Čeleď: Adoxaceae Trautv. – pižmovkovité
Viburnum tinus
Rozšíření: Středozemí – v Evropě Portugalsko, Španělsko, Baleáry, Francie, Korsika, Sardinie, Sicilie, Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Herzegovina, Černá Hora, Albánie, Řecko, v Africe Maroko, severní Alžírsko, Tunisko, severozápad Libye, v Asii Izrael, Libanon, západní Turecko. Ve Velké Británii zplanělý, dále také v USA (Kalifornie, Oregon), na jihovýchodě Austrálie, na Novém Zélandu.
Ekologie: Macchie a neopadavé lesy, preferuje vlhčí stinná místa v údolích a chráněných místech, k podkladu je indiferentní. Od pobřeží až do 900(–1700) m n. m. Kvete od ledna do dubna.
Popis: Stálezelený, až 5 m vysoký keř, od báze bohatě se větvený. Mladé větve mírně hranaté, jemně chlupaté, někdy růžově naběhlé. Listy vstřícné, řapíkaté, celokrajné, kožovité, čepel vejčitě podlouhá, až 9 cm dlouhá, s hustou žilnatinou, na líci lesklá. Květenství je vrcholičnaté, 5–9 cm v průměru, květy stejného tvaru, pětičetné, kalich drobný, koruna 5–9 mm v průměru, ze zvonkovité báze hvězdovitě rozložená, korunní cípy zaokrouhlené, bílé, někdy narůžovělé, tyčinek 5. Plodem je jednosemenná kovově modrá peckovice, 5–8 mm dlouhá.
Využití: Často pěstovaný okrasný keř, existuje řada kultivarů. Dobře snáší řez. U nás ji lze pěstovat jen v nádobách, protože namrzá. Pro vysoký obsah tříslovin se dříve druh využíval pro vydělávání kůží. Nálev z listů se používal ke snížení horečky, z plodů jako silné projímadlo.
Viburnum tinus
Viburnum tinus
Viburnum tinus
Viburnum tinus
Viburnum tinus
Fotografováno ve dnech 30. 9. a 3. 10. 2012 (Chorvatsko, Primoštěn a Maslenica), 12. 2. 2014 (Španělsko, Barcelona, Parc Güell).