Syn.: Thuja gigantea Nutt.
Česká jména: zerav řasnatý (Dostál 1950), zerav obrovský (Kubát 2002)
Slovenská jména: tuja riasnatá (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Cupressaceae Bartl. – cypřišovité
Rozšíření: Západní okraj Severní Ameriky (USA, Kanada). Podél pacifického pobřeží, od jihovýchodní Aljašky až po severní Kalifornii. Protáhlý areál je rozdělen do dvou arel – větší pobřežní, kde roste ve vertikálním rozmezí 0–2290 m n. m. a menší vnitrozemská s rozmezím 320–2130 m n. m. První záznam o introdukci v Evropě je z roku 1844 z botanické zahrady v Praze na Smíchově.
Ekologie: Roste na vlhkých bažinatých lesních stanovištích, s ročními srážkami od 890 do 6600 mm na pobřeží a od 710 do 1240 mm ve vnitrozemí. Dominuje ve vlhkých roklích a na špatně propustných půdách v depresích, na nejrůznějších podkladech, kyselých i zásaditých, chudých i bohatých. Nevhodné jsou hrubozrnné písky, mělké kamenité půdy však snáší. Zerav obrovský je tolerantní k zastínění, v podrostu vydrží až 200 let. Předpokládá se, že příčinou přežití během dlouhodobého zastínění mohou být srůsty zastíněných jedinců z kořeny dominantních stromů. V zimě toleruje i zvýšenou hladinu podzemní vody, pobřežní provenience snesou mrazy až do –30 °C, vnitrozemské až do –47 °C.
Ve své domovině se vyskytuje v různých sukcesních stádiích. Chová se i jako pionýrská dřevina, bývá však označována jako dřevina klimaxová. Roste ve smíšených nestejnověkých porostech, v pobřežní arele s topolem Populus trichocarpa, javorem Acer macrophyllum, olší Alnus rubra, s koniferami Tsuga heterophylla, T. mertensiana, Picea sitchensis, Pinus monticola, P. contorta, Chamaecyparis lawsoniana, C. nootkatensis, Calocedrus decurrens, Pseudotsuga menziesii, Abies grandis, A. amabilis; ve vnitrozemí ji kromě některých uvedených doprovázejí Abies lasiocarpa, Larix occidentalis, Picea engelmannii, P. glauca, Pinus ponderosa.
Popis: Jednodomý vysoký až velmi vysoký strom, dorůstá 30–60 m, 1–2,5(–6 m) v průměru. Na horní hranici svého rozšíření také keřovitý. Kmen v přírodě často vidličnatý, na bázi s kořenovými náběhy. Koruna se vzpřímeným vrcholem, dosti úzká, s odstálými větvemi. Borka červenohnědá, vláknitá, jemná, odlupuje se v dlouhých pruzích. Dřevo lehké, měkké, trvanlivé, červenohnědé, s vysokou izolační schopností a typickou vůní. Větve vodorovně odstálé, hustě kryté šupinovitými křižmostojnými listy, po rozemnutí výrazně vonnými. U juvenilních jedinců listy jehlicovité. Šupinovité listy na vrcholu zašpičatělé, na bázi sbíhavé, 1–6 mm dlouhé, na hlavním výhonu až 1,2 mm dlouhé, na líci tmavozelené, lesklé, s málo výraznou žlázkou, na rubu s výraznou bílou kresbou, postranní lístky k větvičce zaobleně přitisklé. U starších větviček listy hnědé. Samčí šištice drobné na konci větviček, samičí se vyvíjejí ve střední části větviček. Šišky asi 12 mm dlouhé, složené z 5-6 párů semenných šupin, zprvu zelené, později hnědé. Drobná semena po 2–3 v paždí semenné šupiny, oválná, zploštělá s křídlatým lemem, nahoře vykrojeným. Šišky dozrávají prvním rokem.
Využití: Jeden se 4 hospodářsky nejvýznamnějších druhů pacifického severozápadu, oficiální dřevina kanadské provincie Britská Kolumbie.
Bývala považována za základní kámen indiánské kultury na severozápadním pobřeží s velkým duchovním významem. Původní obyvatelé využívali všechny části stromu. Dřevo jim skýtalo materiál pro stavbu chýší, kanoí (stavěli je buď z jednotlivých prken, nebo velké válečné kanoe vyráběli hloubením jednotlivých celých kmenů), sloužilo k výrobě užitkových předmětů, totemů a jiných rituálních předmětů. Borka se používala celkově k pletení košů, její ostré pláty k vykosťování masa. Jemnější vlákna z vnitřní kůry k výrobě provazů, přikrývek i jako vycpávkový materiál různého využití, tužší vlákna ke zhotovování oděvů a různých doplňků. Dřevěné uhlí smíchané s jikrami lososů sloužilo k impregnaci pádel. Odlistěné větve máčené ve vodě a posléze splétané do provazů našly užití u některých indiánských kmenů jako mimořádně pevná tahací lana k výlovu mrtvých velryb. Jednotlivé větve díky své pružnosti a ohebnosti byly používané na vyztužení a zpevnění hran dřevěných krabic, k vyztužení kanoí, také jako vázací materiál při stavbě obydlí. Kořeny pod ztrouchnivělými pařezy sloužily k výrobě košů, jemně naštípané také k šití.
Velký význam měla tato dřevina v medicíně. Žvýkání pupenů, mladých větviček nebo listů tišilo bolest zubů, léčilo dýchací cesty, kašel a nachlazení, žvýkání vnitřní měkké kůry užívaly ženy k vyvolání menstruace při podezření z nežádoucího otěhotnění. Pití výluhu z kůry a větví se používalo také jako prostředek při ledvinových potížích a zánětech močových cest, výluh ze semen a špiček větví k tlumení horečky. Koupelí ve výluhu z větví s léčily pohlavní choroby. Lovci velryb také spali na větvích, aby odehnali zlé duchy a přálo jim při lovu štěstí. Dřevina měla také praktické i duchovní uplatnění při úmrtích, pohřebních obřadech a vůbec při manipulaci s mrtvými. Žvýkání konců větviček zabraňovalo nevolnosti, po vynešení mrtvoly z obydlí původní obyvatelé z důvodů očisty ometali košťaty z větví stěny příbytků, během následující noci hořícími větvemi bránili vstupu mrtvého zpět do domu.
Ve své vlasti v současné době dříví slouží ke stavebním konstrukcím, je to také nejdůležitější dřevina k výrobě šindelů, využívá se také listová silice. Osvědčil se také v lesních kulturách oceánické Evropy, hlavně v Anglii a Dánsku. Velmi atraktivní okrasná dřevina s velkým množstvím kultivarů a všestranným využitím. V sadovnické praxi vnímána jako smuteční dřevina, často také osazovaná do živých plotů. Dobře snáší sestřih, je odolná vůči znečištěnému ovzduší.
Rekordy druhu: Nejstarší jedinec: přes 1460 let (Canoe Creek v Olympic National Forest).
Největší: 53 m, 594 cm v průměru, nazývaný Quinault Lake Cedar v Olympic Mountains.
Nejvyšší: 60 m Willaby Ceek tree u Quinault Lake.
Největší průměr kmene: 600 cm má Kalaloch Cedar v Olympic National Park.
Fotografováno ve dnech 29. 9. 2006 (Česko, Sychrov, zámecký park) a 5. 10. 2006 (Liberec, parky).