Zámek v Orlíku nad Vltavou (okres Písek) patří k nejznámějším šlechtickým rezidencím u nás. Původně se nacházel na vysokém skalnatém ostrohu nad Vltavou, kaňon řeky byl však v roce 1962 zatopen přehradní nádrží, takže dnes zámek spíš připomíná vodní tvrz. Vytvořením přehrady se plocha celého zámeckého areálu zmenšila o 40 hektarů.
Nejdříve na tomto místě stával hrad, který byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek. Současnou podobu zámku nejvíce ovlivnili po roce 1802 Schwarzenberkové, konkrétně kníže Karel Filip ze Schwarzenberku (1771–1820) a jeho žena Marie Anna. Zahradní úpravy během 19. století na Orlíku prováděli Ludvík Enslen, Karel Reinl a František Fikar. Celý areál byl koncipován jako volný krajinářský park, byly využívány i v současnosti již neexistující svahy pod zámkem – mnoho úsilí stálo právě zalesnění těchto skalnatých srázů. Údajně se u zámku však nacházela i pravidelná parterová zahrada s kašnou.
Podle zprávy z roku 1817 víme, že v parku bylo vysázeno mnoho stromů, především javorů, jasanů, habrů, jilmů, trnovníků, topolů i cizokrajných jehličnanů. Semena i vzrostlé stromy byly na Orlík údajně přiváženy z Libějovic, Opařan, Českého Krumlova, Prahy, Nových Hradů a Vídně. Školky pro pěstování dřevin se však nacházely i přímo na Orlíku, nejstarší údaje o nich pocházejí z roku 1804. V roce 1817 zahradní inspektor Ludvík Enslen podával knížeti hlášení, že ve školkách je už zásoba téměř 150 tisíc exemplářů dřevin.
Další rozvoj zámeckého areálu nastal v době správy knížete Karla III. (1824–1904) a jeho manželky Vilemíny. Ta si vedla dokonce samostatný deník Parkjournal, kam zapisovala postup zahradních prací. V roce 1850 byla od parku oddělena okrasná zahrada a byl jmenován samostatný zahradník pro park. V této době bylo údajně v parku vysazováno nejvíce smrků a modřínů, listnatých dřevin méně. A právě v této době získal zámek i současnou novogotickou podobu – byl přestavěn podle návrhu architekta Bernarda Gruebera (známého též například přestavbou Sychrova) v letech 1846–49.
Terasa před zámkem je v současnosti zdobena širokým trvalkovým záhonem, opodál se nachází i voliéra a hospodářské budovy zámku. Pod zámeckou budovou se nachází dolní zahrada, tedy úzký okrasný pás tvořený živými plůtky i trvalkovými a letničkovými výsadbami. Park u zámku postupně přechází do volné krajiny, která byla upravována v podstatě jen sítí promenádních cest a doplněna vyhlídkami do vltavského údolí. Staveb je v parku jen málo. Po roce 1850 byl k zámeckému areálu přičleněn i Prádelský rybník s květinovými zahradami a skleníkem, který tu byl vystavěn v roce 1862. Vznikaly zde také obory. V letech 1816–17 bylo v předhradí budováno i divadlo. Avšak po předčasné smrti knížete Karla Filipa v roce 1820 byly práce na něm ukončeny.
Dendrologicky nejcennější je stará výsadba v parku. Kromě původních dřevin se tu objevují i stromy exotické, které sem byly vysazeny převážně okolo roku 1810. K nejzajímavějším patří zeravy (Thuja occidentalis, T. plicata), jedlovec kanadský (Tsuga canadensis), četné kultivary buků (Fagus sylvatica ´Atropunicea´, ´Pendula´, ´Roseomarginata´) a dubů (Quercus petrea, Q. robur, Q. rubra), lípy (Tilia cordata), javory (např. Acer saccharinum ´Wieri´), jasany (Fraxinus excelsior ´Elegantissima´), jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), jerlín japonský (Sophora japonica), líska turecká (Corylus colurna), nahovětvec dvoudomý (Gymnocladus dioicus).
Členitý terén celého zámeckého areálu dodával parku vždy velmi svérázný charakter. Zatopení jeho části přehradou silně změnilo původní podobu tohoto místa, pro samotný park to bohužel znamenalo citelnou újmu.
Fotografováno dne 12. 9. 2009.