Karpaty představují významný evropský horský systém vzniklý během alpského vrásnění, který spadá kromě okrajových masivů na území čtyř současných států: Slovenska, Polska, Ukrajiny a Rumunska, ve kterém leží plošně nejrozsáhlejší část systému. Karpaty jsou rozdělovány do tří částí podle jejich polohy s orograficky celkem nevýrazně definovanými předěly.
Západní Karpaty se rozprostírají od pohraničí Moravy a Slezska se Slovenskem přes většinu území Slovenska a jihovýchodního Polska po Východoslovenskou nížinu a Dukelský průsmyk. Nejvyšším pohořím Západních Karpat a současně celého karpatského systému jsou Vysoké Tatry na pomezí Slovenska a Polska s nejvyšší horou Gerlachovský štít (2655 m n. m.). Severní část Západních Karpat tvoří rozvodí mezi Černým a Baltickým mořem.
Východní Karpaty se táhnou od jihovýchodního cípu Polska a severovýchodního cípu Slovenska přes západní Ukrajinu do severního až středního Rumunska, kde tvoří ostrý ohyb tzv. Karpatského oblouku z jihovýchodního směru na západní. Nejvyšší horou je Pietrosul (2305 m) v pohoří Rodnei v severním Rumunsku nedaleko ukrajinských hranic.
Jižní Karpaty ohraničují po jižní straně Transylvánskou kotlinu uprostřed Rumunska a za jejich předěl od Východních Karpat je považováno sedlo Predeal jižně od města Braşov, případně průsmyk Oituz dále na severovýchod. Obě strany Jižních i Východních Karpat (kromě polského cípu) jsou odvodněny do Černého moře, a to převážně Dunajem, malá severní část na Ukrajině řekou Dněstr. Nejvyšší pohoří Jižních Karpat je Fagaraş s nejvyšší horou Moldoveanul (2543 m).
Dále se zde zaměříme na ukrajinskou část Východních Karpat, která je někdy spolu se slovenským a polským cípem nazývána Střední, nebo také Poloninské Karpaty. Dnešní ukrajinská část Východních Karpat spadající do povodí řeky Tisy byla za první Republiky československé (1918–38) naším územím nazývaným Země podkarpatskoruská, neboli Podkarpatská Rus. Dnes představuje jihozápadní cíp Ukrajiny a kryje se s územím zvaným Zakarpatie. Jeho jižní hranicí od jihovýchodního cípu Slovenska na východ po přítok rumunské řeky Vişeu tvoří místy přímo řeka Tisa nebo nížiny či pahorkatina podél ní. Ve východním cípu Zakarpatie leží nejvyšší masivy celé Ukrajiny s hlavními vrcholy okolo 1900 a 2000 m v pramenné oblasti Bílé a Černé Tisy. Severní hranice Zakarpatie vede po hlavním karpatském hřebeni tvořícím zde rozvodí mezi Tisou a Dněstrem. Severní strana hor spadá na východě do Ivano-frankovského kraje a na západě do Lvovského kraje, jehož západní hranice je státní hranicí s Polskem.
Hory vnějšího pásma na území Ivano-frankovského kraje severně od hranice Zakarpatie jsou tvořeny samostatnými masivy s vrcholy mezi 1600 a 1850 m, mají poněkud odlišný reliéf a vegetaci než hory Zakarpatie a jsou celkově nazývány Gorgány (Horhany, Горгани). Jsou pokryty masami hrubých balvanů převážně z metamorfovaného pískovce nebo jiných silikátových hornin; ve vyšších polohách jsou silně zarostlé klečí (Pinus mugo), která směrem níže navazuje na jehličnaté, převážně smrkové lesy (Picea abies, s častým výskytem zajímavého morfotypu, jehož šišky mají zpět ohnutou špičku semenných šupin) s častými reliktními výskyty borovice limby (Pinus cembra). Na svazích Gorgán chybí horské travnaté pásmo nad lesní zónou, tzv. poloniny, charakteristické pro ostatní ukrajinské Karpaty. Nejvyšší horou Gorgán je Syvulja Velika (1836 m, dříve kótovaná 1815 m jako Syvula podle vrcholu nižší hory Syvulja Mala), přes jejíž jižní úpatí vedla stará československá hranice, která zde ohraničovala výrazný severovýchodní cíp našeho historického území a která je nejen zde dosud patrná díky zachovalým pohraničním patníkům.
Nejvyšší pohoří ukrajinských Karpat je úsek hlavního karpatského hřebene nazývaný Černogora (Чорногора, za první Republiky československé známého jako Podkarpatská Černá hora), ležící na nejvýchodnější hranici Zakarpatie, jehož západní strana je pramennou oblastí Bílé Tisy a na severovýchodní straně v Ivano-frankovském kraji pramení řeka Prut. Hřeben Černogora má šest vrcholů přesahujících 2000 m.
