Termofytikum, České Termofytikum

Dosti velká jednotka o rozloze asi 1117 km2. Její osou je niva řeky Labe v úseku od Mělníka po Týnec nad Labem, nivami některých přítoků vybíhá i do větší vzdálenosti, nejdále proti toku Doubravy až téměř k Třemošnici. Leží převážně v planárním stupni, jen nevelké části zasahují až do stupně kolinního.
Střední Polabí bylo rozděleno do dvou velmi málo odlišných podokresů: na západě je to Všetatské Polabí, od Čelákovic na východ je to Poděbradské Polabí; Všetatské Polabí ale vybíhá proti proudu Mlynařice, aby zahrnulo i Hrabanovskou černavu.

Geologickým podkladem jsou zde sedimenty, a to převážně čtvrtohorní. Jsou zde hlavně poříční hlíny i kyselé písky a štěrky; charakteristickou zvláštností jsou bazické organické usazeniny rázu slatin, ale také nevelké ostrůvky vátých písků. Mnohem méně časté jsou sedimentární horniny starší, křídové: jsou to slínovce a jílovce („opuky“) a mají charakter tzv. svědeckých kopců, zde v Polabí často nazývaných „hůry“: Semická a Přerovská hůra, vrch Cecemín a Kelské vinice. Tyto hůry vlastně představují zbytek někdejšího pokryvu křídových sedimentů, které v minulosti vyplňovaly severní polovinu české kotliny a v pozdějším období byly odneseny říční erozí. Naprosto ojedinělé jsou výchozy starých krystalických hornin (rul): na jednom takovém přímo nad tokem Labe bylo vybudováno historické centrum Kolína.
Klima je teplé a suché, byly zde zaznamenány nejvyšší průměrné teploty celých Čech (až 9,0 °C). Srážek přibývá směrem k východu, roční průměr je 525–560 mm.

Lžovické tůně

Střední Polabí bylo souvisle osídleno od pravěku, takže vliv člověka je zde velmi dlouhodobý. Je pravděpodobné, že k odlesnění na současnou úroveň zde došlo dávno před počátkem našeho letopočtu. V raném středověku zde bylo jedno z center moci v Čechách – ve Staré Boleslavi byl zavražděn kníže Václav, u Libice nad Cidlinou se nacházelo rodové hradiště přemyslovských konkurentů Slavníkovců. Krajinu ve středověku ovlivnila urbanizace: vzpomeňme např. Mělník, Nymburk, Poděbrady a Kolín, a výrazně ji proměnily četné rybníky, z nichž většina ale posléze zanikla. Rozvoj techniky umožnil rozsáhlejší technické úpravy. Již v 15. století byl vybudován Sánský kanál, největším zásahem ale byla regulace řek, která měla stabilizovat tok a bránit záplavám: tomu ovšem padly kilometry čtvereční nivních luk. Vysoušení bažin přišlo ve stejné době jako rozvoj cukrovarnictví: v první polovině 19. století zanikl rozsáhlý komplex blat severně od Poděbrad, kde byly těžké, částečně zasolené půdy, nevhodné pro pěstování obilovin, využity pro pěstování tehdejší novinky, cukrové řepy.
Ani Střednímu Polabí se nevyhnula odvodňovací mánie druhé poloviny 20. století. Velké rozlohy luk byly „ochráněny“ před záplavami nebo zamokřením, takže mohly být rozorány, méně přístupné části se naopak přestaly sklízet a proměnily v mokřady. Některé části Polabí ovlivnily i aktivity rekreační. Zejména blízkost Prahy vedla k tomu, že na vhodných místech vznikly rozsáhlé chatové kolonie – viz např. hrabalovský les Kersko, v jehož některých částech pokryvnost chat dnes převažuje nad pokryvností stromů. Pokračující urbanizace patří i k velkým problémům současné doby, stejně jako eutrofizace, která se na stanovištích chudých živinami projevuje obzvláštní agresivitou.

Potenciální vegetaci Středního Polabí tvoří ve značné rozloze lužní lesy, především charakteru tvrdého (jilmovo-jasanového) luhu, při menších tocích jsou to spíše střemchové jaseniny. Na vyšších terasách vodních toků se potenciální vegetace liší podle zrnitosti substrátu. Na písčitých a štěrkovitých sedimentech byly mapovány acidofilní borové doubravy, zatímco na sedimentech s vyšším podílem jemnozrnné matérie doubravy, které mohou přecházet až do dubohabřin. Rozsáhlejší mokřadní deprese porůstaly mokřadní olšiny, ve velmi dynamickém ekosystému podél Labe spíše měkký luh, tedy vrbiny. Na svědeckých kopcích lze na jižních svazích předpokládat potenciální přítomnost teplomilných doubrav, na severních pak obvykle dubohabřin. Přirozené bezlesí zde představují především velmi dynamická společenstva rákosin a vodní vegetace (ve stojatých i tekoucích vodách); jiné typy primárního bezlesí zde v podstatě chybí, i když by za něj bylo možné považovat i některá společenstva nelesní slatinné vegetace, a snad i jádra vegetace „bílých strání“ na slínovcích.

