Botanický kaleidoskop

Je to vcelku nadělení, když žijete přes dvacet let v ulici Na Aleji, kterou vůbec žádná alej nelemuje. Člověk by snad mohl z názvu vyvozovat, že tam nějaká alej byla aspoň dřív – jenže ani to není pravda, podél ulice se odjakživa táhl les. Proto jsem byl od dětství vůči všem alejím krajně nedůvěřivý, už jako školák jsem si vypisoval z povinné četby všechny zmínky o nich v naději, že se mi snad jednou podaří s vylhanou alejí v ulici Na Aleji nějak vyrovnat.

Číst dál

V botanice se občas objevují pojmy, pro které nelze ani při sebevětší snaze najít paralely v jiných oblastech lidského konání, přitom třeba tyto pojmy samotné upomínají na předměty a jevy obecně známé. K těmto botanickým zvláštnostem určitě patří i pojem „LYROVITÝ“.

Číst dál

Barvitým popisům krajiny z příběhů Karla Hynka Máchy (1810–1836) by bylo možné věnovat obsáhlou studii. Jistě by to bylo pojednání především o krajině romantické, ať zvrásněné skalními stěnami, hlubokými údolími a poseté jezery (takovou krajinu najdeme třeba v jeho románu Cikáni), či lemované pustými horami (ty jsou příznačné zas pro Pouť krkonošskou). Jen vzácněji se zmiňuje o krajině přeplněné lidmi (jako v případě pražské čtvrti kolem ulice Na Františku v Márince).

Číst dál

Je zbytečné obhajovat krásu rostlin – žádnou opravdovou ošklivku mezi nimi neznám, na každém dítku bohyně Flóry můžeme objevit něco hezkého. Ani ostny a trny nemusejí být při hledání půvabu překážkou, své o tom ví každý, kdo si jedinkrát přivoněl k růži. A na jihu Evropy roste dokonce bylina, jejíž hrubě laločnaté i ostnité listy zdobily honosné antické chrámy. Česky se jí říkává trochu nemotorně paznehtník, možná vám k ní bude lépe ladit z řečtiny odvozené jméno akant.

Číst dál

V barokních písních z Loutny české jindřichohradeckého varhaníka a rektora Adama Václava Michny z Otradovic (asi 1600–1676) najdeme hned několik zmínek o rostlinách. Je tady zlaté jablko, nahnilá kdoule i Phoenixova skořice, pak také konvalinka a běloučká růže, kterou každý trhat může. K tomu se tu zelená neposkvrněná země bez trní a bodláků, zahrady, louky, háje i kvítky máje. A rozhodně nesmíme vynechat ani karmelský kvítek a tři lilie. Není tu býlí až tak mnoho, ale když připustíme, že každá z Michnových lilií může být dočista jiným druhem, hned je to o maličko pestřejší.

Číst dál

Bylo to v létě roku 1856, kdy mladý student jménem Bernhard Agathon Kjellmark přinesl ukázat botanikům z univerzity ve švédské Uppsale podivně vybarvený leknín, který našel u jihošvédského jezera Fagertärn. U tohoto jezera sice rostly i běžné lekníny bílé (Nymphaea alba) – ty se ostatně vyskytují skoro po celé Evropě – nemálo z nich však mělo i velmi neobvyklou narůžovělou až červenorůžovou barvu květů, jakou student Bernhard dosud odjinud neznal.

Číst dál

Plnou parou vpřed nebo taky jet na plný plyn – význam těchto po uhlí a benzinu páchnoucích rčení znají nepochybně všichni, těsně se nám spojují s dobou průmyslové revoluce. Jenže i v mnohem dávnější historii existovala jedna síla, která dokázala úspěšně rozpohybovat tělesa třeba i velmi hmotná, a to se přitom nemuselo ani nic zapalovat, natožpak cokoli očekávat od kolísavé síly lidských paží nebo plaché houževnatosti koňských spřežení. Ovládala se poměrně jednoduchým zvoláním „napnout plachty“ – mocnými kouzelníky tu byli vítr a pak ještě jedna jen nenápadná bylina. Znáte ji určitě všichni, od nepaměti se jí říkává len (Linum).