Nejvyšší horou pohoří i celé Ukrajiny je Goverla (Hoverla, 2060 m) v severní části hlavního hřebene, samostatný masiv vytvářející západní výspu pohoří tvoří hora Petros (Pietroš, 2020 m) a její západní výběžek Šešul (1726 m). Nejvyšší horou jihovýchodní části hřebene je Černaja gora neboli Pip Ivan (dříve Pop Ivan Černohorský, 2028 m). Reliéf pohoří je relativně členitý, tvořený jednak travnatými svahy – poloninami – a jednak sutěmi, skalními výchozy v podobě ploten, ostrých zubatých žeber a skalních srubů, ale také karovými kotlinami upomínajícími na dávné zalednění. V nejvyšších polohách na větru vystavených stanovištích se místy vyskytuje vegetace horské tundry.
Geologický podklad tvoří převážně silikátové metamorfované horniny, ale ojediněle i vápnité usazeniny s vápnomilnou flórou, jako dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata), pryskyřník ledvinitý (Ranunculus thora) nebo len karpatský (Linum extraaxillare). Nejlépe vyvinuté vápnité skalní výchozy se nacházejí v kuriózní sérii hustě svisle orientovaných skalních žeber v severních svazích mezi horami Turkul a Rebra jihovýchodně od Goverly. Velká část území pohoří Černogora dnes spadá pod Karpatský biosférický zapovědnik (velkoplošná přírodní rezervace) ležící ale jen na území Zakarpatie, takže cenné severovýchodní svahy i jižní část hlavního hřebene pod rezervaci nespadají. Do rezervace vede několik turistických tras, z nichž hlavní vychází z obce Trostjanec v údolí Černé Tisy a vede po hřebeni přes horu Petros na vrchol Goverly. V rezervaci je udržován původní způsob horského hospodaření založený na občasném kosení travnatých svahů a extenzivním pastevectví na poloninách.
Na severozápad od hory Šešul, přes údolí hlavní větve Tisy zvané Černá, leží další významný masiv Svidovec s nejvyšší horou Bliznica (1880 m), tyčící se přímo nad údolím řeky. Reliéf Svidovce je podobný, rovněž s karovými kotlinami v severních sklonech včetně malých ples, ale na jižních a západních svazích jsou rozsáhlejší plochy travnatých polonin. Na Bliznici se nacházejí i vrstvy vápencové horniny. Hory v okolí Bliznice tvoří západní část zmíněné rezervace Karpatský biosférický zapovědnik, přičemž tato rezervace se násilně vyhýbá východním svahům hory Cmig (1704 m, severně od Bliznice), porušeným rozsáhlým lyžařským areálem Dragobrat západně nad obcí Jasinja. Pod stejnou rezervaci patří ještě samostatné území dále na západ zaujímající jihozápadní část hor zvaných Polonina Krasna jižně od obce Koločava.
Okolo hranic s Rumunskem je rovněž několik vyšších hor, zčásti ležících mimo hlavní karpatský hřeben. Nejvyšší z nich je Farcaul (1958 m) na rumunském území 5 km od hranic; druhou nejvyšší horou je Pip Ivan Mormoroskij (dříve Pop Ivan Trebušanský, 1937 m) s vrcholem na hranicích jihovýchodně od obce Rachiv (Rachov). Tato pohraniční část ukrajinských Karpat je někdy považována za součást rumunského pohoří Marmaroš. Střední a severní část Zakarpatie nepokrývá mnoho vyšších masivů s poloninami okolo hřebenů, ale spíše rozsáhlé lesní komplexy a dlouhá údolí spadající z hor dosahujících jen 900–1300 m. Z rozsáhlejších poloninových hor se zde nachází především masiv Polonina Boržava jižně od obce Volovec s nejvyšší horou Stij (Stoh, 1681m). Bezlesí na Zakarpatie nacházíme běžně také v údolích okolo horských vesnic ve spodních částech svahů s četnými seníky a hospodářskými staveními, a to v podobě tradičně kosením obhospodařovaných svahových luk s pestrou květenou.
Lesní vegetace ukrajinských Karpat se vyznačuje větší stupňovitostí společenstev na jižních svazích oproti severním sklonům hlavního hřebene. Jižní strana hor je silně ovlivněna severovýchodním okrajem teplé panonské nížiny, kterým protéká řeka Tisa ve výšce jen 110–340 m. Naproti tomu severní strana, zejména v oblasti pohoří Gorgány, je mnohem studenější a lesní vegetace je zde jednotvárnější. Údolí spadající k Tise jsou v nejnižších částech porostlé teplomilnými doubravami s dubem letním (Quercus robur) s velkým podílem habru obecného (Carpinus betulus), javoru babyky (Acer campestre) a lísky obecné (Corylus avellana), dále lípy srdčité (Tilia cordata) i velkolisté (T. platyphyllos), jeřábu břeku (Sorbus torminalis) a třešně ptačí (Prunus avium).
