Syn.: Tilia officinarum Crantz, Tilia grandifolia Ehrh.
Česká jména: lípa velolistá (Presl 1819), lípa velikolistá (Presl 1846), lípa slovanská (Sloboda 1852), lípa velelistá (Opiz 1852), lípa šírolistá (Čelakovský 1879), lípa velkolistá (Polívka 1912, Dostál 1950, Dostál 1989, Hejný 1992, Kubát 2002)
Slovenská jména: lípa velkolistá (Reuss 1853), lipa veľkolistá (Novacký 1936, Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Malvaceae – slézovité
Rozšíření: Západní, střední a jihovýchodní Evropa, na sever areál zasahuje po Dánsko, na východ po západní Ukrajinu, na jihu končí severním Španělskem a jižní Itálií. Izolované lokality jsou v jižním Švédsku a Malé Asii, v poddruhu Tilia platyphyllos subsp. corinthiaca se objevuje ještě v Řecku (zasahuje až na Peloponéský poloostrov).
V Česku roste tato lípa roztroušeně po celém území od pahorkatin do podhůří a jsou zde rozlišovány zhruba čtyři infraspecifické taxony: kromě nominátního poddruhu to je ještě zřejmě nejrozšířenější poddruh Tilia platyphyllos subsp. cordifolia, vzácný a víceméně mediteránní poddruh u nás známý jen z jižní Moravy T. p. subsp. pseudorubra a laločnatá varieta T. p. var. vitifolia.
Ekologie: Lípa velkolistá roste v suťových a roklinových lesích, dále v klenových a lipových bučinách. Snáší dobře zastínění, a proto se udrží i pod jinými dřevinami alespoň jako keř. Je středně náročná na půdu a nejlépe jí vyhovují hluboké živné půdy. Druh je také náročný na vyšší vzdušnou vlhkost a citlivý k pozdním mrazům. Kvete v červnu, asi dva týdny před lípou srdčitou (Tilia cordata).
Popis: Opadavý strom, 20–35(–40) m vysoký, s válcovitým a ve stáří často mohutným a vykotlaným kmenem. Borka zůstává dlouho hladká a šedá, ve stáří pak podélně praská. Pupeny jsou vejcovité, tupé a 3–7 mm dlouhé. Střídavé listy mají řapík 2–5 cm dlouhý, lysý nebo častěji pýřitý, čepel je 6–11 cm dlouhá a 6–10 cm široká, na bázi asymetrická, srdčitá nebo i téměř uťatá, okraje listů jsou převislé, pilovité, zuby jsou trojúhelníkovité, se špičkami 0,4–1 mm dlouhými, na líci je čepel matně zelená, krabatá, lysá nebo na žilkách řídce chlupatá, na rubu také zelená, lysá nebo alespoň na žilkách řídce až hustě chlupatá, někdy však i na ploše odstále pýřitá a v paždí žilek s chomáčky běložlutých, na podzim pak až okrových chloupků, se 6–9 páry vedlejších žilek, žilnatina 3. řádu je výrazná. Květenství je krátce stopkaté, převislé, světle žluté květy vyrůstají po 3–5(–7). Kališní lístky jsou 5–7 mm dlouhé, tyčinky jsou delší než korunní lístky. Vlnaté až plstnaté plody jsou široce elipsoidní, obvejčité až kulovité a žebernaté, jsou 6–10 mm dlouhé a tvrdé – nelze je smáčknout v prstech. Dozrávají v září a v říjnu a zůstávají na stromě přes zimu.
