Syn.: Veronica repens Gilib., Veronica allionii Vill., Veronica tournefortii F. W. Schmidt, Veronica guentheri et Veronica lanceolata Opiz, Veronica depresa Scher, Veronica dryadis Schur
Čeleď: Plantaginaceae Juss. – jitrocelovité

Veronica officinalis

Rozšíření: Roste téměř v celé Evropě s výjimkou arktické části Ruska a jižní poloviny Pyrenejského poloostrova, také na Azorských ostrovech v Turecku a Íránu. Druhotně se vyskytuje i v Severní Americe. V ČR se vyskytuje roztroušeně až hojně na celém území, včetně nejvyšších poloh. Vzácnější je pouze v oblastech se souvislým výskytem vápnitých hornin.
Ekologie: Vyskytuje se na nelesních i lesních stanovištích, vřesovištích, na suchých travnatých svazích, pasekách, sušších loukách, pastvinách a ve světlých lesích. Vyhledává minerálně chudší, slabě humózní, čerstvě vlhké až sušší, písčité až hlinité půdy s kyselou reakcí. Preferuje kyselé podklady, na vápnitých roste jen tam, kde jsou hlubší půdy. Rozrazil lékařský je diagnostickým druhem svazů Luzulo-Fagion a Nardo-Agrostion tenuis. Kvete od června do září.
Popis: Vytrvalá, poléhavá a chlupatá bylina, s bohatě větveným a hluboko kořenujícím oddenkem. Lodyhy jsou v dolní části plazivé, v horní části poléhavé, větvené v uzlinách a hlavně v dolní části často kořenující. Lodyha bývá 10–50 cm dlouhá, oblá, dosti hustě odstále chlupatá a při bázi někdy načervenalá. Listy jsou vstřícné, přisedlé nebo krátce řapíkaté, vejčitě až široce eliptické, 15–50 mm dlouhé. Při bázi bývají klínovité a celokrajné, jinak jsou po okrajích vroubkované. Květenství tvoří husté, obvykle vstřícné úžlabní hrozny, které bývají 15–35květé. Květní stopky jsou vzpřímené a výrazně kratší než listeny. Koruna je 5–8 mm velká, široce zvonkovitá, světlemodrofialové barvy s tmavofialovými žilkami. Tyčinky jsou poněkud delší než koruna samotná. Plodem je tobolka.
Využití: Sbírá se jako léčivá rostlina.

Veronica officinalisVeronica officinalis
Veronica officinalis

Fotografováno ve dnech 3. 6. a 15. 6. 2008 (Česko, Morava, Liptál).