Syn.: Alopecurus caudatus Thunb., Chaetochloa germanica (Mill.) Smyth, Chaetochloa italica (L.) Scribn., Echinochloa intermedia Roem. et Schult., Ixophorus italicus (L.) Nash, Panicum germanicum Mill., Panicum italicum L., Pennisetum italicum (L.) R. Br., Setaria germanica (Mill.) P. Beauv., Setaria viridis subsp. italica (L.) Briq., Setariopsis italica (L.) Samp.
Česká jména: bér obilný, mohar, muchar, mušec, vlašské nebo senegalské proso (Polívka 1908), bér vlašský (Dostál 1950), bér italský (Kubát 2002)
Slovenská jména: bar vlašský (Dostál 1950)
Čeleď: Poaceae Barnhart – lipnicovité
Rozšíření: Kulturní druh, z přírody neznámý, vzniklý pravděpodobně z béru zeleného (Setaria viridis), který byl snad původně široce rozšířen v Eurasii a dnes je to kosmopolitní plevel. Do kultury byl druh převeden pravděpodobně na vysočinách střední Číny asi před 8000 lety (jedna z pěti základních plodin mytického císaře a božského zemědělce Šen-nunga), ještě v pravěku se rozšířil do východní, střední a jižní Asie. Není jasné, jestli byl pak do Evropy přenesen přes jižní Rusko nebo tu byl nezávisle domestikován (na Blízkém východě včetně Egypta se v té době nepěstoval), nejstarší nálezy obilek z Balkánu jsou staré až 5000 a z Rakouska a Švýcarska kolem 4000 let, v době bronzové byl pak už v Evropě široce rozšířen. I v našich zemích dosáhlo jeho pěstování největšího rozsahu v raném novověku.
Klasifikace není zcela jednotná, obvykle se dělí na dva poddruhy: Setaria italica subsp. italica, pravý (čumíza), drobnější, pěstovaný především na zrno, a S. italica subsp. moharia, mohárový (mohár), mohutnější, silně odnožující (uvádí se až 50 stébel), pěstovaný pro píci.
Dnes má význam jako potravina především v některých oblastech střední a východní Asie (např. v Číně se pěstuje na výměře kolem 800 000 ha), Ruska a vyšších poloh v Africe. Domestikace se projevila značným zvětšením rostlin, zvláště lichoklasů, zmnožením klásků, velikosti a počtu nevypadávajících obilek v nich.
Ekologie: Teplotní nároky má podobné jako kukuřice, vegetační doba je 90–150 dní, nejlépe roste při teplotách 16–26 °C, mráz nesnáší. Je dobře přizpůsoben suchu a dá se pěstovat i v polopouštních podmínkách, i když 500–700 mm srážek nebo zavlažování během vegetace výrazně zvyšuje výnosy. Nedaří se mu na půdách málo úživných, zamokřených a zasolených, jinak nemá zvláštní nároky. V našich podmínkách kvete v druhé polovině léta, kvetení je často indukováno krátkými dny, kultivary jsou vesměs samosprašné.
Popis: Jednoletá trsnatá tráva s dobře vyvinutým kořenovým systémem, 70–220 cm vysoká, zelená, případně různých červených odstínů. Stébla jsou přímá, lysá, rýhovaná, nevětvená, listové čepele jsou hladké, 15–50 cm dlouhé a 0,5–4 cm široké, s pilovitým okrajem a věnečkem chloupků na bázi, jazýček je 1–3 mm dlouhý. Květenstvím je lichoklas s oboupohlavnými květy, 5–40 cm dlouhý a 0,5–5 cm široký, po vymetání vzpřímený, později nicí, nejčastěji úzce válcovitého nebo kyjovitého tvaru, některé kultivary mají lichoklas značně zkrácený a široký, nebo v distální polovině rozdělený; klásky jsou téměř přisedlé, hustě natěsnané (pak je obrys plodenství víceméně hladký), jindy s mezerami (obrys laločnatý), stopky klásků jsou řídce až hustě chlupaté, se štětinami (pastopečkami) přesahujícími obrys květenství. V plodenství je až několik tisíc pluchatých obilek v různých odstínech žluté, červené, hnědé, šedé až černé barvy, oválných a zašpičatělých, 1–2 mm dlouhých, o hmotnosti 1–4 mg.
Využití: Původně pěstován především pro výrobu mouky na nekynuté pečivo (např. latinský pojem panicum se vztahoval k tomuto druhu), ve směsích s jinými obilninami kynuté pečivo a těstoviny, jako náhrada rýže nebo surovina pro výrobu piva (východní Asie, Rusko), octa, vína a dalších alkoholických nápojů (východní Asie) nebo oleje (z otrub – 9 % jejich váhy).
Obilky obsahují kolem 73 % sacharidů, 11 % bílkovin a 4 % tuků, významný podíl vitamínů a stopových prvků, svojí výživovou hodnotou překonávají tři nejvýznamnější obilniny, jsou vhodné i pro diabetiky a celiaky. Využívají se i ke krmení drůbeže, u nás se s bérem setkáme obvykle jako s krmivem pro drobné okrasné ptáky.
Bér je významná pícnina, na zeleno se seká před začátkem metání – poskytuje jednu seč (strniště ještě obroste a hmota se využije např. na zelené hnojení), na seno začátkem metání, na siláž až na začátku dozrávání plodů (ve voskově-mléčné zralosti). Sláma po sklizni obilek je využitelná jako kvalitní krmivo, podestýlka, na došky. Jako jiné pícniny může být napadán různými plísněmi vedoucími k otravám dobytka, může obsahovat nadměrné množství nitrátů (zvláště po fyziologickém stresu), pro vyšší obsah oxalátů není vhodný pro koně a osly – dlouhodobější krmení jim způsobuje průjmy, ledvinové a kostní potíže.
Z hektaru se sklidí mezi 0,8–4 t obilek (podíl zrn bez pluch je asi 77 %), 15–55 t zeleného krmení, kolem 3,5–15 t sena nebo 2,5 t slámy. Využívá se i jako meziplodina nebo při protierozních opatřeních, obilky mají i léčivé využití (trávení, snížení horečky).
Fotografováno v letech 2008–20 (Česko, Čechy, Pečky, kultura).