V současnosti ve Středním Polabí najdeme mozaiku lesních a nelesních stanovišť. Velmi cenné jsou především lužní lesy: tvrdé luhy zde mají největší rozlohu v Čechách a mají relativně přirozený charakter, i když jsou na řadě míst zasaženy invazemi, resp. expanzemi cizích prvků. Naproti tomu lesní vegetace na vyšších terasách byla dílem odstraněna, takže zde najdeme rozsáhlé polní kultury; pokud se zachovaly lesy, mají velmi často narušenou dřevinnou skladbu, převážně ve prospěch borovice, místy i akátu. Některé borové porosty ovšem eutrofizací postiženy dosud nejsou a v nich přežívají i málo vzrůstné druhy polostinných, zejména acidofilních stanovišť, a mají tedy z hlediska ochrany přírody značný význam.

Polopřirozená vegetace nezabírá příliš velké plochy. Periodicky zaplavované louky podél ohrázovaných toků byly zbaveny přirozené dynamiky, rozsáhlé plochy byly odvodněny, a pak již nic nebránilo jejich přeměně na pole. Luk s adekvátní druhovou skladbou se zachovalo pomálu; některé obtížně dostupné se naopak v průběhu doby přeměnily v bažiny. Ve fragmentech se na svazích svědeckých kopců – na tzv. bílých stráních – zachovaly širokolisté teplomilné trávníky. Obvykle se objevují na místech, kde probíhaly (a zčásti dodnes probíhají) půdní sesuvy; na bázích mohou klidně přecházet až do náznaků slanisk, která se zde v minulosti nacházela rovněž na okrajích přirozených mokřadů.

Jiným typem polopřirozené vegetace je vegetační komplex otevřených písčin. Mnohé druhy, které jej tvoří, přežívají i v polostínu rozvolněných borových doubrav a borů.

Unikátní nelesní vegetaci v Polabí tvoří slatinné louky, pomístně nazývané černavy. Vznikly v rozsáhlejších bezodtokých depresích, kde byla původně mělká jezera, která se postupně zazemňovala organickými sedimenty. Vysokou hladinu podzemní vody zajišťovaly především vydatné prameny, které bránily vzniku lesa. Na těchto lokalitách se zachoval velmi pozoruhodný soubor nelesních druhů, které mají charakter pozdně glaciálních až raně postglaciálních reliktů.
Vzácné černavy ovšem poškodily další neuvážené aktivity: čerpání pitné vody snížilo její hladinu pod půdním povrchem a nastartovalo sukcesní změny. Vegetaci na černavých rovněž poškodila neuvážená ochranářská opatření. Hrabanov a Polabská černava u Mělnické Vrutice patří k našim nejstarším přírodním rezervacím: v prvním období své existence byly velmi poškozeny zákazem tradičního obhospodařování, vedeným myšlenkou, že v rezervaci si příroda pomůže sama.

Se specifickým problémem se potýká i jedinečná vegetace vodních makrofyt v Labi. Intenzivní lodní doprava energetického uhlí pro elektrárnu Chvaletice způsobovala vlnobití, které systematicky poškozovalo zejména širokolisté druhy; po jejím omezení dochází nyní k jejich postupné regeneraci. Naproti tomu vodní makrofyta ve Vltavě dnes prakticky chybějí: že by na to měl vliv dřívější start lodního provozu?

V květeně Středního Polabí samozřejmě převažuje standardní sestava středoevropské flóry nižších poloh, avšak bez prvků bučin, které zde zcela chybějí, a s ochuzenými prvky dubohabřin. Najdeme zde asi nejbohatší české populace sněženky (Galanthus nivalis), ale vzácně zde na vyvýšených místech roste i dymnivka nízká (Corydalis pumila).

