Bludný kořen, otvírací bylina, všehoj, zlaté kapradí a celá řada dalších roztodivných rostlin zapustila své kořeny hluboko do našich představ o světě – přinejmenším jsme o nich alespoň všichni slyšeli. Obvykle se jim smějeme, dnešní botanika si přece dokáže s pověrami rázně poradit: všechno změří, zváží, spočítá chromozomy, spolehlivě určí zastoupení chemických látek… Ale stejně si někdy říkám, že to pořád ještě není tak úplně všechno, co bychom mohli o rostlinách vědět.
I proto jsme pro ctěné čtenáře BOTANY.cz připravili tuto novou rubriku o rostlinách podivných, magických, mýtických. Nechceme v ní přícházet s bombastickými informacemi o doložení existence těchto rostlin, to nás skutečně ani ve snu nenapadne. Chtěli bychom vám jen přiblížit, jak významnou roli hrály rostliny v životě našich předků – byla jednoduše tak ohromná, že si o nich dokonce vyprávěli mýty a pověsti.
No a u kterých rostlin začít, než u těch snad ze všech nejznámějších, tedy u biblického stromu života a u jeho souseda, který se stal údajnou prapříčinou všech našich strastí – u stromu poznání dobrého a zlého.

Představte si, že by existovala bylina usvědčující zločince! Žádné výmluvy lotrů, žádné akrobacie vypečených obhájců! Jen pár kapek odvaru z bylinky a vše by bylo naprosto jasné, učiněné sérum pravdy. Přesně o takové rostlince psal kdysi i moudrý Plinius.

Syn.: Rosa flauto-sensibila BFLM.
Česká jména: adéla Kracmarova (PSVZ. 1896), „vonazblajzlaitohočokla“ (lidové jméno)
Čeleď: Někteří botanici ji považují za odvozenou skupinu blízkou rosnatkovitým, jiní pro ni charakterizují samostatnou čeleď a řád.

Prý už dávný Pythagoras znal podivnou rostlinu, která dokázala na dálku vzplanout od ohně jako nafta. Světu to kdysi prozradil upovídaný Plinius, nejspíš to tehdy Pythagorovi ani moc nevěřil: Ab eodem Pythagora aproxis appellatur herba, cuius radix e longinquo concipiat ignes ut naphtha, de qua in terrae miraculis diximus.

Syn.: baoxian, baobao
Čeleď: Podle květní morfologie vědci dlouho váhali, zda patří do čeledi Paeoniaceae, Nymphaeaceae či Asteraceae. Teprve moderní metody molekulárně-taxonomické ji jasně přiřadily do samostatné vývojové větve odštěpené od bazálních dvouděložných – a prozatímně pojmenované Herba mythologica.

O podobě baziliška se vedou učené spory již od starověku. Plinius jej viděl jako hada se světlou skvrnou na hlavě, středověcí mniši jako čtyřnohého kohouta s dračími křídly a hadím ocasem, renesanční učenci mu přidali ještě šupiny a zdvojnásobili počet jeho noh. (My Středoevropané samozřejmě předpokládáme, že na vídeňském venkově je rozhodně více podobný zajíci s kamzičími růžky a orlími křídly, v Bavořích jsou vystřídány růžky kamzičí rovnou pravými parohy jeleními, ovšem jeho křídla jsou v oblasti za Mnichovem spíše jen bažantí.) Nikdo samozřejmě nemůže ani tušit, jak pravý bazilišek vypadá – kdyby ho někdo viděl, tak by o tom už nemohl podat žádnou zprávu, bazilišek totiž zabíjí svým zjevem dříve než jedem. Ovšem úplně všichni ho znají, přinejmenším o něm slyšeli.

O tom, co je bludný kořen, se mínění rozcházejí. Podle prvních je to kořen stromu; jeden z mnoha silnějších kořenů, který ale, na rozdíl od ostatních, nikdy nevystupuje na povrch. Nezakopnete o něj. Nad bludným kořenem žádná obyčejná bylina nevyroste: buď je tam holá půda, nebo jen nízká travička; podivně holé, nezarostlé místo. Někdy se tam objeví zvláště krásné kvítí. Nic bledého, přízračného, světélkujícího; bludičky tam nepatří; to místo je buď tak nenápadné, že ho přejdeme ani nevíme jak, nebo bývá značeno kvítkem jasné barvy (jako čarovníky, drobné svízele, černýše, černohlávky). U bludného kořene se totiž cesta nerozplývá, jak je tomu u bludiček, ale vede dál, dokonce výraznější – jen se, očarována, klikatí a nevede už k předchozímu cíli.

