Syn.: Helianthus copiapinus Phil., Leighia ecliptaefolia DC., Lorentzia pascaloides Griseb., Wedelia chrysostephana Griseb., Wedelia copiapina (Phil.) Reiche, Wedelia ecliptaefolia (DC.) B. L. Turner, Wedelia glauca (Ortega) S. F. Blake
Čeleď: Asteraceae Bercht. et J. Presl – hvězdnicovité

Pascalia glauca

Rozšíření: Jihoamerický druh, vyskytuje se v severní a střední Argentině, zasahuje rovněž do Uruguaye a Paraguaye, je uváděn i z Bolívie. Byl zavlečen na jihovýchod USA, do jihovýchodní Austrálie, Španělska, byl zaznamenán i v jihoafrickém Zimbabwe.

Ekologie: Roste na stanovištích sušších, vlhkých i dočasně zaplavovaných, travnatých i křovinatých, rovněž při okraji polí a cest, ale také jako do značné míry nepříjemný plevel na polích, v sadech, zahradách i na pastvinách, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky okolo 2000 m.

Pascalia glauca

Popis: Vytrvalá bylina s podzemním oddenkem a lodyhami přímými, 30–120 cm dlouhými, jednoduchými nebo chudě větvenými, olistěnými. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, úzce kopinaté, 40–150 mm dlouhé a 4–20 mm široké, na bázi klínovité, celokrajné nebo nepravidelně zubaté, na vrcholu špičaté, roztroušeně krátce chlupaté, se 3 souběžnými žilkami. Úbory vyrůstají jednotlivě na vrcholu jednotlivých větví na stopkách až 4 cm dlouhých; zákrov je polokulovitý, 6–8 mm dlouhý, zákrovní listeny jsou seřazeny ve 2 řadách, jsou čárkovité až kopinaté, chlupaté; okrajové květy jsou samičí, jejich ligula je eliptická, 6–12 mm dlouhá, žlutá, na vrcholu se 3 nestejnými zoubky, trubkovité květy terče jsou oboupohlavné, až 9 mm dlouhé, 5cípé, žluté. Nažka je čihovitá, lysá, 3–4 mm dlouhá a 2,5–3,5 mm široká, chmýr je jen velmi krátký (0,7 mm) a na zralých nažkách chybí.

Využití: Rostlina je jedovatá, může způsobovat otravy hospodářských zvířat, je znám dokonce případ uhynu dvou žiraf chovaných v zoologické zahradě v argentinské Mendoze. V Argentině je tato rostlina už odedávna nelichotivě označována jako „plaga de la agricultura“.

Poznámka: Rod Pascalia zahrnuje zřejmě jen dva druhy, oba pocházejí z jihu Jižní Ameriky. Diego Baldassare Pascal (1768–1812), jemuž vzdává rodové jméno poctu, byl snad původem španělským lékařem působícím v botanické zahradě v italské Parmě.

Pascalia glauca
Pascalia glauca
Pascalia glauca
Pascalia glauca

Fotografovala Věra Svobodová, dne 11. 3. 2019 (Uruguay, okolí Colonia del Sacramento).