Národní park Rincón de la Vieja byl vyhlášen v roce 1973 v části horského rozvodnicového hřebene, který prostupuje severozápadem Kostariky. Jeho rozloha činí 141 km2. Motivem ochrany je zde komplex biotopů v krajině stratovulkánu Rincón de la Vieja, který vytváří několik kráterů, z nichž nejvyšší jsou Von Seebach (1895 m) a Santa María (1916 m). Zahrnuje dosti dlouhý gradient vegetace od úpatí až po vrcholky, a to jak plochy se stabilizovanou vegetací, tak přirozená sukcesní stádia na plochách permanentně ovlivňovaných nedávným i současným vulkanismem, který započal asi před 3500 lety. Poslední menší erupce zde byla zaznamenána v roce 2011.
Přírodní podmínky tohoto národního parku jsou velmi pestré. Západní úpatí leží v území, kde se v prvních měsících roku projevuje výrazný pokles srážkové činnosti a v důsledku toho jsou zde suché opadavé tropické lesy. Roční srážkový úhrn zde činí asi 1500 mm a průměrná teplota kolem 28 °C. Naproti tomu v pahorkatinách, v nichž leží východní okraj národního parku, se nic takového neprojevuje, srážky jsou zde celoročně stabilní a v úhrnu vysoké (až 5000 mm), průměrná roční teplota je zde nižší, dosahuje „jen“ asi 26 °C. Typickou vegetaci tvoří stálezelené deštné lesy.
Pokud pokračujeme výše po svahu, ubývá teploty a vodní páry pravidelně kondenzují do podoby mlh. Tím zde vytvářejí stupeň tropického mlžného lesa. Ovšem svahy zdejších hor nejsou jen tak ledajaké. V důsledku sopečné činnosti jsou některé plochy periodicky ničeny, takže např. na západním úpatí jsou plochy starších lávových proudů pokryty azonální křovinatou nebo i travnatou savanou, která zde představuje sukcesní stádium. Kdyby všechno probíhalo „nerušeně“, časem by se savana sice změnila v les, ale sopečný výbuch všechno zase „napravuje“ a vrací opět vegetaci do počátečního bodu.
Otevřenou nelesní vegetaci najdeme nejen v nejbližším okolí samotných kráterů a na lávových proudech, ale i na rozsáhlejších fumarolových polích, kde unikají sopečné plyny a horká pára. Velmi rozsáhlou lokalitou a současně pestrou učebnicí geologie je fumarolové pole Las Pailás nedaleko hlavního vstupu do národního parku. Jinou geologickou zajímavostí je vodopád La Cangreja, který padá do jezírka se šmolkově modrou vodou; tento barvený efekt je způsoben tím, že v jezírku je vlastně zředěný roztok modré skalice, vyluhované ze sopečných minerálů. Na několika místech v parku a jeho okolí vyvěrají termální prameny.
V opadavém suchém lese najdeme celou řadu bobovitých dřevin, k nimž patří Enterolobium cyclocarpum, Albizia saman a Hymenaea courbaril, typická je Bursera simaruba (Burseraceae), Cedrela odorata (Meliaceae), Cordia alliodora (Boraginaceae), Guazuma ulmifolia (Malvaceae) s plody podobnými olším, Cecropia peltata (Urticaceae), Pachira quinata (Malvaceae) s ostnitým kmenem, Byrsonima crassifolia (Malpighiaceae), Luehea speciosa (Malvaceae), Cochlospermum vitifolium (Bixaceae), v době květu jsou nápadné žlutokvěté i růžovokvěté dřeviny z trubačovitých (Bignoniaceae): Handroanthus ochraceus a Tabebuia rosea. Běžným druhem je zde i palma Acrocomia aculeata.