Jorge Luis Borges nejspíš nikdy nijak zvlášť nezahořel pro květenu rodné severní Argentiny, ba ani přilehlých oblastí – přitom v Pampě toho roste snad i vcelku dost. Nechaly ho chladným vlastně úplně všechny květenné říše planety. Ono se nejspíš zelí s banány k Borgesovi příliš nehodí. Ale i tak nakonec rostlinných motivů najdeme v jeho díle docela dost.

Čeleď: Cactaceae Juss. – kaktusovité

Kdež nabrati slov a barev a nadšení, abych důstojně ohlásil význam tvůj, vylíčil krásu tvou a oslavil líbeznost, ó skvostná, spanilá, rozkošná květin královno! Až takto převelebně oslovuje růži Primus Sobotka ve svém národopisném pojednání Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských (1879).

…Tyto stromy velmi často využívají ptáci k hnízdění
(na ostrově Cousin to byl především druh
Gygis alba).
Ptáci jsou také významným transportním médiem,
protože plody jsou dobře přizpůsobené na přenos na povrchu jejich těl
– dokáží se zabodnout do peří i přilnout pomocí lepkavého výměšku.
Byly dokonce zaznamenány případy,
kdy enormní množství nalepených plodů umořilo ptačí mláďata.

– Vít Grulich (2011): Pisonia grandis R. Br. – Botany.cz.

Začátek novověku bývá nezřídka kladen do roku 1492, objevení břehů Nového světa by snad mělo být dostatečným symbolem pro celou následnou epochu. Při tomto chápání by tedy dějiny novověku měly vlastně být dějinami velkých objevů. Osobně si ale dovoluji tuto věc vidět trochu jinak. Vždyť jaký vliv na člověka přelomu 15. a 16. století mělo nalezení nějaké pevniny na samotném konci tehdejšího světa? Copak neexistovaly jiné události, které dokázaly změnit osudy tehdejších lidí daleko výrazněji? Jedním takovým skutkem mohlo být třeba v roce 1486 i vydání knihy jistých dvou dominikánských mnichů. Řeholníci Jakob Sprenger a Heinrich Kramer tehdy vytvořili vlastně právnickou příručku. Jejich kniha nesla jméno Malleus maleficarum. Možná ji spíše budete znát pod českým názvem Kladivo na čarodějnice.

Na svět se dá dívat různě: dospěle kriticky i dětsky naivně, je možné v něm vidět jen samou tragedii, ale třeba i nekonečnou komedii, je možné se denně utápět v hořkých slzách nad hrůzami světa, ale je taky možné se nad kotrmelci života skvěle bavit. Záleží asi především na povaze člověka – někdo často pláče, jiný se zas raději směje.

Četba spisu Topographia Hibernica Geralda z Walesu (1146?–1223?) je povznášející činnost. Aby si čtenář vytvořil na tvorbu tohoto středověkého arcidiakona patřičný názor, je dobré, když se hned na začátku zbaví houževnatě se tvářících pravd, které se sice poctivě naučil ve škole, ale nikdy si je sám fyzicky nepotvrdil. Je proto vhodné zapomenout třeba na kulatost Země, sluneční erupce, černé díry, radiaci, existenci, ale i neexistenci vlkodlaků a rusalek – no řekněte sami, sáhli jste si někdy třeba na takový genom nebo Bermudský trojúhelník? Až pak se před vámi rozevře svět velmi barvitý, plný tajemství i zázraků, u kterého si už nebudete jen neustále ťukat na čelo a lomit rukama nad zúženými pisatelovými horizonty.

V Krkonoších je překrásná zahrada, v níž kvetou nejkrásnější a nejvzácnější květiny celého světa. Ale každému člověku není přáno zahrady té spatřiti; neboť vlastníkem jejím jest skalní duch Krakonoš a ten jen některým lidem dovolí vstoupiti do čarokrásné zahrady své…, tak začíná vyprávění o kouzelné rostlině zvané štěstík z Krakonošovy zahrádky v České čítance pro druhou třídu škol středních z roku 1883.