Místy již od 400 m se vyskytují porosty buku lesního (Fagus sylvatica), který je výše hlavní dřevinou určující ráz horských údolí středních poloh. Občasnou příměs východokarpatských bučin tvoří jedle bělokorá (Abies alba), která může lokálně vytvářet i menší téměř čisté porosty. Okolo 800 m začíná dominantní roli lesních porostů přebírat smrk ztepilý (Picea abies). Mezi typické podrostové byliny listnatých až smíšených lesů patří pablen kraňský (Scopolia carniolica), kostival srdčitý (Symphytum cordatum), pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides) nebo razilka smrdutá (Aposeris foetida); na lesních světlinách jsou pro místní flóru typické čemeřice nachová (Helleborus purpurascens), pryskyřník karpatský (Ranunculus carpaticus) a pryšec karpatský (Euphorbia carpatica). Na otevřených dnech údolí podél potoků vytváří často rozsáhlejší porosty pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris), přeslička největší (Equisetum telmateia), kolotočník ozdobný (Telekia speciosa) nebo devětsil Kablíkové (Petasites kablikianus).
Tradičně obhospodařované svahové louky v zóně lesa hostí řadu orchidejí, jako vstavač štěničný (Anacamptis coriophora, syn. Orchis coriophora) a vstavač osmahlý (Neotinea ustulata, syn. Orchis ustulata), pětiprstku žežulník (Gymnadenia conopsea), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) a zejména výše na poloninách hlavinku horskou (Traunsteinera globosa), běloprstku bělavou (Pseudorchis albida), vemeníček zelený (Dactylorhiza viridis, syn. Coeloglossum viride), prstnatec srdcovitý (Dactylorhiza cordigera) a Fuchsův (D. fuchsii), vzácně i prstnatec bezový (D. sambucina) nebo toříček jednohlízný (Herminium monorchis).
Na svahových loukách a poloninových hřebenech v polohách pod 1600 m roste v bohatých lučních společenstvech několik druhů charakteristických pro Východní Karpaty, jako hadí mord růžový (Scorzonera rosea), hvozdík shloučený (Dianthus compactus), violka skloněná (Viola declinata), zvonečník Vagnerův (Phyteuma vagneri), zvonek jedlový (Campanula abietina), vratič karpatský (Tanacetum clusii) nebo pcháč Waldsteinův (Cirsium waldsteinii), ale také druhy široce rozšířené v horách střední Evropy, jako prasetník jednoúborný (Hypochaeris uniflora), žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium), divizna černá (Verbascum nigrum), upolín nejvyšší (Trollius altissimus), zvonek klubkatý (Campanula glomerata), chlupáček oranžový (Pilosella aurantiaca) nebo prha arnika (Arnica montana), vytvářející místy neobyčejně bohaté populace, takže některé poloninové hřebeny (např. severovýchodně nad obcí Rachiv směrem k masivu Petros) rozkvetou začátkem léta sytě žlutou záplavou jejich úborů.
Subalpínské trávníky, svahové nivy a alpínské hole s mělkou půdou i místy obnaženým podloží, všeobecně v polohách nad 1600–1800 m, obsahují druhy rozšířené v evropských horách, jako hořec tečkovaný (Gentiana punctata) a pyrenejský (G. pyrenaica), sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora), kýchavice bílá (Veratrum album), kuklík horský (Geum montanum), kamzičník Clusiův (Doronicum clusii), hořec bezlodyžný (Gentiana acaulis), koniklec bílý (Pulsatilla alpina subsp. austriaca), zvonek alpský (Campanula alpina), lepnice alpská (Bartsia alpina), mamota poléhavá (Kalmia procumbens), všivec Oederův (Pedicularis oederi) a přeslenitý (P. verticillata), koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), rozchodnice růžová (Rhodiola rosea) nebo prvosenka nejmenší (Primula minima). Avšak dále se zde vyskytují typické východokarpatské nebo karpatské druhy (některé zasahující i na Balkán), jako pěnišník karpatský (Rhododendron kotschyi, syn. R. myrtifolium), kamzičník karpatský (Doronicum carpaticum), plicník červený (Pulmonaria rubra), všivec Hacquetův (Pedicularis hacquetii), rozrazil Baumgartenův (Veronica baumgartenii), lomikámen karpatský (Saxifraga carpatica) nebo hornice karpatská (Tozzia carpatica).
Z keřů vázaných na vyšší polohy nad hranicí lesa je charakteristická olše zelená (Alnus alnobetula, syn. Duschekia alnobetula), rostoucí na podobných biotopech jako kleč (Pinus mugo), ale nikoli společně. Rovněž samostatně se vyskytují kolonie jalovce obecného nízkého (Juniperus communis var. saxatilis, syn. J. communis subsp. alpina, J. sibirica). Z nízkých poléhavých keřů se kromě zmíněného pěnišníku karpatského setkáváme s vrbou alpskou (Salix alpina) a uťatou (S. retusa).
Fotografováno od 28. 4. do 15. 5. 1990 a od 25. 10. do 4. 11. 1990 (Ukrajina, Gorgány), od 20. 6. do 10. 7. 1991 (Ukrajina, Černogora), expedice podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.