V okrajích suchých nelesních ploch jsou rozvolněné porosty nižších stromků a keřů. Jejich součástí je stálezelený dub Quercus oleoides, Roupala montana (Proteaceae), akát poněkud připomínající Gliricidia sepium (Fabaceae), Clethra lanata (Clethraceae), evolučně primitivní Desmopsis bibracteata (Annonacea) a Curatella americana (Dilleniaceae), i Apeiba tibourbou (Malvaceae) s podivným druhovým jménem a stejně podivnými plody. Silně trnitá Acacia collinsii vsází na soužití s mravenci. V této vegetaci je doma i proslulá dřevina Plumeria rubra (Apocynaceae), kterou si našinec spojuje spíše s tím, že ji v postkolumbovské době přijali a jako symbol čistoty uctívají buddhisti. Keřovou dominantou otevřené savany je keř Miconia argentea (Melastomataceae).
Ve vlhčích typech lesních porostů se objevuje i proslulá Hura crepitans (Euphorbiaceae), známá vystřelováním semen – děje se tak za zvuků připomínajících výstřely z pistole. K typickým dřevinám patří i více druhů fíkovníků (Ficus), z druhů „škrtičů“ např. Ficus americana.
Zejména v sušších částech parku najdeme epifytické kaktusy – vyskytuje se zde Hylocereus costaricensis, Selenicereus testudo i Selenicereus wercklei. Z epifytických bromélií je v okolí fumarol Las Pailás k vidění Tillandsia brachycaulos. Vzácně zde roste i nádherná orchidej Guarianthe skinneri, která byla prohlášena národní květinou Kostariky.
Zejména díky rozsáhlejším nelesním plochám zde najdeme rozmanité terestrické byliny. Otevřená místa vyhledává např. Verbesina ovatifolia (Asteraceae) nebo Barleria oenotheroides (Acanthaceae), zvláštní barvou květů se vyznačuje i bobovitá Centrosema macrocarpum.
Park je zajímavý i po stránce zoologické. Z velkých zvířat zde žijí plaší tapíři (Tapirus bairdii), jaguáři (Panthera onca), mravenečník mexický (Tamandua mexicana). V nižších částech parku jsou běžné malpy kapucínské (Cebus capucinus) a všudypřítomný nosál Nasua narica, k vidění je zde i aguti (Dasyprocta punctata). Mezi typické opeřené obyvatele, jichž zde bylo zjištěno asi 300 druhů, patří sojka Calocitta formosa i chřástalovitý pták Aramides cajanea. Z pozoruhodných zdejších plazů jsou k vidění nejedovatá užovka Scolecophis atrocinctus, která pestrým zbarvením napodobuje nebezpečné korálovce, leguán černý (Ctenosaura similis) a hroznýš královský (Boa constrictor). Bohatstvím zvířat oplývá zejména málo přístupná severovýchodní strana parku.
Technickou zajímavostí je geotermální elektrárna, vybudovaná na úpatí sopky, která vyrábí 140 MW elektrické energie.
Národní park Rincón de la Vieja je poměrně snadno dostupný od západu ze silnice Interamericana směřující k nikaragujské hranici. Jsou zde dvě možnosti vstupu – nedaleko fumarolového pole Las Pailás a východně u Haciendy Santa María. Naproti tomu severovýchodní úpatí sopky je dostupné s obtížemi; zase zde ale není vstup do parku zpoplatněn. Parkem je vyznačeno několik stezek, od krátkého okruhu od vstupní brány k fumarolovým polím Las Pailás až po dlouhé a namáhavé trasy k vrcholkům vulkánů.
Celkově se dá říci, že národní park Rincón de la Vieja patří i v rámci takového botanického ráje, jakým Kostarika skutečně je, k územím botanicky nadprůměrně pestrým a zajímavým. Návštěvník zde má možnost na malé ploše navštívit více vegetačních typů, pozoruhodný je i po stránce zoologické a samozřejmě skýtá mimořádné fenomény neživé přírody. Začít nebo ukončit den v jezírku termálního pramene pod korunami tropických stromů v křiku hašteřících se papoušků se jen tak hned někde nepoštěstí.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 23.–25. 2. 2009.