Rostliny v průběhu geologické historie opanovaly prakticky celý svět, ale v různých biomech převládají různé skupiny. Na souši se uplatňují především rostliny vyšší (teď ovšem nemáme na mysli jejich skutečnou výšku, ale evoluční „pokročilost“), zatímco ve vodách tvoří druhovou rozmanitost rostliny nižší, převážně řasy. Ale v různých vodách to není stejné: zatímco ve sladkovodním prostředí je vyšších, tedy cévnatých rostlin docela dost, moře je prostředí, do kterého se rostlinám s moderním druhohorním vynálezem cévních svazků nějak nechtělo. Leč výjimky potvrzují pravidlo!

Zostera marina

Jestliže se podíváme na celkovou druhovou diverzitu cévnatých rostlin, dojdeme k číslu něco přes 300 000 druhů. Z tohoto počtu můžeme mezi mořské rostliny započítat celých 65 druhů, to je sotva čtvrt promile!
V mořské květeně daleko převažují nižší rostliny, tedy řasy, které v tomto prostředí mohou tvořit i docela velké a mohutné formy, vzpomeňme především řasy hnědé, chaluhy, z nichž např. Macrocystis pyrifera může tvořit stélky dlouhé až mnoho desítek metrů. Obecně známé jsou i rozsáhlé porosty hroznovic (Sargassum).

Sargassum obovatum

Evoluce rostlinám nadělila jednu ohromnou výhodu – v normálních podmínkách nepotřebují pro čerpání vody žádnou energii. Fungují podle jednoduchého fyzikálního zákona – voda proniká z prostředí méně koncentrovaného (tím je půda) do prostředí s větší koncentrací rozpuštěných látek, kterým jsou buněčné šťávy. Tenhle koncentrační spád nevyžaduje žádnou pomoc v podobě dodatkové energie.

Cévnaté rostliny v moři se musí umět vypořádat s jedním velkým hendikepem, kterým je slanost vody. V zasoleném prostředí, kde je koncentrační spád opačný, to mají cévnaté rostliny těžké. Přežívání v takovém prostředí většinou nejde bez dodatečných mechanismů – na jejich základě fungují například i společenstva na přímořských i vnitrozemských slaniskách, která jsou zásadně složena jen z druhů, které to „umí“. Ovšem schopnost poradit si s prostředím s větší koncentrací rozpuštěných minerálních látek se taky liší právě podle této koncentrace.

Stuckenia pectinata

Některé druhy ze sladkých vod mírné zasolení snášejí, a jsou tedy schopny růst ve vodách brakických. Z našich domácích vodních rostlin to platí např. o rdestíku hřebenitém (Stuckenia pectinata), šejdračce bahenní (Zannichellia palustris) a řečance mořské (Najas marina), které rostou i ve velmi málo slané vodě zálivů Baltského moře (sám jsem tuto vodu chutnal na estonském pobřeží a ke slanosti měla opravdu dost daleko). Do pořádně slaného moře ovšem ani tyto druhy nemohou.

Je taky pozoruhodné, že všechny cévnaté rostliny, kterým se podařilo problém slané mořské vody překonat, pocházejí z jediné vývojové větve. Všechno jsou to jednoděložné rostliny z řádu Alismatales, které patří do čtveřice čeledí: Cymodoceaceae, Hydrocharitaceae (voďankovité), Posidoniaceae a Zosteraceae (vochovité). Tři z nich jsou výhradně mořské, jen mezi voďankovitými jsou namíchány i druhy ze sladkých vod – mezi ně patří také naši zástupci, např. voďanka žabí (Hydrocharis morsus-ranae) nebo mezi akvaristy populární rostliny z rodu Vallisneria.

Enhalus acoroides

Trávníky na mořském dně najdeme převážně v mělkých vodách; uvádí se, že nejhlouběji byla nalezena Halophila decipiens v hloubce 58 m. Naproti tomu nemají rády obnažování během přílivu. Oblibují především pomalu se svažující písčitá dna. V tropech je najdeme především na ostrovech s korálovou bariérou; jejich společenstva jsou sice druhově dosti chudá (v tom nejbohatším bylo zjištěno 14 druhů), ale obvykle složená z více druhů z čeledí Cymodoceaceae i Hydrocharitaceae. Do první náleží rody Amphibolis (2 druhy), Cymodocea (3 druhy), Halodule (6 druhů), Oceana (1 druh), Syringodium (2 druhy, např. Syringodium isoetifolium) a Thalassodendron (3 druhy, např. Thalassodendron ciliatum), do druhé Enhalus (jen Enhalus acoroides), Halophila (16 druhů, např. Halophila ovalis) a Thalassia (2 druhy, např. Thalassia hemprichii).

Filipíny

Ve vodách chladnějších je jejich diverzita menší: ve Středozemním moři takové porosty tvoří jen Posidonia oceanica, čeledi s jediným rodem, do nějž patří ještě dalších 8 druhů. V mořích mírného a chladného podnebného pásu se uplatňují především druhy z čeledi Zosteraceae: druhy rodu Zostera (celkem 15 druhů) najdeme na severní i jižní polokouli, např. v Severním moři kolem evropské pevniny je to především Zostera marina; v Pacifiku kolem pobřeží Spojených států a Kanady i ve východní Asii se vyskytují i druhy rodu Phyllospadix (celkem 6, např. Phyllospadix scouleri).

Phyllospadix scouleri

Submerzní mořské rostliny mají specifické adaptace: k nim patří i převažující vegetativní rozmnožování a – zvláště mezi vzrůstem většími druhy – schopnost tvořit velmi dlouho žijící klony. Jeden z klonů druhu Posidonia oceanica nese palmu vítězství v soutěži o nejstarší žijící organismus: bylo mu prokázáno stáří asi 200 000 let. Naopak pohlavní rozmnožování je spojeno s různými zvláštnostmi: tyto rostliny mají velká, pentlicovitá pylová zrna, u druhů rodu Phyllospadix bylo zase zjištěno velmi neobvyklé šíření semen pomocí trusu ryb a želv, které porosty těchto rostlin spásají.

Posidonia oceanica

Význam podmořských trávníků je značný. Jednotlivé druhy mají dlouhé plazivé oddenky a značnou měrou přispívají ke stabilizaci dna, jinak čtěme: chrání ho proti erozi. Podílejí se na asimilaci, spotřebovávají oxid uhličitý a produkují kyslík. Porosty těchto rostlin jsou důležitým úkrytem pro mnohé živočišné obyvatele a slouží jim i jako potrava: pasou se v nich např. mořské želvy i ochechule (kapustňáci i dugongové).

Z hlediska ochrany přírody tedy mají značný význam. Ve Středozemí porosty je ovšem ohrožuje konkurenčně velmi schopná zavlečená americká zelená řasa Caulerpa taxifolia, která po roce 1980 unikla z proslulého mořského akvária v Monaku, od té doby se lavinovitě šíří a vytlačuje původní vegetaci včetně druhu Posidonia oceanica.

Syringodium isoetifolium

Fotografovali Alena Vydrová, Jan Prančl, Jindřiška Vančurová, Ladislav Hoskovec, Petr Krása a Vít Grulich.