Záměny: Snad nejčastěji je ve středoevropském prostoru lípa velkolistá zaměňována s lípou srdčitou (Tilia cordata). Hned v úvodu zdůrazněme, že do všech určovacích klíčů světa by bylo potřebné dopsat do záhlaví lipových kapitolek větu, že k určování je nezbytné používat zásadně a jedině kvetoucí nebo plodící větve z exponované hlavní části koruny. Problémy totiž může činit nejen morfologická variabilita lípy velkolisté, ale i značná morfologická plasticita jednotlivých exemplářů lip; naprosto liché je posuzovat lipové listy z výmladků. V zásadě lze lípu velkolistou od lípy srdčité odlišit podle vždy zelené (nikdy šedozelené) rubové strany plně vyvinutých listů a dobře patrných zašpičatělých vrcholků zubů na listovém okraji (lípa srdčitá je má jen velmi drobné nebo chybí zcela). Lípa velkolistá má v květenství i menší počet květů (často 3, nanejvýše 7) a větší počet tyčinek (38–46). V době plné zralosti jsou její plody výrazně žebernaté a v prstech nesmáčknutelné, lípa srdčitá má plody nežebernaté a v prstech snadno smáčknutelné.
Využití: Tato lípa je stejně jako příbuzná lípa srdčitá hojně využívaným druhem v lesnictví a zahradnictví. Je často vysazována jako alejový strom, velké a staré lípy jsou také krásnými solitérními dřevinami. V kultuře je celá řada kultivarů (např. ‘Laciniata’).
Dřevo je měkké, lehké a snadno obrobitelné, proto se hojně používá v řezbářství. Z kůry se zhotovovaly lýkové provazy, dřevěné uhlí z lip se používalo při výrobě střelného prachu.
Květy se dodnes sbírají pro léčivé účinky. Raně novověká medicína (např. Adam Huber z Riesenpachu) jednotlivé druhy lip (v dnešním slova smyslu) nerozlišovala, můžeme se setkat s jejich rozdělením na samce a samice, přičemž samec údajně vůbec neměl kvést a plodit. Z květů se destilovala tzv. „lipová voda“, která se používala k léčbě řady neduhů, medicínské uplatnění nacházelo i lipové dřevěné uhlí, také vařené lipové listy, semena a kůra stromu.
Ohrožení a ochrana: Červený seznam IUCN (2013) řadí lípu velkolistou z hlediska ohrožení k druhům méně dotčeným (LC). Zvláštní ochrany však požívají starší exempláře, které jsou označovány jako památné. K nejstarším takovým stromům u nás patří třeba Bzenecká lípa, Klokočovská lípa, Dolní popovská lípa, Jiřická lípa, Lukasova lípa v Telecí, Tatobitská lípa aj.
Poznámka: V době národního obrození začaly být lípy šířeji uznávány jako symbolické stromy Slovanů – slovanská reprezentace se tak snažila etablující se národ více odlišit od Němců, jimž byl za strom národní přisuzován dub. Ve starších dobách však ani Čechům dub cizí nebyl, stačí si vzpomenout na památné duby svatováclavské, například na starobylý dub ve Stochově. Podobně Němci měli v oblibě i lípy, vysazovali je na památných místech i v blízkosti svých stavení (např. v Adršpachu, ale samozřejmě i jinde). Až Kollárova Slávy dcera z roku 1824 lípu nazvala jednoznačně „slavostromem“. Přesná druhová identita těchto „slovanských lip“ nehrála žádnou roli.
Listy z výmladků: Při identifikaci všech lip je nezbytné hodnotit listy z kvetoucích nebo plodících větví na exponované straně hlavní koruny. Naprosto nevhodné jsou listy z výmladků, vypadají totiž jinak – to ostatně posuďte sami z následujících fotografií.
Fotografovali Věra Dorušková, v průběhu let 2009 a 2010 (Česko, Morava, Liptál); Ladislav Hoskovec, ve dnech 6. 9. 2018 (Čechy, Klokočovská lípa), 6. 10. 2018 (Čechy, Lípa v Pacově), 13. 7. a 1. 8. 2020 (Čechy, Český Brod). Na fotografiích se dvěma listy vidíte srovnání rubu listu druhů Tilia platyphyllos (dole) a Tilia cordata (nahoře), v závěru článku jsou srovnány listy z výmladku a koruny stejného stromu.