Slovo, které se ve všech pádech skloňuje, pokud je řeč o vegetaci jižní Afriky. Povstalo z jazyka prvních jihoafrických kolonistů evropského původu, tedy z holandštiny, respektive z tzv. afrikaans, což je jazyk od holandštiny odvozený, který je dnes jednou z úředních řečí moderní Jihoafrické republiky. Znamená „jemné křoví“.

Co jsou to vlastně hadce? Serpentiny či ofiolity jsou horniny mimořádných vlastností. Vznikly metamorfózou v průběhu horotvorných pochodů za mimořádně vysokých teplot a tlaků. Jejich vznik je spojován především s vrásněním v důsledku kolize dvou zemských desek. Hadce vznikaly v různých dobách – např. středoevropské jsou prvohorní, zatímco na Balkáně se setkáváme s hadci, které vznikaly v souvislosti s alpinským vrásněním.

V nejjižnější Africe je to s rostlinami dost jinak, než na co je našinec zvyklý. Už jen proto, že přijít na žulu tam znamená značně si polepšit s úživností půd. To je právě motivem naší dnešní exkurze do renosterveldu. Podivné slovo renosterveld pochází stejně jako známější fynbos z búrštiny čili afrikaans. Je to doslova pole (slyšíte ve výrazu veld ten field nebo, chcete-li, Feld?), kde vládne renosterbos. Opět zapojme trošku lingvistické představivosti a pomozme si angličtinou: Rhinoceros + bush, tedy nosorožčí křoví. Co pod tím rozumět, je už nasnadě – právě takto se říká keři, který před příchodem Evropanů vládl na ohromných rozlohách jihoafrických plání. Jmenuje se Dicerothamnus rhinocerotis, po staru Elytropappus rhinocerotis, a patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).

Význam slova laurisilva lze rozšifrovat docela snadno: laurus je latinsky vavřín a silva je les. Ve španělštině i portugalštině skutečně znamená les plný vavřínů, potažmo jeho blízkých příbuzných z čeledi vavřínovitých (Lauraceae). Tohle označení se vžilo pro velmi specifickou vegetaci v Makaronésii, tedy na Azorských ostrovech, Madeiře a Kanárských ostrovech, jen na Kapverdách už laurisilvu nenajdeme.

I když odpověď na otázku, co je to louka, připadá triviální, ve skutečnosti to vůbec není jednoduché. Z pohledu Středoevropana je louka spontánně vzniklá formace, která se vytvořila na místech, kde lidé terén předpřipravili – zničili les, který by tam jinak byl. Buď ho přímo vykáceli, anebo v něm pásli natolik intenzivně, že se stromy nestačily zmladit. Když původce – tedy člověk – do sukcese příliš nezasahoval, vznikla louka, jejíž druhová skladba se časem stabilizovala. Ale aby zůstala zachována delší čas, musel ji v následujícím období udržovat, tj. sklízet: sečením, pastvou nebo kombinací obou způsobů. Kdyby tak nečinil, na její místo by se zase vrátil les.

Velmi typickou tropickou vegetační formací jsou mangrove – obojživelná keřová nebo stromová vegetace, která zaujímá specifický prostor na přechodu mezi mořským prostředím a souší. Mangrove se vyskytují pouze v nejteplejších územích světa a nemají prakticky žádnou obdobu v chladnějších oblastech.

Rostliny v průběhu geologické historie opanovaly prakticky celý svět, ale v různých biomech převládají různé skupiny. Na souši se uplatňují především rostliny vyšší (teď ovšem nemáme na mysli jejich skutečnou výšku, ale evoluční „pokročilost“), zatímco ve vodách tvoří druhovou rozmanitost rostliny nižší, převážně řasy. Ale v různých vodách to není stejné: zatímco ve sladkovodním prostředí je vyšších, tedy cévnatých rostlin docela dost, moře je prostředí, do kterého se rostlinám s moderním druhohorním vynálezem cévních svazků nějak nechtělo. Leč výjimky potvrzují pravidlo!