Syn.: Triticum vulgare Vill., Triticum sativum Lam., Frumentum triticum E. H. L. Krause
Česká jména: pšenice obecná (Presl 1819, Opiz 1852, Sloboda 1852, Čelakovský 1879), pšenice setá (Dostál 1989, Kubát 2002)
Čeleď: Poaceae Barnhart – lipnicovité
Rozšíření: Pouze pěstovaná prastará kulturní plodina, planá není známa. Snad jde o křížence Triticum dicoccon × Aegilops squarrosa. Pěstuje se především v mírném pásu, kde běžně zplaňuje kolem polí, cest, zásypů apod. U nás je hojně pěstována od nížin do pahorkatin.
Ekologie: Patří mezi nejnáročnější obiloviny. Je náročná na optimální teplotu i vláhu, má střední potřebu živin a je náročná na předplodinu (u nás je za nejlepší považována vojtěška). Zvláště moderní krátkostébelné odrůdy citlivě reagují na pečlivou agrotechniku, pak mohou dát i o řád vyšší výnos než při extenzivním pěstování (klidně 10 tun z hektaru). Při pěstování v horších podmínkách je vhodná pouze na technické nebo krmné účely. Kvete v červnu.
Popis: Ozimá nebo jednoletá trsnatá tráva, vysoká 40–120 cm. Stébla jsou dutá, přímá, tenkostěnná. Čárkovité listy jsou ploché, drsné, jazýček je prodloužený, ouška jsou dlouhá, pýřitá. Květenstvím je přímý lichoklas dlouhý 4–18 cm s nelámavým vřetenem. Je čtyřhranný, zploštělý, klásky jsou jednotlivě na uzlinách vřetene, jsou zploštělé, květů je 3-6. Plevy jsou vejčité nebo podlouhlé, jen nahoře kýlnaté, pluchy jsou osinaté (vousky), častěji však bezosinné (paličnatky). Plodem je nahá objemná obilka.
Využití: Jedna ze tří nejvýznamnějších obilovin, s největší osevní plochou. Základ výživy v evropské kultuře. Zrno se užívá (více méně sestupně dle kvality) na pekárenské, pečivárenské (sušenky), škrobárenské a lihovarnické, krmné účely. Obsahuje 12–16 % bílkovin, 50–70 % škrobu, 8–10 % vlákniny, tuk. Bílkoviny lepku (gliadiny) jsou odpovědné za celiakii. Sláma je všeobecně použitelná pro své izolační vlastnosti, dále na výrobu ozdobných předmětů lidové tvořivosti, méně jako hnojivo.
Poznámka: Jednotlivé fáze ontogenetického vývoje mají docela poetická jména, např. sloupkování, metání, mléčná zralost atd. Neméně poetické názvy mají hlavní choroby pšenice: rzi, sněti mazlavé a prašné, padlí. V posledních letech ovšem nabývají na významu hlavně virózy, zvláště virus zakrslosti pšenice.
Fotografováno 30. 6. 2010 (u hranic NPR Větrušické rokle).