Syn.: Rhabarbarum verum Garsault, Rheum franzenbachii Münter, Rheum undulatum L.
Česká jména: reveň čeřitá (Presl 1846), reveň kadeřavá, rebarbora (Kubát 2002)
Slovenská jména: rebarbora vlnitá (Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Polygonaceae Juss. – rdesnovité
Rozšíření: Původně východoasijský druh s areálem rozkládajícím se na východě Sibiře, v Mongolsku a severní Číně (od provincie Chej-lung-ťiang na severu až po Chu-pej na jihu). Pěstuje se v zahradách jako zelenina, v současnosti je jako pěstovaný nebo nepůvodní druh uváděn z celé Evropy, USA, Kanady, Bolívie i Nového Zélandu.
Ekologie: Ve své domovině roste na vlhčích svazích a v roklích, v nadmořských výškách zhruba od 1000 do 1600 m. Kvete v květnu a červnu.
Popis: Statná vytrvalá bylina, 50–150(–300) cm vysoká. Lodyha je přímá, dutá, většinou lysá. Řapíky spodních listů jsou obvykle kratší než listové čepele, žlábkovité, na vnější straně víceméně oblé, jemně chlupaté, čepel je vejčitá, srdčitá nebo úzce trojúhelníkovitá, 12–40(–90) cm dlouhá a 10–30(–60) cm široká, na bázi srdčitá, na okraji zvlněná až chobotnatá, brvitá, na vrcholu tupá nebo špičatá, lysá nebo u žilek řídce chlupatá, hlavních žilek je 5–7; lodyžní listy jsou menší, trojúhelníkovité až vejčité. Květenství je terminální, latnaté, 15–40 cm dlouhé, květy vyrůstají ve svazečcích po 3–8, jsou oboupohlavné, okvětních lístků je 6, jsou zelenobílé nebo žlutobílé, 3 vnější okvětní lístky jsou menší, 3 vnitřní jsou širší, asi 2 mm dlouhé; tyčinek je 9, čnělky většinou 3. Plody jsou křídlaté nažky, až 8 mm dlouhé.
Využití: Řapíky rebarbory se používají jako zelenina. Leč který druh je vlastně onou po tisíciletí vyhledávanou a dávnými lékaři tolik opěvovanou rhabarbarou, není až tak jisté, vždyť už Huber z Riesenpachu, lékař císaře Rudolfa II., na sklonku 16. století varoval, že falšuje se od šejdýřův Rhabarbarum takto, což apatekářům znáti náleží, aby pravé od falešného rozeznati uměli. Ve zkratce na tomto místě jen uveďme, že dávné, ba až téměř legendární rhabarbarum nemá s naší rebarborou společného vůbec nic (nejsem si jistý ani stejnou čeledí), použití archaického jména rostliny pro novodobě definovaný druh je nejspíš jen projevem nezměrného Linnéova smyslu pro humor. Za časů našich praprababiček se pojmem pravá rabarbara snad spíše označoval himálajský druh Rheum australe s červeným okvětím – právě o tomto druhu píše jako o pravé rabarbaře i J. S. Presl (1846). Zmiňuje i druh zde představovaný, ale nazývá ho rabarbarou francouzskou, tedy nepravou, pár slov pronesl i o jeho kulinářské oblibě v Anglii. Lze však rovněž uvažovat i o léčebném využití jihočínského druhu Rheum officinale a středočínského druhu Rheum palmatum – v čínské tradiční medicíně se oba používají určitě. Byť si tedy dnes do řapíku z pravé rabarbary kousne jen málokdo (je vůbec otázkou, proč by okusoval zrovna řapík, když se cenil hlavně její kořen), z hojně u nás pěstované rebarbory lze uvařit kompoty, marmelády, přidává se i do pečiva.
Poznámka: Rod Rheum zahrnuje okolo 60 druhů, které se vyskytují v mírných a subtropických oblastech Asie. Jejich rozlišování může činit nemalé potíže. Původ rostlin pěstovaných v Evropě je pak nezřídka přímo tajemný. V kultuře se objevují i kultivary či hybridy nejistého původu, někdy se hovoří i o tzv. moravské rebarboře.
Fotografováno ve dnech 7. a 15. 5. 2016 (Česko, Polabí, rumiště).