Žďár nad Sázavou je jistě pro většinu našich čtenářů spojen s unikátním barokním poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, jehož stavitelem byl v letech 1719–22 významný architekt Jan Blažej Santini-Aichl (1677–1723). Tato věhlasná památka byla zapsána do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Žďár nad Sázavou však schraňuje ještě další významnou historickou stavbu. Je jím bývalý cisterciácký klášter, který od Zelené hory odděluje Stržský potok a na něm vybudovaný Konventský rybník. V těsné blízkosti kláštera najdeme i dochovaný barokní most a severozápadně od komplexu také cenný Dolní hřbitov. Celý tento areál tedy působí v okolní krajině jako jednotný a pochopitelně velmi hodnotný historický prvek.
Klášter byl ve Žďáru nad Sázavou založen v roce 1251 a svému účelu sloužil až do josefínských reforem, tedy do roku 1784. Následně byl přeměněn na zámek. Avšak i na začátku 17. století za Dietrichsteinů (přesněji v letech 1613–38) byl klášter přestavován na panské sídlo, tehdy byla dokonce narušena i stará klášterní kvadratura. Největší rozkvět klášter zaznamenal v první polovině 18. století, za řízení opata Václava Vejmluvy (1705–38), právě v této době zde působil Santini. Později se na dostavbě budov podílel i pražský stavitel František Maxmilián Kaňka (1674–1766), známý také například ze zámeckých projektu v Chlumci nad Cidlinou, Cítolibech, Jemništi, Konopišti i z návrhů řady pražských zahrad.
Po zrušení kláštera byl celý zdejší velkostatek rozdělen, budovy pak sloužily jako zámek, ale také jako byty úřednictva i fara. V roce 1826 přešel zámek do majetku Dietrichsteinů, pak Clam-Gallasů a nakonec Kinských.
V současnosti je na zámku umístěno Muzeum knihy, byly otevřeny i další expozice, například stálá výstava „Umění baroka“ ze sbírek Národní galerie v Praze nebo expozice o Santiniho životě.
Součástí kláštera byly samozřejmě i zahrady. Nejstarší se nacházela v klášterní kvadratuře. Další zahrada ležela u Starého opatství a u Letní prelatury (ve směru k rybníku) potom vzniklo i brodérií zdobené giardinetto. V 1. polovině 18. století byla u kláštera zřízena i poměrně rozlehlá francouzská zahrada – reprezentativní dílo s bohatou broderií, fontánou, arkádami a lipovými alejemi. U rybných sádek v blízkosti Konventského rybníka se údajně rozkládala také zahrada vodní.
Avšak v průběhu 19. století byla francouzská zahrada přeměněna na ovocný sad a také na tehdy architektonicky preferovaný krajinářský park. Celou dispozici kláštera v době jeho největší slávy – i se zobrazením části zdejších zahrad – dobře zaznamenává předcházející dobové vyobrazení.
Současný stav zeleně ve veřejnosti přístupné části areálu je poměrně střízlivý. Karel Hieke zde k roku 1985 napočítal 15 taxonů dřevin jehličnatých a 55 listnáčů. K nejzajímavějším patřil modřín japonský (Larix kaempferi), mohutný stříbrný smrk (Picea pungens ´Argentea´), některé zeravy (Thuja plicata a Th. occidentalis ´Wareana Lutescens´), cypřišky (např. (Chamaecyparis lawsoniana), dekorativní duby letní (Quercus robur ´Atropurpurea´a ´Fastigiata´), sazaník květnatý (Calycanthus floridus) nebo u církevních staveb poměrně častý klokoč zpeřený (Staphylea pinnata).
Společně s nedalekým poutním kostelem na Zelené hoře a Dolním hřbitovem vytváří žďárský klášter velmi hodnotný barokní areál. Jeho problémem je jedině těsné sousedství současného města, necitlivá výstavba domů pod Zelenou horou a značná dopravní vytíženost místní příjezdové komunikace.
Fotografováno dne 28. 9. 2009.