Syn.: Viola lilacina Rossm., Viola odora Neck., Viola odorata var. rotundata Čelak.
Česká jména: fiola (Huber 1596), vialka vonná (Presl 1819), violka vonná (Presl 1846, Kubát 2002)
Čeleď: Violaceae Batsch – violkovité
Rozšíření: Evropa, na severu po jižní Švédsko a Finsko, na východě po střed evropské části Ruska. Roste také na Kanárských ostrovech, v severní Africe, Malé Asii a najdeme ji i na Kavkaze. Druhotně i na Azorských ostrovech.
U nás je hojná v termofytiku, kde je součástí přirozených společenstev. V mezofytiku se vyskytuje spíše podél sídel, v oreofytiku výjimečně.
Ekologie: Roste na částečně zastíněných a osluněných místech, v nízkých trávnících, křovinách, sadech, parcích. Kvete jako jedna z brzkých jarních rostlin.
Popis: Vytrvalá bylina, 10–15 cm vysoká, s listy v přízemní růžici. Listy jsou široce vejčité až okrouhlé, na bázi srdčité, na vrcholu zaokrouhlené. Květy jsou vonné, kališní lístky jsou lysé, koruny sytě modrofialové, někdy červenofialové, zřídka se můžeme setkat i s bíle kvetoucími populacemi. Plodem je tobolka.
Využití: Violka vonná je pěstovaná od středověku a od této doby zplaňuje. Byla používána v lidovém léčitelství. Květy výrazně vonní a to i na větší vzdálenost. Proto byla – a ještě výjimečně stále je – používána jako surovina pro voňavkářství.
Fotografováno dne 24. 4. 2001 (Česko, Čechy, Jičínsko, rezervace Kovačská bažantnice).