Naproti tomu se zde objevuje soubor druhů, vázaných na kyselé písky, včetně těch, kterým svědčí i prostředí převážně borových lesů. Jsou to druhy, které jsou společné s podobnými stanovišti na severu Německa a v Polsku. Mohou mít afinitu k oblastem s klimatem oceanickým, např. paličkovec šedavý (Corynephorus canescens) a kolenec jarní (Spergula morisonii), být omezeny jen na středoevropský prostor, např. trávnička obecná prodloužená (Armeria vulgaris subsp. elongata) nebo kostřava písečná (Festuca psammophila), přesahovat na sever do Skandinávie, např. mateřídouška úzkolistá (Thymus serpyllum) nebo tomkovice vonná (Hierochloë odorata), nebo mít vztah spíše s kontinentálnějšími částmi Evropy, např. sinokvět chrpovitý (Jurinea cyanoides) a kozinec písečný (Astragalus arenarius). Druhy s takovou tendencí najdeme spíše mezi druhy lučních, periodicky zaplavovaných stanovišť: týká se to např. jarvy žilnaté (Cnidium dubium), violky drobné (Viola pumila) nebo šišáku hrálolistého (Scutellaria hastifolia).

Velmi pozoruhodný soubor druhů najdeme zejména na slatinách. Často jde o reliktní výskyty druhů s velmi rozsáhlým areálem, které ve specifických podmínkách přežily veškeré změny postglaciální florogeneze; některé z nich se u nás jinde nevyskytují. Patří k nim např. mařice pilovitá (Cladium mariscus), šášina černavá (Schoenus nigricans), ostřice Buxbaumova (Carex buxbaumii), třtina přehlížená (Calamagrostis stricta), sítina slatinná (Juncus subnodulosus) a pryskyřník veliký (Ranunculus lingua), případně menší areál subkontinentální, např. lněnka bezlistenná (Thesium ebracteatum), mečík bahenní (Gladiolus palustris) a matizna bahenní (Angelica palustris).
Reliktní charakter zde mají i některé středoevropské horské druhy s vazbou na slatiny, např. šášina rezavá (Schoenus ferrugineus), kohátka kalíškatá (Tofieldia calyculata), pěchava slatinná (Sesleria uliginosa) a ostřice Davallova (Carex davalliana), nebo druhy s podobným areálem a převážně odlišnou stanovištní afinitou, které zde rostou, resp. rostly v nezvyklých typech stanovišť, např. třtina pestrá (Calamagrostis varia) a pětiprstka vonná (Gymnadenia odoratissima). Nelze ovšem vynechat ani endemickou tučnici obecnou českou (Pinguicula vulgaris subsp. bohemica), jakož i několik druhů pampelišek z okruhu p. bahenní (Taraxacum palustre agg.). Globální oteplování zřejmě stojí za výskytem drobničky bezkořenné (Wolffia arrhiza), která se nedávno objevila v jednom z labských mrtvých ramen jako na prvním místě v Čechách.

Ve Středním Polabí byla vyhlášena rozsáhlá síť chráněných území, adekvátní pestrosti zdejší přírody.
Lužní lesy chrání např. PR Úpor-Černínovsko, PR Mydlovarský luh a NPR Libický luh, zatímco z komplex lesů na vyšších terasách chrání „jen“ přírodní park Kersko-Bory.
Mnohé rezervace chrání komplex mokřadních lesů a tůní s makrofyty, např. EVL Lžovické tůně nebo PR Káraný-Hrbáčkovy tůně.
Flóru slatin chrání zejména NPP Polabská černava a NPR Hrabanovská černava, drobnější fragmenty slatinné vegetace i PR Všetatská černava, PP Milčice a NPP Slatinná louka u Velenky; periodicky zaplavované louky najdeme např. v PR Káraný-Hrbáčkovy tůně a v PP Louky u Choťánek; územní ochranu teplomilným stráním zajišťuje PP Polabské hůry.
Nejlepší ukázky flóry a vegetace písčin najdeme v PP Písčina u Tišic, PP Písečný přesyp u Píst a PP Písečný přesyp u Osečka.
Specifické rezervace jsou PP Kačina a PP Žehušická obora, které chrání historické obory se starými stromy.

Ve Středním Polabí se ovšem nacházejí i proslulé lokality ruderálů. Jedním z nejpozoruhodnějších míst bývala skládka, kam vyvážel odpady kolínský provoz na zpracování sóji: zde byly pravidelně nalézány i zcela výjimečné druhy zavlékané s touto komoditou. Při výstavbě dálnice zase vzniklo stanoviště, kde byl vysázen ve středoevropském kontextu unikátní soubor mrazuvzdorných kaktusů.

Úpor - přírodní rezervace

Fotografovaly Naděžda Gutzerová a Věra Svobodová.