jsou patrné i v sortimentu lip). K českým akademikům se ale evidentně nic takového dosud nedoneslo, ti znají americkou lípu stále jen jedinou. V této americké záležitosti opět přímo září O. Ottomanský, v našich parcích totiž dokázal rozlišit kromě pravé lípy americké i tři její euroamerické křížence a dva poddruhy lípy karolínské (Tilia caroliniana) k tomu. Ostatně lípa karolínská je uvedena už u Schwarzenberků, Tilia heterophylla je jistě dnešní Tilia caroliniana subsp. heterophylla.
Až někdy i vy zastavíte u sochy nějakého svatého u Kolína či třeba u Pardubic, rozhodně tam vysazené lípy neurčujte podle posledního českého botanického Klíče. Byla by to úplně marná snaha – všechny plstnaté lípy byste nacpali k druhu Tilia tomentosa, jednotné měřítko postrádající kresby by vás zmátly tak, že byste nerozlišili ani lípu velkolistou od lípy zelené. A u lípy evropské byste museli pod stromem počkat až do plodů, jinak byste ji neurčili vůbec. Je naprosto evidentní, že akademiky nezajímá, co můžete vidět u sochy kdejakého svatého někde u Kolína, nemají ani ten nejmenší důvod vám v nějakém určování rostlin pomáhat – proč ovšem mají stále ještě tendenci sepisovat určovací Klíče, je pro mě hádankou.
O to více je nezbytné vyzvednout práci Ondřeje Ottomanského a jeho unikátní sbírku lip ve středočeských Oplanech-Klíčích prohlásit za poklad téměř celonárodní.