Číst dál

Mnohé pověsti, pohádky, básně, ba i modlitební písně nás naučily vidět sedmikrásku obecnou (Bellis perennis) jako symbol skromnosti a houževnatosti. Nebo také sedmera ctností a „tišších radostí života“ – jak to kdysi dávno půvabně zhodnotil český národní buditel Karel Amerling. Bez rozpaků kvete i v zimě, i v největší bídě její květy klidně zasvítí sněhu navzdory. Jistě proto ji také běžně nazýváme chudobkou. Nejeden český spisovatel protkal touto její schopností své vyprávění, zaujala Jaroslava Vrchlického, Elišku Krásnohorskou, Aloise Jiráska, Josefa Kožíška, ale zmínku o vykvétajících jarních chudobkách najdeme třeba i v Babičce Boženy Němcové.

Číst dál

Ranní vydání Lidových novin z 20. října 1920 (byla to středa) přineslo mimo jiné zprávu o bouřlivé ostravské demonstraci železárenských dělníků proti zdražování cukru. Dále se čtenáři dozvěděli, že cena jízdného v pražských tramvajích stoupne o 20 %, ceny ve vídeňských hostincích dokonce až o 50 %. Znepokojivé informace přicházely z Haliče, propukla tam totiž epidemie tyfu. Potěšitelněji působilo oznámení, že na nově zřízené Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně začaly první přednášky. A zatímco v brněnském kině České srdce promítali film o životě záhrobní příšery s názvem Mrtvý rytíř, muzikolog Vladimír Helfert pořádal ve zdejším Besedním domě veřejné přednášky o vnímání hudby.

Číst dál

Podle staré pražské pověsti, kterou zaznamenala spisovatelka Popelka Biliánová (1862–1941), byl kdysi v klášteře Na Františku místními klariskami vyráběn záhadný lék, jemuž se říkávalo „kapky svaté Anežky“. Byl to lektvar ve své době velmi vyhledávaný, měl prý zázračné účinky především při léčbě očních chorob, velká sháňka po něm byla dokonce ještě i po zrušení kláštera.

Číst dál

Podle důvěryhodných údajů pražské policie s jistotou víme, že na začátku 20. století žilo v Praze 346 skřítků – jen na Karlově náměstí jich bydlelo osm. A v noci tam tancovávaly bludičky! Dost bývalo v Praze i rusalek, ve Stromovce jich měli sedmnáct, tři další byly v Kinského sadech, dvě v Grébovce a jedna pod Hradem v Jelením příkopu. Ví se samozřejmě také o dvou pražských vodnících. Ale i jiných strašidel bylo po Praze habaděj, jenže byla zrušena, protože bylo vědecky dokázáno, že neexistují. Ještěže nám o všech těchto stvořeních zanechal cennou zprávu v „Devateru pohádek“ pan Karel Čapek, jinak bychom dneska o nich nevěděli nic.

Číst dál

Jméno modřín by snad mohlo navozovat představu, že tento strom musí být modrý, anebo alespoň v určitém ohledu trochu namodralý – to však s realitou zrovna moc neladí. Občas se sice vypráví cosi o jeho modravě našedivělém jehličí nebo o nafialovělých šupinách jeho šištic, jenže ve skutečnosti na něm čistě modrého opravdu nic není. Nejspíš to s ním bude úplně jinak.

Číst dál

V polovině května se u nás začínají objevovat už ve větší míře kvetoucí orchideje. Ještě před sto lety jich byly plné břehy potoků a říček, rostly hojně na loukách a pastvinách, na křovinatých stráních i v lesních lemech. Dnes jejich početností oplývají už jen nemnohé lokality, které většinou chráníme jako vzácné relikty oné dřívější nádhery hned zjara vykvétajících vstavačů (Orchis) a prstnatců (Dactylorhiza).

Číst dál